Katastrofální deště ve 14. století v Německu

H. R. Bork se svou ženou se zabývali vlivem intenzivních dešťů na zemědělskou krajinu. Z desítek analyzovaných a datovaných půdních profilů vyplynul jeden důležitý závěr. V německé, ale zřejmě v celé středoevropské oblasti došlo v první polovině 14. století k náhlému vzniku až 10 m hlubokých roklí a k intenzivním splachům půdy. Během dalších staletí byla většina roklí zaplněna sedimenty obvyklých srážkových událostí. Druhá velká, ale méně intenzivní fáze tvorby roklí proběhla v 18. století.

Příčiny tvorby roklí bychom nejspíš hledali v zemědělské revoluci poslední třetiny 13. století, která vedla k založení současné sítě osad a komunikací a rozdělení půdy na lesní a zemědělskou. Autoři však přikládají větší váhu záznamům z dobových kronik, které hovoří o několika málo katastrofických deštích. Strmé, několik (i víc než 10) metrů hluboké rokle malých vodních toků jsou charakteristickým prvkem české a moravské krajiny. Podle výzkumů V. Ložka, který upozorňuje, že erodující mladé travertiny, jejichž tvorba přestala počátkem našeho letopočtu, víme, že jsou staré nanejvýš 2 000 let a pravděpodobně méně. Zkušenosti z čerstvě kolonizovaných půd v Severní Americe ukazují, že po odlesnění může při velkých deštích vzniknout až 26 m hluboká rokle během několika let. Ještě extrémnější je situace v Číně, kde sprašové plató např. v okolí města Lan-Žu je porušeno systémem téměř svislých roklí o hloubce až 120 m. Řada z těchto roklí jsou ve skutečnosti staré, ještě neolitické polní cesty, které kdysi vedly po povrchu plató, ale několik tisíc let užívání a mladá eroze způsobily jejich hluboké zaříznutí. Určitou tuzemskou analogií je sprašová rokle v Zeměchách západně od Kralup, která rovněž vznikla na staré vozové cestě.

Materiál, který byl erodován v roklích, se ukládal v nivách velkých řek. Docházelo ke změnám sedimentace. Niva byla ucpána povodňovými hlínami, toky se změlčovaly a rozšiřovaly. Řeka přestává meandrovat, zkracuje své koryto a zvedá se o 1 – 3 m. Povodně jsou čím dál ničivější. Eroze v drobných údolích tak zasahuje do života v nivě velkých řek, kde se nalézá většina důležitých evropských měst. Ta se brání zvyšováním terénu navážkami, změnou obhospodařování nivy a přemísťováním mlýnů zničených povodněmi. Podstatně dramatičtější dopad měla středně holocenní eroze v Číně, protože budování hrází podél velkých řek vyžadovalo soustředěnou činnost desítek tisíc lidí a přispělo tak ke vzniku státního zřízení založeného na úřednickém systému.

Poučení, že když zaprší, tak nám poroste byrokracie, se z celé záležitosti zřejmě vyvodit nedá, nicméně případ mladé eroze ukazuje na zajímavou interakci extrémního klimatického stavu a společnosti.