Muž, který nechce lidi nudit

Větu „Avoid boring people“ by bylo možné v učebnicích anglické gramatiky uvádět jako příklad toho, že bez znalosti kontextu mají některé gramatické konstrukce dvojí význam. Když tedy James D. Watson dal svým memoárům tento dvojznačný titul, ¹⁾ nepochybně tak činil vědomě, přičemž předpokládal, že svět pochopí, oč mu celý život (kromě jiného) šlo: nenudit. Což se mu rozhodně podařilo i tentokrát, byť lze předpokládat, že cíle chtěl dosáhnout poněkud jiným způsobem.

Příběh se Watsonovi vymkl z rukou hned při uvádění knihy na trh. Těsně předtím, než přijel do Británie na sérii přednášek a debat, vyšel o něm 14. října 2007 v Sunday Times profil, jehož autorka, publicistika s biologickým vzděláním Charlotte Huntová-Gruberová, u něj před deseti lety strávila jako mladičká stážistka rok v laboratoři a bydlela v jeho domě. Možná i proto s ní mluvil hodně otevřeně.

Ke konci profilu stál tento odstavec: [Watson] říká, že „na něj padá smutek z budoucnosti Afriky“, protože „naše sociální politika je vesměs založena na faktu, že jejich inteligence je stejná jako naše – i když veškeré testování říká, že není“. Ví, že o tomhle „horkém bramboru“ se těžko mluví. Přál by si, aby si všichni byli rovni, avšak namítá, že „lidé, kteří mají černé zaměstnance, zjišťují, že to není pravda“. Říká, že na základě barvy kůže by neměl nikdo být diskriminován, protože „spousta lidí s jinou barvou pleti je velice talentovaná, avšak nemají být povyšováni, pokud na nižší úrovni neuspěli“. Píše, že „není žádný pádný důvod předpokládat, že by se intelektuální schopnosti lidí, kteří byli v průběhu evoluce geograficky odděleni, měly vyvíjet identicky. Jen to, že bychom si přáli, aby moc rozumu byla rovnoměrně rozprostřena jako nějaké univerzální dědictví lidstva, nestačí k tomu, aby to tak bylo“.

V Londýně vzápětí Watsona přijali víc než chladně. Přednášky a debaty byly zrušeny, turné předčasně ukončeno. Vyšly desítky vesměs odmítavých komentářů, na ně navazovaly stovky, spíše tisíce reakcí z celého světa obviňujících Watsona z rasizmu. Následovala vynucená rezignace na místo v čele Cold Spring Harbor Laboratory.

Připomenuty byly při té příležitosti i jeho předchozí hříchy: okaté přehlížení zásluh Rosalyn Franklinové na objevu dvojité šroubovice DNA či názor, že těhotné matky by měly mít možnost zvážit, zda chtějí donosit dítě, které bude homosexuálně orientované. Za osmdesát let toho stačil Watson, který nikdy nehlídal, co se sluší a co ne, říct dost, aby hodně lidí nejen nadchnul, ale taky naštval, mnohdy jistě oprávněně.

Watsonových obhájců bylo málo. Na jeho obranu připomínali nutnou svobodu vědeckého bádání, kterou nelze omezovat, a označili ho za oběť přepjaté politické korektnosti. Upozorňovali, že fakticky vzato řekl pouze, že inteligence lidí různých ras či etnik je různá, nikoli že jedni jsou kvalitativně lepší a jiní horší. Autorka profilu se kála, že muže, jehož obdivuje a jenž jí nezištně pomáhal, těžce poškodila.

Watson sám se pokusil škody zmírnit omluvou („Všem, kteří, došli k závěru, že podle mých slov je Afrika geneticky podřadná, se bezvýhradně omlouvám. Takový názor nemá žádné vědecké opodstatnění… Nechápu, jak jsem mohl říct to, co je citováno.“) a textem obhajujícím názor, že zkoumání souvislostí genetické výbavy a inteligence není rasizmus. ²⁾ Píše v něm: „Tohle není diskuse o nadřazenosti a podřazenosti, ale o úsilí pochopit odlišnosti, v jejichž důsledku jsou někteří z nás velkými hudebníky a jiní velkými techniky.“

Pak debata utichla. Jen počátkem prosince proběhla novinami zpráva, kterou jako by objednal někdo s velkým smyslem pro ironii: společnost deCODE Genetics analyzovala Watsonův genom a zjistila, že má šestnáctkrát víc variant genů typických pro africkou populaci než statisticky průměrný běloch.

Zůstat u téhle lehce bulvární, trochu uštěpačné tečky, kterou Watsonův příběh, pokud jde o děj, má, by byla škoda. Teprve kontext, který je klíčem nejen k některým větám, ale také k některým příběhům, mu dodává smysl a něco jako přidanou hodnotu.

Je to kontext veřejného prostoru, který preferuje konflikt a nové obsahy vstřebává téměř bezvýhradně v rámci vžitých mechanizmů a vazeb. Zaplňují jej, rovněž téměř bezvýhradně, moderní média – stroje na poutání pozornosti – která všechny významy amplifikují i simplifikují zároveň. Výsledkem je, že i ty nejsubtilnější a nejdetailnější úvahy se mění v razantní prohlášení.

Stokrát pak může Watson ve svém osobním kontextu, mluví-li o rozdílných inteligencích, mít na mysli pouze jejich jinakost. Kontext veřejného prostoru mu v rámci hodnotové škály vžité po dlouhá léta přisoudí úmysl nadřazovat jedny lidi nad druhé. Je vnímán, i když je přesvědčen, že jím není, jako rasista.

Být ve veřejném prostoru chycen za slovo prostě bývá zničující víc než být tam chycen při činu. Zejména stane-li se to jako v tomto případě na hranici, která je – zas ten zatracený kontext! – pro někoho limit, pro jiného výzva. Pro Jamese Watsona platí evidentně to druhé. Přináší to objevy a rozhodně se při tom člověk nenudí, jenže, jak vidno, lze za to i dost zaplatit.