Teoreticky vzato

Jak už to revoluce dělávají, i molekulární biologie učinila přemýšlení v mnoha oblastech moderní biologie zbytečným. S vymizením teorie přišel také úpadek experimentování, a mnozí studenti našeho oboru ani nevědí, že věda může testovat hypotézy. Současné nástroje na dobývání odpovědí jsou tak mocné, že se snad ani nesluší zastavit se a pouvažovat o výsledcích, nebo se dokonce ptát, jakým způsobem by se dalo přijít na to, jak buňky opravdu fungují. Nadřízená administrativa nemá takové zdržování ráda, a když se někdo ptá moc, může to ublížit jeho kariéře.

Bývaly časy, kdy jsme ještě neměli tenhle přímý přístup k molekulární úrovni života, a tak jsme ji museli zkoumat nepřímo. Nezbývalo nám nic jiného než mít nápady, jak by to tam uvnitř mohlo vypadat, a pak si vymyslet pokusy, kterými by se ty nápady daly ověřit. Byla to doba, kdy se nosil termín „model“. Měli jsme modely regulace genů, syntézy bílkovin, rekombinace, replikace chromozomů a lecčehos jiného. Hádky mezi autory a recenzenty se točily kolem toho, zda výsledky podporují navržený model jednoznačně, nebo zda jsou možná i jiná vysvětlení. Konference byly zajímavější, protože bylo o čem se hádat a daly se diskutovat i nápady na nové experimenty.

Otázka, zda je teorie dobrá, měla dvě stránky. Dobrá teorie musela být prostá chyb, totiž logických rozporů; důležitější však bylo, zda také odpovídá situaci ve skutečném světě. Vzpomínám si na jednu konferenci v sedmdesátých letech, kde kdosi předvedl dva modely transpozice, kterým můžeme říkat A a B. Přednáška vyvrcholila triumfálním prohlášením, že jsou jen dvě možnosti: „Buď je A správně a B špatně, nebo je B správně a A špatně.“ Někdo pak musel řečníkovi připomenout, že přehlédl třetí možnost – totiž že špatně jsou oba modely.

Takové zkušenosti mne přivedly k jisté podezřívavosti vůči modelům vyrobeným s neúplnou znalostí fakt. S modely, které měly vysvětlit, jak vztahy mezi neurony vyvolávají chování, jsem se vypořádával tak, že jsem si představil skeptika, který se vždycky zeptá: „Jak víš, že to zvíře nemá v zádech ještě jeden drátek, který dělá něco, co tam nemáš?“ Na rozdíl od fyziky, kde se odpověď pro našeho skeptika aspoň někdy dá odvodit z obecných principů, v biologii lze podobnou otázku odbýt jediným způsobem: totiž tak, že se ujistíme, že známe úplně všechny drátky a že žádný „další drátek“ není. O „drátcích“ mluvím v hodně obecném smyslu: i dobrá teorie o fungování sítě buněk či molekul bude vyžadovat znalost všech spojů.

Mnohé naše diskuse skončily použitím Occamovy břitvy. Ta dovoluje formulovat nejjednodušší hypotézy tak, že se všechny zbytečné domněnky ořežou. Samozřejmě se dost často ukázalo, že neplatí ani nejjednodušší teorie, ani ta nejelegantnější (ještě jedno módní slovo oné doby). Měli jsme tak málo údajů, že se obyčejně hypotéza musela dost natáhnout, aby se do ní všechna pozorování vešla. Zjistil jsem, že mnozí používají také něco, čemu říkám Occamovo koště, aby zametli pod koberec nežádoucí fakta, která nepodporují hypotézu.

Svého času jsem si myslel, že cesta k vědecké nesmrtelnosti může vést přes model, který nese autorovo jméno. Zdálo se, že je to ještě lepší než vlastnit matematickou větu, protože „Brennerova věta“, což by znělo nádherně, může být popřípadě vyvrácena a nahrazena „Dampenerovým teorémem“. (Matematici říkají, že lemma je taky docela dobré, a bezpečnější než věta.)

V experimentální vědě by se zdálo, že stojí za to mít vlastní kousek laboratorního vybavení. Máme Pasteurovy pipety, Büchnerovu nálevku, Petriho misky, Erlenmeyerovy baňky a podobně. Tyhle věci však dneska vycházejí z módy, protože je vytlačují automatické přístroje pojmenované po firmách, které je vyrábějí. A nápad, že bych si mohl pomoci k slávě z druhé ruky přijetím dalšího příjmení, aby ze mne byl Bunsen-Brenner, by mi sotva prošel, nanejvýš možná někde ve třetím světě.

Musím přiznat, že jsem vždycky chtěl být teoretikem, ale dokud nebyly vynalezeny počítače, vadila mi matematika. Strávil jsem kousek mládí snahou pochopit embryologii čili vývojovou biologii, jak jí dnes říkáme. Četl jsem Needhama, Waddingtona, a dokonce i Woodgera. A jednu dobu jsem dokonce chápal rozdíl mezi indukcí a determinací.

Byl jsem tedy skvěle připraven k účasti ve velmi vybraném a uzavřeném konkláve biologů, kteří se v šedesátých letech scházeli ve Woods Hole a diskutovali takové otázky, jako třeba zda je diferenciace stav nebo proces, a v čem vůbec spočívá rozdíl mezi těmi dvěma možnostmi. Hlásal jsem tam názor, že je to obojí, a zmíněný rozdíl jsem ilustroval příkladem procesu popíjení, které vede k stavu příjemné společenské únavy.

Orgie dobývání faktů, která dnes vtahuje každého, hromadí obrovské dluhy jako většina spotřebních ekonomik. Jsme dlužni teorii a doufám, že aspoň někteří z nás si v nejbližší době docela dobře užijí, až budou tenhle dluh splácet i s úroky.

/Pro Vesmír přeložila Fatima Cvrčková/