Evropou obchází strašidlo rtuti

V posledních letech se ve sdělovacích prostředcích objevuje neodůvodněný strach z kovové rtuti. Loni se v německém deníku Bild Zeitung, Thüringer Ausgabe z 29. 4. 1999 objevila na titulní stránce zpráva: Rtuť způsobila poplach v Erfurtu. 18 hasičů ve speciálních oblecích obsadilo prostor starého nádraží v Herrenbreitengasse; životní prostředí ohroženo uprostřed Erfurtu! Několik minut předtím stavební dělníci objevili rtuť. Naštěstí nebyl nikdo zraněn. Policie uzavřela okolní prostor a odborníci přispěchali na místo s dýchacími přístroji. Zajistili 100 gramů jedovatého kovu a odnesli 30 kg okolní zeminy. Dnes se má o její asanaci postarat specializovaná firma. Podobně se ve vydání Thüringer Landeszeitung z 10. 6. 1999 dočteme: Velké pohotovostní nasazení. Láhev se rtutí, převržená v obytném domě u Dornburgu, vyvolala pohotovostní nasazení hasičů, pořádkové a kriminální policie, úřadu pro ochranu životního prostředí a záchranného vrtulníku. Jeden muž, dvě ženy a dvě děti nevykazovali žádné známky typických příznaků otravy, nicméně byli preventivně převezeni do střediska první pomoci univerzitní kliniky v Jeně.

Ve vydání podrobného bezpečnostního seznamu (Sicherheitsdatenblatt) firmy Merck z roku 1995, sestavovaného podle směrnic Evropského společenství, je o kovové rtuti udáno, že je při dotyku a požití neškodná a že může ohrozit zdraví jen v uzavřeném prostoru při dlouhodobém vdechování par o koncentraci 0,1 mg rtuti v 1 m³ vzduchu a vyšší. Pokud příliš silné dávky rtuťových par nezpůsobí poruchu funkce ledvin, je tato forma otravy zcela vyléčitelná pobytem na čerstvém vzduchu; množství rtuti v různých tělních tkáních klesne na polovinu během 2 až 60 dnů. Ve světle těchto přesných objektivních údajů je reakce veřejných orgánů, ilustrovaná uvedenými novinovými zprávami, mírně řečeno přemrštěná.

Poměrně benevolentní postoj veřejnosti ke rtuti byl poprvé zviklán r. 1953 hromadnou otravou japonských rybářů a jejich rodin u zátoky poblíž chemické továrny v Minamatě (viz Vesmír 74, 444, 1995/8). Továrna tehdy do mořské vody vypouštěla prudce jedovatou organokovovou sloučeninu methylrtuť, a ta přišla potravinovým řetězcem přes mořské ryby do místního obyvatelstva, kde část otrávených zahynula a část byla doživotně zdravotně postižena. Přibližně v téže době pozorovali ornitologové ve Švédsku nápadný úbytek drobných ptáků živících se zrním, a pak i dravců živících se těmito ptáky. Vyšlo najevo, že místní sedláci před setím dezinfikovali zrní alkylovými deriváty rtuti. V důsledku toho byl vyhlášen zákaz užívání těchto sloučenin v zemědělství nejprve ve Švédsku, pak v USA a dalších zemích. Švédové z obavy, že v netříděném odpadu mohou působením mikroorganizmů na kovovou rtuť vzniknout organokovové sloučeniny, které mohou prosáknout do půdy, drasticky omezili i užívání kovové rtuti v průmyslových procesech a ve výzkumných laboratořích. Hygienici a ochránci životního prostředí v Německu a některých dalších zemích obavu ze rtuti sdílejí a snaží se následovat Švédsko v legislativě. Jejich snaha je zcela oprávněná, pokud jde o jedovaté sloučeniny rtuti. Kovová rtuť, která si pro své neobyčejné fyzikální a chemické vlastnosti stále udržuje své místo ve výzkumných laboratořích, by si však přitom zasloužila zvláštní přístup. Její užívání by nemělo být omezeno, pokud zůstává v rukou odborníků. Dlouholeté mezinárodní zkušenosti v polarografickém výzkumu například svědčí o tom, že pro poučené pracovníky nepředstavuje kovová rtuť nejmenší zdravotní riziko. Stačí pravidelně větrat laboratoře a nedopustit rozlévání rtuti mimo nádoby k tomu určené.