Sociální téma architektury

Penzion pro seniory, který architekt Jan Línek postavil v roce 2005 v Praze na Bílé Hoře, je poslední z jeho četných realizací tohoto sociálního poslání. A je také architektonicky jednou z nejzdařilejších staveb, jež se po roce 1989 pro starší nebo hendikepované občany u nás vybudovaly.

Proměny architektury jsou vždy podmíněny mnoha různorodými podněty – vývoj architektonicko-estetických názorů je jen jedním z nich, byť se projevuje nejnápadněji novými formami, tvary, detaily. Pro charakter architektonické tvorby, která v sobě propojuje formálně výtvarnou invenci a řešení velmi praktických problémů lidského života na zemi, je však také podstatné, na jakém typu stavebních úloh se rozvíjí. A právě téma bydlení starých lidí odkázaných na pomoc druhých, předtím řešené jen okrajově, se v devadesátých letech stalo významnou úlohou české architektury. Důvody byly zřejmé: Řada domovů důchodců poskytovala ubytování jen ve vícelůžkových pokojích, mnohé z nich využívaly bývalé kláštery či zámky, jež po restitucích bylo třeba nahradit novými objekty. To poskytlo příležitost prosadit i jejich novou koncepci. Domy se skutečnými – byť malými – byty, doplněné lékařskými a pečovatelskými službami, popřípadě i stravováním, mají svým obyvatelům umožňovat co nejdéle normální samostatný život a dávat pocit skutečného domova s jeho soukromím. I svým začleněním do organizmu města chtějí dávat najevo nový postoj ke stáří jako k tomu, co nemá být vytěsňováno z běžného života někam na jeho neviditelný okraj. České architektuře slouží ke cti, že se této úlohy ujali i ti nejlepší architekti a nepovažovali ji za podřadnou, přestože logicky vždy počítá jen s omezenými finančními prostředky. Z řady nových domovů s pečovatelskou službou zmiňme alespoň dům v Českém Krumlově od Ladislava Lábuse, v Horažďovicích od Martina Krupauera a Jiřího Stříteckého či (tamtéž) od Aleny Šrámkové, nebo třeba v Českých Budějovicích od Petra Bouřila a kol. Porovnáme-li tento typ staveb s jiným typem, jenž po r. 1989 zažil stavební boom – s bankami – pak lze alespoň pro devadesátá léta říci, že z deseti nových penzionů pro staré a hendikepované lidi je jen jeden nepovedený, zatímco u bank by byl poměr obrácený. Bohužel těch penzionů vyrostlo méně.

Také stavby Jana Línka patří do této vybrané galerie a právě Línek spolu se svým tehdejším kolegou Vladem Miluničem patřili k průkopníkům v této oblasti již v sedmdesátých a osmdesátých letech. Svůj první domov důchodců na okraji pražského sídliště Bohnice (1972–1982) navrhli bez oplocení, aby předešli pocitu izolace od běžného života, a tehdejší strnulou panelovou technologii rozlámali do živějších tvarů doplněných netypizovanými stavebními prvky. Tuto metodu bricolage uplatnili i v dalších domech v Praze-Malešicích a na Jižním Městě, které tak získaly individuálnější a intimnější charakter. Po rozchodu této autorské dvojice počátkem devadesátých let prohloubil Línek své směřování k romantické architektuře, jež se odlišuje od převažujícího domácího proudu architektury střízlivé a ukázněné. Mohl také již využít mnohem flexibilnější stavební technologie. Jeho skvělé geriatrické centrum v Týništi nad Orlicí (1995, s J. Sezemským a V. Dubskou) je zajímavé i svým programem: Spojuje křídlo bytové s částí lůžkovou, čímž předchází nutnosti dalšího stěhování lidí již zcela odkázaných na zdravotní péči, a začleňuje do objektu služby, které sem přivádějí i lidi z okolí. Formálně stavba připomíná koláž neofunkcionalistických, dekonstruktivistických i organických motivů. Právě k organicky tvarované architektuře se nejvíce přiklání aktuální Línkova tvorba. (Půdorys jednoho nerealizovaného projektu sám přirovnává k tvaru trepky ocasaté.) Jeho penzion Hvězda (s J. Kolářem a V. Dubskou) svými půdorysnými křivkami měkce zapadá do terénu, esovité prohnutí stěn dává průčelí vlídný neformální charakter zdůrazněný barevnými posuvnými zástěnami balkonů a vstupů a zároveň umožňuje vložit do tělesa stavby – rozšířením jednoho ze záhybů – společensky využitelnou dvoranu. Vnitřní galerie, připomínající pavlače, snad také poskytnou přirozené podněty k sociálním kontaktům. Penzion obsahuje ve dvou podlažích 19 bytů pro jednu či dvě osoby. Vzhledem k menší kapacitě jsou společné služby omezeny na péči zdravotní, pečovatelskou a rehabilitační. Jan Línek v této stavbě skvěle skloubil svou originální tvarovou invenci s citem pro sociální atmosféru a praktické potřeby uživatelů. Česká architektura zde nastavuje svou přívětivější tvář