Říční krajina
Uprostřed mělčiny na řece Moravě brouzdá srnec. Zpozoruje nás, zabeká a mizí v pobřežním porostu. Před námi je protržený meandr a za ním vznikající slepé rameno, řeka ohyb provalila před pár lety a padlé stromy na tomto místě zvolna pohřbívá štěrk, který voda přinesla z Jeseníků. Svou tvář v Chráněné krajinné oblasti Litovelské Pomoraví mění řeka neustále. „Dřív, než si budeme povídat o říční krajině, musíš ji vidět na vlastní oči v nejryzejší nezničené podobě,“ říká profesor Otakar Štěrba. Ukazuje mi periodické tůně, naplavený štěrk, požerek bobra. Dlouho stojíme na místě, kde 2. května 1976 vznikla myšlenka na ochranu tohoto unikátního území. Prosadit ji trvalo patnáct let.
Kniha Pramen života (1986), uváděná jako populární učebnice hydrobiologie, inspirovala nejednoho studenta, aby si tento obor vybral. Co by dnes bylo jinak?
Co by se změnilo, kdybych ji psal teď? Například tehdy jsme toho moc nevěděli o prostředí říčního dna. Teprve jsme je začínali zkoumat, chybělo i pojmenování, razil jsem jméno potamofreatal, to se však neujalo a vžil se název hyporeál. Se studenty jsme pracovali současně nebo jen kousek za Američany, ale nevěděli jsme o sobě. Oni toho pak nechali, my jsme pokračovali. Začali jsme tušit význam říčního podzemního mělkého dna, dnes je to již téměř samostatný hydrobiologický obor, pořádají se mezinárodní konference. V osmdesátých a devadesátých letech byla doba, kdy vznikalo mnoho ekologických proudů. Tehdy byla startovací doba pro obory říční ekologie.
Totéž platí o pohledu na význam řek. Zabývali jsme se čistotou, která tehdy prodělávala dramatický vývoj k lepšímu. Opomíjeli jsme okolí řek. Největší rozdíl vidím v tom, že tehdy ještě neexistoval pojem říční krajina. Vymyslel jsem ho a začal používat teprve v devadesátých letech. Ujímá se, i když si myslím, že většina lidí neví, že je to nový výraz. Dnešní pohled by byl mnohem širší a skutečně by byl jiný. Všechny vody, o kterých jsem tam psal – nebo téměř všechny – bych dal do souvislosti s tím, čemu dnes říkáme říční krajina.
Jak definujeme „říční krajinu“?
Je to krajina, která se nachází podél řek a patří do ní jak sama řeka, tak všechno, co tato řeka ve svém historickém období v posledním interglaciálu vytvořila nebo zásadním způsobem ovlivnila.
Řeka a její dílčí složky, říční dno, aluvium, říční niva, hyporeál, boční ramena, tůně nebo i poříční jezera, všechno živé tam patří, lužní les, padlé stromy, jež se za pár roků stanou součástí říčního aluvia… a dnes tam také patří to, co tam přinesl člověk. To jsou součásti říční krajiny. Ale nejvíc říční krajiny není na středním nebo dolním toku, nejvíc jí je u pramínků, ač to vypadá až neuvěřitelně (obr. 1).
Lužní les má nepředstavitelný význam, je tím nejcennějším. Musíme se zastavit u oceňování. Jak Costanza,1) tak i my jsme došli k závěru, že ze všech typů krajin na světě – hor, lesů, pouští, řek, jezer – jsou nejcennější mokřady v deltách velkých řek a u nás říční krajina. Je to prakticky totéž, protože delty velkých řek jsou naší říční krajinou, ničím jiným. To je jenom říční krajina v deltách. Oni si všimli toho úžasného významu, té dynamiky „přírodní mašiny“ v deltách řek, a proto deltu řek spolu s příbřežními oázami řas na dlouhých mořských šelfech cení daleko nejvýš.2)