Tetování zabíjí imunitní buňky

Nedávná studie, na níž se podíleli vědci z Biologického centra AV ČR, naznačuje, že tetování může významně ovlivnit imunitní odpověď na některé vakcíny. Máme se tohoto způsobu zdobení těla bát?

Z pohledu biologie tetování představuje opakované poranění kůže, při kterém dochází k aplikaci cizorodé látky (tetovacího inkoustu) do spodní vrstvy kůže (dermis). To nutně vyvolává otázku, jak se s tetováním vyrovnává imunitní systém – a jaké může mít tento proces dlouhodobé důsledky.

Tetování je řízené poranění

Tetovací strojek využívá svazky několika až desítek jehel, které s vysokou frekvencí probodávají kůži. Cílovou vrstvou kůže je dermis – pokud by byl inkoust uložen hlouběji, pronikne do tukové tkáně a tetování ztratí ostré kontury; pokud by snad byla cílovou vrstvou pokožka (epidermis), tetování rychle vybledne, neboť tato vrstva kůže se rychle regeneruje. Úspěšné tetování tedy závisí mimo jiné na šikovnosti tatéra – jak dobře je schopen „trefit“ správnou hloubku, do které inkoust aplikuje.

Tetování je dnes trendy, je ale také bezpečné? Ukazuje se, že může způsobovat záněty a dermatitidy, dle druhu použité barvy inkoustu se také liší riziko dermatitidy. Novinkou je, že může ovlivňovat účinnost očkování.

Snímky CC0, Volné dílo

Když jehly naruší kožní buňky a drobné cévy, aktivuje se koagulační kaskáda (proces srážení krve), vzniká protein fibrin, který tvoří molekulární sítě a napomáhá (kromě srážení krve) tomu, že inkoust zůstane fixován na místě. Z poškozených buněk se uvolňují molekuly, které se za normálních okolností mimo buňky nevyskytují
(například kusy DNA, ATP, HMGB1). Ty fungují jako DAMPs – damage-associated molecular patterns („molekuly spojené s poškozením buněk“), které jsou rozpoznávány receptory na imunitních buňkách a ve spojení s fibrinovou sítí umožní počátek imunitní reakce.

Role imunitních buněk

Mezi prvními na místo poranění dorazí neutrofily – buňky specializované na rychlou reakci v případě poranění či infekce (viz také Vesmír 96, 258, 2017/5). Neutrofily jsou schopny fagocytovat (pohlcovat) část inkoustu, ale nejsou schopny jej degradovat – na místě poranění rychle umírají a následně slouží jako signál pro přilákání dalších imunitních buněk, především makrofágů (viz také Vesmír 95, 590, 2016/10).

Makrofágy dokážou pigment pohltit a dlouhodobě jej v sobě uchovávat, aniž by tím byla zásadně narušena jejich funkce. Postupně se posouvají do méně prozánětlivého stavu, čímž je podpořena stabilizace tkáně a hojení poranění. Část pigmentu nacházíme také ve fibroblastech – buňkách kůže, které také dokážou pohltit inkoust a existovat s pigmentovými částicemi.

Makrofágy i fibroblasty časem odumírají a inkoust původně v nich uchovaný přebírají jiné makrofágy, Při tomto procesu se může stát, že se „další makrofág v pořadí“ usídlí o malý kousek jinde než původní – projevem tohoto dlouhodobého procesu (trvá roky, dá se říci až do konce života) je, že tetování ztrácí časem ostrost a „rozpíjí se“.

Snímky CC0, Volné dílo

Z tohoto pohledu tedy není překvapivé, že tetování zabíjí imunitní buňky – jde o přirozený proces aktivace imunitního systému a obnovy tkání, nikoli o patologii.

Pigment v lymfatických uzlinách

Ne všechen inkoust zůstane v místě aplikace. Malá část se lymfou (nebo činností makrofágů) dostane do lymfatických uzlin. Tyto struktury fungují jako centrální místa pro komunikaci imunitních buněk, kde se setkávají buňky vrozené a adaptivní imunity (viz také Vesmír 104, 175, 2025/3).

To samo o sobě opět není nic, co by se dalo považovat za výjimečné – je to přirozená funkce uzlin a imunitního systému. Samotná přítomnost inkoustu v uzlinách není pravděpodobně patologická – otázkou však zůstává, zda je inkoust v uzlinách nečinný.

Tetování a vakcinace

Představu o inertnosti pigmentu v lymfatických uzlinách částečně nabourala nová studie,¹⁾ na které se podíleli vědci z Parazitologického ústavu Biologického centra AV ČR. Autoři mimo jiné popsali: očkujeme-li myši v krátké době po tetování, liší se jejich imunitní odpověď na aplikaci vakcíny. Tetované myši měly konkrétně slabší imunitní odpověď na vakcíny mRNA a naopak silnější odpověď na UV-inaktivovanou vakcínu proti chřipce. Tetování tedy „nepoškozuje“ imunitní odpověď na vakcíny, ale – moduluje ji.

Myš však není člověk – a pro inbrední laboratorní myš to platí dvojnásob. Relevantních odlišností, které je nutné při interpretaci zmíněné studie brát v potaz, je několik. Především jde o charakteristiku imunitního systému – myší imunita reaguje obecně rychleji a silněji než lidská, dá se tedy předpokládat, že silné zánětlivé reakce u myší mohou u člověka probíhat kontrolovaněji a být méně zatěžující pro organismus.

Autoři mimo jiné popisují poměrně silnou aktivaci makrofágů po aplikaci tetování – to je u myší očekávatelné, neboť jejich makrofágy přecházejí do aktivovaného stavu ochotněji než lidské. Lidé navíc mnohem efektivněji regulují svou imunitu pomocí tolerogenních signálů – molekul, které dokážou „zklidnit“ imunitní buňky a zmírnit (a v podstatě i optimalizovat) imunitní reakci.

Máme-li se zaměřit specificky na imunitní odpověď po vakcinaci, je nutno poznamenat, že lidský imunitní systém reaguje na vakcinaci v kontextu předchozích infekcí a imunitní paměti – tento faktor je u laboratorních myší poměrně zanedbatelný.

Rozdíl je také patrný při pohledu na myší kůži. Je mnohem tenčí než lidská a nadto se rychleji hojí. Zatímco u myší pozorujeme důraz na rychlost zhojení, u člověka pozorujeme vyšší důraz na remodelaci tkáně a její dlouhodobou stabilitu. To všechno může (ale nemusí!) ovlivnit pozorování poměrně silného zánětu s chronickým přesahem, který autoři reportovali.

Přineste laser!

Zvláštní kapitolou v našem příběhu je odstraňování tetování. Využívá principu selektivní termolýzy – ve zkratce to znamená, že využijete laser o takové vlnové délce, aby jej tetovací pigment absorboval. Krátkými pulzy laseru, které jsou pohlceny inkoustovými částicemi (obvykle mají velikost někde mezi 0,2–1 μm), dochází k tomu, že se částečky „rozprsknou“ do okolí – často v neprospěch buněk, ve kterých se inkoust nachází. Jejich nekróza opět stimuluje lokální zánětlivou reakci.

Menší fragmenty inkoustu jsou dostupnější pro fagocyty a nadto se mohou šířit lymfatickým systémem mimo místo původního tetování – to je podstata onoho „odstranění“, kdy se ve velké míře pouze redistribuují inkoustové částice po organismu. Část z nich je zachycena v orgánech jako jsou játra či slezina, kde může dojít k jejich dlouhodobé izolaci a „uskladnění“ či k následnému odstranění z organismu. Na tento jev lze pohlížet jak pozitivně – vyšší mobilita částic usnadňuje organismu jejich eliminaci – tak i negativně, neboť přesně nevíme, co se s inkoustem v těle dále děje. Současná klinická data však nenaznačují, že by lidé s odstraněným tetováním měli mít důvod se znepokojovat.

Na barvě záleží

Doposud jsme o inkoustu mluvili jako o jednolité chemické látce. To je ve skutečnosti poněkud nepřesné – tetovací inkousty se mezi sebou výrazně liší chemickým složením, a právě tato různorodost hraje nemalou roli v tom, jak na ně organismus reaguje. Z hlediska imunologie totiž není rozhodující barva jako taková, ale chemická povaha pigmentu, díky které inkoust barvu má.

Černý inkoust je biologicky nejklidnější. Obvykle je založen na uhlíkových pigmentech, které jsou relativně málo reaktivní, a v organismu obvykle nepůsobí obtíže. I proto vám každý tatér potvrdí, že černý inkoust je nejméně problematickou volbou.

Zcela jiná situace je u červených pigmentů. Ty obvykle obsahují jako barevnou složku sloučeniny kovů a jejich společným rysem je schopnost vytvářet hapteny.²⁾ Při použití červeného inkoustu tak ve vyšší míře dochází k lokálním dermatitidám, a to v případech, kdy je člověk vybaven specifickými alelami HLA schopnými prezentovat haptenový antigen na povrchu buněk.³⁾

Další skupinou pigmentů jsou pigmenty fotosenzitivní – jako je například žlutá a bílá. Ty jsou schopny měnit své vlastnosti působením slunečního záření, a tak mohou na světle blednout či měnit barvu. Speciální kategorií jsou bílé pigmenty obsahující oxid titaničitý, který může při zásahu laserem tmavnout (kvůli změně v oxidačním stavu titanu). To je jeden z důvodů, proč je odstranění světlých inkoustů považováno za technicky náročnější a poněkud rizikovější než například odstranění inkoustu černého.

Je třeba se bát?

Zásadní poznatek imunologie zní: neexistuje univerzální reakce na specifický inkoust. Je to dáno souhrou chemického složení inkoustu a nastavení individuálního imunitního systému. Většina lidí si nechá tetování aplikovat bez větších komplikací.⁴⁾

Z pohledu současného poznání nelze říci, že by tetování bylo nebezpečné (pokud inkoust není pochybné kvality – zde je namístě poznamenat, že trh je naštěstí poměrně slušně regulován). Chemická různorodost pigmentů se však promítá do různých biologických reakcí a některé barvičky jsou s nežádoucími účinky spojeny více než jiné.