Král rybář bez šatů

V posledních desetiletích pozorujeme, jak vysokou politiku i společnost stále silněji ovlivňují nízké motivy a emocionální pohnutky jako závist, frustrace, manipulace, lži a msta. Rozdělenost společnosti se vyhrocuje, což provází agrese a utvrzování jednostranných postojů. Zejména v USA sledujeme vzedmutí iracionálních postojů, konspiračních teorií a s tím souvisejících útoků na pluralitu, menšiny a ty, kteří zastávají jiný názor.

V americké společnosti se zmíněné nízké pohnutky začaly probouzet ještě před příchodem Donalda Trumpa na politickou scénu. Psychologicky bychom to mohli nahlédnout jako posedlost „narcistním archetypem“¹⁾. Ten se projevuje samolibou sebestředností, kdy je „moje“ vydáváno za univerzální, správné a dokonalé. Tím pádem vzniká pocit práva tento ideál vnucovat druhým i za cenu jednostrannosti, kontroly či dokonce krutosti. Podle řecké mytologie syn říčního boha Kéfísa Narcis (latinsky Narcissus) odmítl lásku nymfy Echó a zůstal okouzlen vlastním obrazem. Psychologicky jde o rozštěpení psychických pólů myšlení a cítění, tedy, ztrátu kontaktu s duší, což zpravidla doprovází ztráta soucitu, nadhledu a porozumění vyšším motivům. To, co bylo dříve ve společnosti úzkostlivě morálně posuzováno, se teď stává novou hodnotou, ze které není třeba mít bázeň. Teď je to ve jménu pravdy! Trump povstal jako velký objekt kolektivní projekce tohoto amerického komplexu; jako vyvolený Nadnarcis (Über-Narcissus) legitimizoval tyto stínové emoce — vztek, nárokování, xenofobii — které byly dříve potlačovány pod vlivem společenského dohledu. Tím umožnil, aby se kolektivní stín mohl otevřeně projevit bez přílišného studu.

Tím se otevřely dveře autoritářské dynamice a narcistním manipulacím. Když je společnost psychologicky fragmentovaná, když lidé ztrácejí vnitřní i vnější soudržnost, často hledají dominantní postavu, která by obnovila pocit pořádku — někoho emocionálně expresivního, sebejistého a zdánlivě silného. Manipulátoři a narcisté pak chaos kolektivní psýché zachycují a poskytují mu dočasnou úlevu tím, že kolektivní stín nasměrují ven — na obětní beránky: stát, imigranty nebo kohokoli jen trochu odlišného. Formy útlaku v rodině ovládané narcistou se příliš neliší od forem, jimiž totalitní stát kontroluje své občany.

Mnohé strasti, které na nás doléhají v rychle se měnícím světě, jsou jako „třísky“ traumat, která nestiháme plynule zpracovávat. U mnohých vytvářejí křehkost, která oslabuje sílu vědomého já (ega) a způsobuje emocionální a morální regresi společnosti. Můžeme si představit nenaplněné potřeby malého dítěte, které je neumí vyjádřit slovy, a tak je projevuje vztekem, projekcí nebo magickým myšlením. Pod povrchem se nacházejí legitimní potřeby bezpečí, sounáležitosti, spravedlnosti a proměny — bez vědomé reflexe se však tyto potřeby projevují v pokřivené, primitivní formě.

Obraz „Zlatý strom“ (přibližně 1893–1902) zachycuje legendárního Sira Galahada, jak přijímá Svatý grál a následně s ním vystupuje do nebe poté, co vytvořil zlatý strom. Je součástí série nástěnných maleb v tzv. Abbey Room s názvem „Hledání a dosažení Svatého grálu“ od Edwina Austina Abbeyho (1852–1911).

Snímek Volné dílo, CC0 1.0

Navíc trauma vyvolává ochranné archetypální fantazie, které existují mimo čas a prostor. Nevědomě se projevují jako touha po minulosti, po zlatém věku. Slogany typu „Učiňme Ameriku znovu velkou“ tuto nostalgii zrcadlí; představují konejšivou psychologickou obranu proti bolestivé přítomnosti.

Jako národ, mluvíme-li obrazně, procházejí Spojené státy alchymickou fází nigredo – temnou a navenek dezorientující fází rozkladu. Rozpadají se ustálené koncepty, kterých se já drželo, aby zvládalo realitu lépe, ale vše se mění a nic není stálé; naše realita je zároveň Mája — iluze podporovaná kolektivní hypnózou, jež nám sugeruje to, čemu věří jiní. Bez skutečné, vědomé konfrontace s temnotou, bez upřímného protrpění zastaralých částí našich životů není transformace možná. V této fázi musí být pevné struktury rozloženy a jednotlivé části propojeny novými cestami životodárné psychické energie. Hledaní nových cest a vytváření nových postojů, to vždy bolí; utrpení je třeba integrovat, nikoli obcházet obětními beránky, konspiračními fantaziemi nebo novými idealizacemi, které by vytvořily jen další kolektivní iluzi. Jinak se nevědomé obsahy budou znovu a znovu promítat vlastní pocity a představy na nové objekty a budou vytvářet nové falešné cesty úniku před realitou, čímž se cyklus jen zopakuje.

V projekci se Trump nejprve jeví jako jakýsi vševěd spasitel, i bojovník — plátno, skrze které se mohou projevit odštěpené emoce. Postupem času se však stává zrcadlem. Toto je archetypální vzorec, skrze který dochází k růstu vědomí: první fází je idealizace, kdy lidé vykupiteli magicky přisuzují očekávání; druhou fází je deziluze, v níž se projekce zhroutí a nastoupí realita, která může být reflektována. Pokud jsou projekce vědomě staženy, existuje šance na nové světlo. Pokud ne, pouze se přesunou na další fantazijní obraz.

Trumpova role vlastně zosobňuje Trickstera – Šprýmaře, který má mnoho narcistních rysů – postavu, která kritizuje, boří a narušuje, vysmívá se, ale také mimoděk odhaluje skryté pokrytectví, aniž by nutně nabízela řešení. Šprýmař aktivuje psychický stín, ale hrozí, že pokud chybí dobrý kontejner pro vědomou konfrontaci, nastane chaos.

Můžeme zde také vidět aspekty archetypu Zraněného krále, kdy jeho osobní zranění odráží nemoc země. Z alchymického hlediska se nakonec musí králova bolest proměnit v tavicí nádobě. Trump se s největší pravděpodobností osobně nezmění, ale skrze něj byl kolektivní stín odhalen. Pokud společnost zůstane uvězněna v paradigmatu „my versus oni“ – vnímá-li ho pouze jako padoucha nebo spasitele –, protiklady zůstanou oddělené a v konfliktním stavu. Pokud však vyleštíme zrcadlo, pokud jasně uvidíme tvář toho, co jsme v sobě vytěsnili, může započít práce duše.

Proto věřím, že i když současný vývoj společnosti přináší velká rizika, zároveň nabízí hlubokou příležitost k proměně. Trump jako kulturní fenomén odhaluje psychickou mapu s mnoha bažinatými oblastmi, které kolektivně obýváme. Uzdravení vyžaduje, abychom nebojovali pouze vnější bitvy, ale pustili se do pomalé, obtížné vnitřní práce – zranitelné práce truchlení nad iluzemi, snášení deziluzí a přebírání odpovědnosti za planetu, kterou obýváme, včetně všech živých bytostí.

Nakonec, a to nejspíš, Trumpovo prezidentství odhalí dávnou pravdu: že není úkolem najít dalšího „vykupitele“, ale vykoupit sebe sama.

Zmíněná alchymická fáze nigredo je vlastně obdobím dezintegrace, jakousi temnotou duše, temnotou, která může předcházet vnitřní psychické proměně. Je otázkou, do jaké míry z toho společnost dokáže vytěžit a dospět k fázi znovuzrození. Dokážou ti samí lidé, kteří dnes obdivují Putina nebo jiného diktátora, jednou upřednostnit lídra, který by ztělesňoval zralejší emoce a hodnoty? Psychologie nám může ledacos napovědět, protože společnost je odrazem individuálních postojů.

Narcistní rozštěpení je vlastně úpadkem (regresí) do stavu, kdy má já pocit omnipotence a tedy nadřazenosti. Tento pocit je však falešný, protože je oddělený od skutečnosti. Je formou bytí v nesouladu se světem. Takový stav není dlouhodobě udržitelný – odporuje instinktivnímu procesu vývoje vědomí, jehož cílem je rozšířeni, tedy vědomé spojení se skutečností. Psychické mechanismy se neustále snaží nastolit soulad s realitou a někdy vytvářejí provizorní obrazy (ideologie či -ismy), jejichž úlohou je maskovat ztrátu reality. Pod jejich povrchem však vzniká trhlina, která se dříve či později projeví navenek.

Samozřejmě nikdo nemůže předpovědět, jak hluboká musí být trhlina, než si společnost začne uvědomovat nevyhnutelné důsledky vlastní „temnoty“. Nebylo by to poprvé v dějinách. V terapii často pozorujeme podobný proces: iluzorní postoj člověka se stane natolik nesouladným s okolím, že „se něco stane“ — krize, konfrontace nebo dokonce kolaps. Řízení v opilosti, bankrot, infarkt či rozvod… Rodina už nemusí být ochotná tolerovat popírání, manipulaci nebo přetvářku. Narcistická bublina dokonalosti praskne. A tehdy se poprvé musí skutečné problémy řešit s pokorou a pravdivostí.

Tomáš Akvinský v díle Aurora Consurgens (Vycházející úsvit) představuje duši jako zraněnou nevěstu, která touží spojit se se svým mužem. Duši, která se touží spojit s hmotou. Zrození vědomí předchází chaos a bolest.

V legendě o Rybářském králi král onemocní záhadným zraněním v slabinách – to mu znemožňuje vládnout a pohybovat se. Jeho země se promění v pustinu: neúrodnou, suchou, bez života. Jediné, co král může dělat, je sedět u řeky a čekat na rybu.

Rytíři z celé krajiny se pokoušejí najít svatý grál, který by mohl uzdravit jeho i jeho zem. Jen jeden – Parsifal, rytíř s čistým srdcem – během let dospěje a položí rozhodující otázku: „Co tě trápí, králi můj?“ Tím prolomí kletbu a krále uzdraví; vrátí zemi život. Parsifal se ptá na to, co je opravdu zraněné. Přistoupí ke králi jako terapeut.

Mnoho lidí na osobní úrovni nebude schopno si tuto otázku položit, ale společnost jako celek dokáže budovat instituce, které jsou pilíři vědomých struktur. Touha po svobodě, která je ve své podstatě duchovní touhou po sjednocení, se nedá ničím oklamat ani potlačit. Pramení z hluboké touhy po pravdě, která daleko přesahuje já jednotlivce, státu i společnosti.

Neznámý ilustrátor. (cca 1420). Aurora Consurgens, f. 34v [Miniatura z alchymického rukopisu]. V Aurora Consurgens (Zentralbibliothek Zürich, MS. Rh. 172).

Snímek Volné dílo, CC0 1.0

Základ psychologie

Zdá se, že vzestup sobecké politiky – tedy politiky bezohledné, využívající kontroly, manipulace a lží – není pouze americkým, ale globálním fenoménem. V dnešním propojeném světě dochází jen k málo velkým změnám čistě lokálně. Nabízí se otázka, proč se to děje právě teď. Podívejme se do historie: co vedlo k rozpadu impérií nebo ke světovým konfliktům? Narcistické paradigma často povstává z narušené harmonie – jako důsledek ekonomického úpadku, sociální nerovnosti, narušení hospodářské stability či oslabeného národního a kulturního sebevědomí.

Narcistický vůdce, který je zpravidla advokátem „nízkých motivů“, nabízí jednoduchá řešení – taková, kterým davy rozumějí. Když se lidé cítí bezmocní nebo ponížení – ekonomicky, sociálně či kulturně – nevědomě hledají postavu, která působí silně, sebejistě a bez pochyb. Narcistický vůdce jim předkládá idealizovaný – a tedy neúplný – obraz toho, jakými by chtěli v této situaci být. Nabízí se tři různé pohledy na tuto otázku.

Za prvé: proč jako příčina (causa efficiens), tedy zdroj problému. Zde lze zmínit alespoň několik faktorů ovlivňujících společnost: globální změny klimatu, rychlost společenských proměn katalyzovaných sociálními sítěmi a v poslední době také umělou inteligencí (AI).

Za druhé: proč jako důvod (causa praesens), tedy to, co fenomén živí v přítomnosti. Jednoduše řečeno: tady a teď! Ve své terapeutické praxi často pozoruji, že mnozí lidé prožívají úzkostné stavy, poruchy nálad, deprese a podobné potíže – bez dostatečného vnitřního vhledu nebo psychologického vhledu do přítomnosti. Sebe-neznalost vede k projekcím, konfliktům, konspiračnímu myšlení a tak dále. Jednoduše řečeno: city jsou odpojené (disociované) od vědomí a projevují se pouze v syrové – nebo „zatemněné“ – formě, jako je strach, hněv či stud.

Za třetí: jde o jakýsi záměr (causa finalis). Psýché v sobě obsahuje samoléčivou sílu, jejímž cílem je sjednocení protikladů a nastolení harmonie. Jung nás učí psychologickému axiomu, že když se protiklady od sebe odtrhnou – tedy když se lidé nedokážou shodnout ani na základních věcech – dochází k aktivaci nevědomí (archetypálních obsahů), které se prostřednictvím činů a událostí dostává na povrch, zpravidla skrze narcistní agresi; vzniká boj o dominanci.

Zmíněné alchymické nigredo je ve skutečnosti ušlechtilou Buddhovo pravdou: existuje utrpení – a žádný psychický manévr ho nedokáže obejít. Vrací iracionální síly zpět do světa archetypů a zároveň tím dává vzniknout nové racionalitě.

Nevědomost, nebo hloupost?

Buddhismus učí, že nevědomost (v sanskrtu avidyā) je kořenem veškerého utrpení (dukkha). Nevědomost neboli hloupost, není pouze nedostatkem informací, ale projevem hlubokého nepochopení podstaty reality. Lidská hloupost je součástí lidské podstaty, opakem moudrosti, a proto zároveň i archetypem.

Hloupost je síla, která nám klade překážky, způsobuje problémy nám i druhým bez zjevného užitku. Všichni ji dobře známe z vlastní zkušenosti i ze zkušeností ostatních. Carl Gustav Jung upozorňoval, ještě předtím, než Němci rozpoutali v Evropě katastrofickou válku, že hloupost je mnohem nebezpečnější než moudrost – hlavně proto, že hlouposti rozumějí všichni, zatímco moudrosti jen málokdo. Hloupost je imunní vůči moudrosti a logice a zároveň je vůči zlu náchylná nebo apatická. Německý evangelický teolog, etik, filosof a bojovník proti nacismu Dietrich Bonhoeffer ji považoval za horší než zlo, protože je neuchopitelná a její původce jí sám nerozumí. O hlouposti uvažoval jako o neschopnosti vidět důsledky vlastního jednání. Buddha ji přirovnal ke slepotě.

Z pohledu hlubinné psychologie je hloupost nevědomostí. Já si zprvu vůbec neuvědomuje svůj původ, ale procesem růstu, tedy individuace, si jej může začít uvědomovat. Vědomí je nejprve vnímáním, zakoušením (percepcí), poté promítáním (projekcí) a později vztahem (diskriminací) – u vyššího vědomí následuje sjednocení protikladů. Pro tento vztah je nutný pozorovatel, který zakoušejícího a projektujícího dokáže reflektovat. Hloupost tuto schopnost nemá. Hlupákovi se věci „dějí“ a nevidí společného jmenovatele – vlastní já. Osud je proto důsledkem nevědomosti.

Z hlediska jungovské psychologie je hloupost neschopnost komunikace se sebou samým, s nevědomím. Zvířata jsou inteligentní, protože je řídí instinkt – ne však vědomě, protože vědomí předpokládá sebereflexi. Člověk může schopnost naslouchat instinktu ztratit – a potom se sám ztratí v labyrintu protichůdných nároků světa. Dialog s vlastní duší pak hloupost léčí.

V mnoha pohádkách se na začátku vydává na hrdinskou cestu hlupák nebo naivní mladík, který se ocitá ve světě, kde je nucen postupně reagovat, prožívat pak reflektovat, a nakonec učiní hrdinský čin, který má velký dopad na cele království. To, co je otevřené novému, se také vyvíjí. Individuace je cestou k moudrosti, ale hloupost je její součástí. I v křesťanském mýtu první lidé zhřešili, protože naslouchali hadovi, aniž by nad míru přemýšleli. Hloupost je tedy archetypálním procesem. Můžeme říci, že je duchovně naprogramována do lidské existence. Ego se nejprve odděluje od svého zdroje, aby skrze zkušenost rozporu s realitou poznalo vlastní hloupost. Mnoho vědeckých omylů nakonec vedlo k přehodnocení a následnému pokroku.

Dnes je hloupost zesilována moderními silami – algoritmickými procesy, emocionální manipulací skrze sociální média a podobně. Hloupost už není pouze pasivní; je šlechtěná, monetizována a zneužívána jako nástroj. Jak podotýká izraelský historik Juval Noach Harari, hloupost je velmi levná, zatímco moudrost stojí mnoho úsilí a peněz.

Bez kultury sebereflexe se nevědomost rozrůstá napříč systémy a stává se samostatnou silou, která se šíří prostřednictvím sociálních sítí a jejich algoritmů. Tady je na místě podotknout, že mnoho důvodů, jež vedou k volbě diktátorů, v zásadě pramení z legitimních potřeb. Nejsou přitom záměrně vytvořeny tak, aby ubližovaly jiným, ale svou racionalitou přehlížejí širší souvislosti. Konflikt je tudíž jen symptomem vnitřního nedorozumění. Narcistní vůdce je pouze přechodem od já k Bytostnému Já.

Vůdci dříve či později selžou

Narcističtí vůdci s diktátorskými sklony mají pro nás zvláštní přitažlivost. Způsob, jakým se vztahujeme k nevědomosti – neboli hlouposti – je rovněž evolučně zakořeněný; má nás chránit, ale někdy se zdá, že jsme vůči ní bezbranní.

Lidská společnost se po miliony let vyvíjela v malých skupinách, kde byly prioritou loajalita a identita. Nevědomá jednota, nerozlišenost priorit a společné cíle tvořily základ soudržnosti klanu. Vůdce, který dokázal zajistit společné zaměření, tím fakticky zabezpečil přežití skupiny. Skupina fungovala jako jeden organismus, který vůdce udržoval v efektivní funkci eliminací odlišností. Strach a extáze pramenící ze sjednocení byly základními emocemi konformity. Obraznost a mýtotvorná činnost sloužily tomuto účelu.

Teprve v relativně nedávné době (kognitivní revoluce, přibližně před 70 tisíci lety) se začala objevovat schopnost racionálních rozhodnutí, schopnost představ, které porovnávají výsledky, schopnost abstraktního uvažování, symbolického rozjímání, umocnění vůle a rozvoj komplexní řeči.²⁾ Racionální principy začínají měnit organizaci mas. Začíná klíčit semínko individuálního já. Instinkt nachází svého partnera – toho „druhého“. Na hnojišti však vyrůstá ta nejkrásnější růže. Psýché nalézá novou, dosud neprobádanou cestu. Vydává se na experiment individuality. Na scénu vstupuje dualita, pochybnost, ale také hloupost. Ten „druhý“ není zbytečný – je zrcadlem, zdrojem konfliktu i motivace – a právě z tohoto napětí vzniká něco nového, třetího.

„Parcifal přichází na hrad Grálu“, kde ho vítá Král Rybář, pochází ze středověkého rukopisu Perceval ou Le Conte du Graal od Chrétiena de Troyes. Ilustrace je z roku 1330 (fol. 18v) a pochází z rukopisu BnF Français 12577.

Snímek Volné dílo, CC0 1.0

Jung učí, že individuace je opus contra naturam – dílem proti přirozené instinktivní povaze člověka, procesem, který přírodu přesahuje, ale zároveň ji obsahuje. Individuace dokáže vytvořit něco jedinečného, něco, co tu předtím nebylo. Vědomé individuální Já, které se začíná vynořovat, umožňuje samotnému organismu mas nejen sebeuvědomění, ale i schopnost proměny. Tento přechod od nevědomé jednoty k vědomé individuaci je zázrakem nového paradigmatu.

Ano, stres, trauma a problémy ohrožující přežití jednotlivce automaticky spouštějí návrat k masovým fenoménům, k identifikaci a připoutání k vůdcům – ale pouze do té doby, než tyto vzorce selžou na základě své neudržitelnosti. Je to fáze, která se může jevit jako krutá a bezmocná, ale vede k vytváření nových, tvořivých řešení. Jak bychom mohli vědět, že je třeba něco změnit, bez zrcadla? Někdy je tímto zrcadlem Ikarův pád.

Demokracie je touhou po hodnotách, hledáním ideálů a v podstatě experimentem, kde nic není zaručeno. Není slepou vírou, že z vědomého úsilí může vzejít větší svoboda, ale jistotou, pramenící ze zkušenosti všeho, co lidstvo již tolikrát vykoupilo potem a krví. Je nadějí a motivací k pokroku; věřím, že pramení ze samotné duše jako živá voda, která dává našemu životu smysl.

Budoucnost vědomí

Vědomí, které je se smyslem neoddělitelně spjato, je ve vesmíru velmi vzácným, ne-li zcela unikátním fenoménem. Navzdory pokroku je na místě otázka, zda toto vzácné světlo nemůže jednoho dne vyhasnout. Pokrok totiž není nijak víc zaručený než regrese.

Kanadský biolog Peter Watts napsal zajímavý sci-fi román Slepozrakost (Blindsight). Lidstvo v něm naváže kontakt s inteligentní mimozemskou bytostí. Ta chápe náš jazyk, reaguje, učí se – ale chybí jí něco, co bychom považovali za samozřejmou součást inteligence: vědomí. Nemá „já“. Neuvažuje v první osobě. Jako když kamera zachytí obraz, ale sama nevidí. A přesto jedná – a možná právě proto – efektivněji než lidé. Astrobiologové i odborníci na umělou inteligenci tuto možnost berou zcela vážně. Je oprávněnou otázkou: co když vědomí není nezbytné pro vývoj inteligentního života?

Mnozí se ptají, zda láska, empatie, strach, svědomí či soucit budou projevem vyššího stupně lidského vývoje, nebo se stanou evoluční přítěží, kterou lidstvo časem opustí.

To je pochopitelně otázka, která nemá řešení – jedině pokud budeme předpokládat nadindividuální zdroj vědomí, existující „za“ individuálním já. Jungova filozofie, která zasahuje do oblasti metafyziky, se tímto tématem zabývá, protože vstupuje do sféry náboženské.

Vědomí v jeho základní podstatě vzniklo ve spojitosti s tělem a fyzickým okolím. Naše smysly vnímají tvar, chuť, barvu či zvuk prostředí, ve kterém jsme vyrůstali. Hlas ochraňujícího otce, chuť mateřského mléka či pach predátora – to vše jsou signály, které určují náš vztah k realitě a naši schopnost v ní přežít. Naše tělo vnímá, zažívá pocit bezpečí nebo reaguje na bolestivé a život ohrožující vlivy.
Z tělesnosti a centra já pramení strach, radost a další emoce související s bytím v hmotném světě. Lidský zážitek vědomí je jedinečným zážitkem reality skrze hmotu a zároveň vhledem do vesmíru psýché, která je s tělesností spojena dosud nepochopitelným způsobem.

Náboženství je ve své podstatě snahou o tento vhled do „mysli“, která přesahuje individualitu. Jung ji nazval kolektivním nevědomím. Duše světa, anima mundi, je snad inteligencí, která existovala ještě před vznikem individuálního vědomí.

Je to vědomí, které v člověku nalezlo zrcadlo, aby se mohlo pochopit a zároveň rozvinout vyšší formy, jako jsou soucit, láska a úžas, jak o tom Jung píše v Odpovědi na Jóba. Má člověk jedinečnou úlohu při objevování i rozšiřování vědomí vesmíru? Je vesmír a priori vědomý?

Vzhledem k omezením naší subjektivity nám nezbývá než stanovit rozdíl mezi vědomím a inteligencí. Při interakci s ostatními se neuvědoměle spoléháme na teorii mysli (předpokládáme vědomí u druhých) a extrapolujeme svou zkušenost na jiného člověka. Tento přístup se však s nástupem umělé inteligence stává stále problematičtějším.

Při kontaktu se zvířaty, mimozemšťany nebo inteligentními stroji musíme spoléhat pouze na inteligenci jako „výstup“ – výsledek inteligentní aktivity, kterou posuzujeme skrze vlastní vědomí a inteligenci. Inteligentní počítač dokáže přečíst milion stránek za sekundu a komunikovat s jiným počítačem, ale vědomým se stává teprve tehdy, když někdo o tomto procesu „ví“.

Například slizovky rodu Physarum polycephalum nepotřebují nervovou soustavu k tomu, aby v bludišti našly optimální cesty k živinám. Termiti dokážou stavět rozsáhlé a složité stavby s propracovaným systémem větrání, regulace teploty a vlhkosti – a to vše bez centrální organizace nebo mozku. Každý jedinec se řídí jednoduchými pravidly, ale dohromady vytvářejí struktury (viz. emergence), které svou funkčností mohou konkurovat inteligentní lidské architektuře. Tato inteligence, podobně jako jiné způsoby komunikace mezi rostlinami či necerebrálními organismy, však nevychází z vědomých či záměrných procesů, nýbrž se jako inteligentní jeví až ve chvíli, kdy ji interpretujeme skrze naši vlastní, pozorující inteligenci.³⁾⁴⁾

Problém vědomí zůstane nezodpovězený, dokud ho nebudeme schopni objektivně „uchopit“. V tom spočívá skutečný paradox tohoto problému.

Vědomí, spojené s emocionálním stavem „já-těla“ a prostředím, může být inteligentní katalyzátor, ale samo o sobě není totožné s inteligencí. Vědomí zahrnuje spojení afektu se zakoušejícím subjektem odpovědnosti.

„Das Gralswunder“ („Nem. Zázrak grálu“) je nástěnná malba; Wilhelm Hauschild (1827–1887), 1878 zámek Neuschwanstein. Zobrazuje zázrak Svatého grálu – slavnostní scénu objevování grálu.

Snímek Volné dílo, CC0 1.0

Změna inteligentního agenta na agenta vědomého vyžaduje spojení já se samotným pocitem já, tedy emocionální vhled. Emoce jsou v zásadě autonomní orgány duše. Jung roku 1937 řekl: „Byla by velká chyba myslet si, že pocit sestává z emocí. Emoce jsou stavy, které ovládají vás, ale pokud máte pocit, pak máte pocit vy; pocit nemá vás. Pokud vás má, je to emoce.“

Jinými slovy, vědomí zahrnuje rozvoj pocitu – a právě to odlišuje inteligenci od vědomí.

Důkazy inteligence nás obklopují. Inteligence je schopnost dosahovat cílů a řešit problémy. Zahrnuje i schopnost komunikace a využívání informací prostřednictvím zpětné vazby z interakce.

Příkladem jsou včely, termiti, kolonie mravenců, korálové útesy či komplexní lesní systémy. V těchto systémech vidíme výměnu informací, zpětnou vazbu, samokorekci a samoorganizaci – procesy, které platí i pro nervové systémy, včetně lidského mozku.

Nevědomí bezpochyby disponuje inteligencí. Dokáže zpracovávat informace, analyzovat, řešit problémy, předvídat výsledky a ovlivňovat vědomí vytvářením obrazů nebo reakcí. Přesto otázka, „kdo“ skutečně zprostředkovává vědomý vhled, zůstává tajemstvím.

Inteligence, která by se vzdala vědomí a s ním i duality a všech jejích projevů, by ve skutečnosti sestoupila na nižší vývojovou úroveň. Teoreticky je to možné, ale jsem optimista a věřím, že i v takovém organismu by si kolektivní nevědomí nakonec našlo cestu na svět skrze nové já.