Neřešitelný rébus bitvy na Bílé hoře

Bitva na Bílé hoře 1620 je doslova vypálena do naší české národní paměti jako nepřekročitelný mezník, kolem kterého často otáčíme příběh našich dějin, naši identitu, naše zakotvení v dějinách. Letošní odstup 400 let na této roli změní jen pramálo, maximálně zazní množství více či méně zajímavých informací. Budou nabourávána některá klišé, aby se jiná zase utvrzovala. Vystoupit z této logiky je v konečném důsledku obtížné. Přesto, zkusme se podívat na bělohorskou pláň z několika různých úhlů pohledu.

Je nesporné, že Bílá hora se velmi brzy po samotné historické události stala až mýtickým momentem, ke kterému se vztahovala jak katolická propaganda, tak evangelický exil. Na jedné straně se malují mariánské votivní obrazy Viléma Slavaty, přejmenovává se kostel sv. Pavla v Římě na P. Marii Vítěznou (Santa Maria della Vittoria),[1] zakládá se tradice vítězství z vyšší vůle. Na straně druhé vznikají díla ospravedlňující v exilu „českou válku“, vzývající české mučedníky a když se 1631 dostane saské vojsko až do Prahy, dochází k symbolickému sejmutí hlav popravených pánů z mostecké věže. Síla příběhu zde byla patrná již v 17. století.

Anonymní jednolist s mědirytovou ilustrací zobrazující prostřednictvím alegorického kola Štěstěny vzestup a pád Fridricha Falckého, 1621.
Snímek Národní muzeum

Další sílu v národní paměti jí dal národně emancipační proces českého národa v 19. století, kdy se akcentuje protikatolický náboj spojený s habsburským rodem a pro potřeby dobové situace se vyrábí také česko-německý charakter sporu. V definici klasika přemýšlení o mýtech Rolanda Barthese (1915-1980) jde o jeden ze způsobů čtení mýtu ze strany obyčejných lidí, pro které je mýtus určen. Jakkoliv dnes zažíváme i další čtení tohoto mýtu – tj. jeho dekonstrukci a zdůraznění mytičnosti – pro „obyčejné čtení“ se mnoho nemění. Ostatně, dekonstrukce onoho česko-německého potýkání na Bílé hoře vůbec není nová – dokonce ji zdůrazní i televizní seriál Lékař umírajícího času z počátku 80. let 20. století, když pracuje s německy hovořící „českou“ stavovskou obcí. Ne že by to však měnilo něco na všeobecném čtení mýtu o tom, že MY jsme prohráli a ONI vyhráli.

Souvisí to s kolektivní pamětí, jak o ní hovoří německá autorka Aleida Asmnnová, která zdůrazňuje vytváření paměti v návaznosti na budování identity a legitimity. V tomto ohledu sehrávala Bílá hora významnou historickou roli také při vzniku Československa v roce 1918, neboť její příběh dobře vystihuje dobovou potřebu odstřihnutí od habsburského domu a důraz na demokratizační tendence a charakter nového státu. Co jiného mohlo lépe stát ve středu pozornosti nežli třicetičlenné stavovské direktorium, včetně teze o prosazování svobodného vyznání. Počátek století dvacátého se tak propojil s počátkem století sedmnáctého, jakkoliv šlo o umělý konstrukt, který byl více přáním až literární imaginace nežli historické reality. Francouzský filosof Maurice Halbwachs (1877-1944) rozeznal již před téměř stoletím další vlastnosti kolektivní paměti, a totiž její sociální podmíněnost a bezprostřední závislost na přítomnosti. Neexistuje nějaká pečlivě zakonzervovaná paměť, ta se stále obnovuje a aktualizuje a je neustále rekonstruována. To platí bez výjimky i pro bělohorskou událost, jež je ve dvacátých letech propojena se státním zásahem do pozemkové držby v podobě „pozemkové reformy“ pod hesly „Odčiňujeme Bílou horu!“, stejně jako v padesátých letech propojena s tažením proti katolické církvi jako proti tmářské, konzervativní a dobovou mluvou řečeno „zpátečnické“ organizaci. Vzhledem k neustálé aktualizaci kolektivní společenské paměti je vlastně na nás, jak moc a jakým způsobem bude (či nebude) rezonovat čtyřsetleté výročí bělohorské bitvy v roce 2020.

Grafický tisk s rozmístěním vojsk bitvy na Bílé hoře.
Snímek Národní muzeum

Čas události a čas dějin

Pro chápání historického fenoménu Bílé hory 1620 je nutné zastavit se také u samotné události a vnímání času. Francouzský historik Fernand Braudel (1902-1985) rozlišuje tři přístupy k historickému času: krátký časový průběh (život či událost); cyklické průběhy (např. hospodářské cykly); dlouhé průběhy času (např. čas geologický). V tomto případě bělohorské bitvy jsme konfrontování s prvním vnímáním – jde o čas události, krátkého historického procesu, který navíc i v širším kontextu nepřekonal jeden lidský život. To, co je u bělohorské události důležité, je její propojení v širší historický kontext. V konečném důsledku je obraz oné události 8. listopad 1620 zakotven v historické paměti nikoliv jako několik hodin bitvy. Je zakotven někam mezi Majestát císaře Rudolfa II., pražskou defenestraci 1618, volbu Friedricha Falckého českým králem, a především události po bitvě samotné. Zatýkání, konfiskace, tribunál – a především krvavá pražská exekuce v roce 1621. Následuje kontext Obnoveného zřízení zemského,[2] odchod nekatolíků do exilu, tragédie třicetileté války, Valdštejn a jeho kariéra i smrt, konec války se švédským obléháním Brna i Prahy…

Historizující malba s tématem defenestrace od malíře Karla Svobody, 1848. Snímek Národní muzeum, Olga Tlapáková

U Bílé hory si v paměti neneseme realitu bitvy, ale její předchozí politickou expozici a následnou (politickou) katastrofu. Nezajímá nás ani tolik významný moment přesunu vojsk mezi Rakovníkem a Prahou (což byl z vojenského hlediska únavy a kondice vojsk klíčový moment), ale přeskakujeme rovnou na staroměstské popravčí lešení, odchod velkého Komenského do exilu atd. Naše časové vnímání Bílé hory není vnímání bitvy, ale celého českého stavovského povstání a následné války. V případě bitvy pak máme více v paměti Krylova „Posledního Moravana“ pobitého u zdi obory nežli Thurnův pluk, který prošel statečně celou tou marnou bitvou. Nehledě na to, že by nám němčina oněch žoldnéřů komplikovala národní vnímání celého mýtu. Z hlediska kritické historické analýzy je o porážce rozhodnuto ve chvíli, kdy nezíská české povstání mezinárodní podporu. Ve chvíli, kdy není dost peněz (a ochoty je dát) a vojsku se pečou tisíce bochníků chleba v Praze a místo peněz se jim posílá plátno a punčochy… Nehledě na to, že realita vojenské přítomnosti v zemi (ať již jednotek císařsko-ligistických či stavovských) byla pro obyvatelstvo pohromou bez ohledu na příklon k té které straně. Loupení, drancování, znásilňování, to vše bylo na denním pořádku u všech míst, kudy vojska prošla. Jen těžko se pak do této dobové reality konce druhé dekády 17. století vkládá národní romantismus demokratického stavovského povstání vůči konzervativnímu panovnickému despotismu.

Schematické a bohemocentrické dějiny

Fenomén Bílé hory si v sobě nese ještě jednu výraznou vlastnost, a tou je do jisté míry pochopitelná bohemocentričnost vnímání této události. Přestože se kritická historická díla již od 19. století snažila důsledně propojovat české události s celoevropským vývojem a tehdejším stavem Evropy, do naší paměti tyto informace pronikly jen minimálně. Když vydává významný německy píšící pražský historik Antonín Gindely (1829-1892) v roce 1878 své „Dějiny českého povstání léta 1618“ první věta jeho historické práce zní: „Již za života císaře Matiáše dvůr francouzský choval se přátelsky k německým Habsburkům a nijakž se tím netajil, že neschvaluje povstání českého.“ a celé první dvě kapitoly se týkají velmocenské situace ve Evropě, názorů Francie a Anglie, stavu mezi německými říšskými knížaty. Analyzuje situace v Uhrách i Sedmihradsku a ve své práci věnuje pak pozornost i chování nizozemských stavů, do hry se dostane i dánský král Kristián IV., a to vše fundovaně propojuje s vnitropolitickou situací Čech, Moravy, Slezska a obojí Lužice… Zatímco naše paměť se spíše podobá komiksové kapitole v Obrázcích z českých dějin a pověstí (1980), realita českého stavovského povstání byla v nezpochybnitelné logice propojena s celoevropskou mocenskou a náboženskou nervozitou. Naše společenská paměť konzervovaná do dětského komiksu vyhazuje místodržící z okna, na trůn přichází Friedrich Falcký, který v době bitvy na Bílé hoře krájí sekanou… Komiks pokračuje loupením, exilem a popravou na Staroměstském náměstí s textovým doprovodem: „Ferdinandovi vojáci začali řádit v pražských ulicích. Loupili a vraždili. Ale to byl jen počátek císařovy pomsty… Dvacet sedm vůdců odboje dal císař Ferdinand II. 21. červan 1621 popravit na Staroměstském náměstí. Tak se pomstil vzpurným Čechům. Začala doba pronásledování a útlaku.“ (Citováno vydání z roku 2010).

Ukázka z klasického komiksu na téma českých dějin, Obrázky z českých dějin a pověstí, první vydání 1980.
Snímek archiv autora

Komiks pokračuje osudy Komenského, osudem Jana Sladkého koziny a Sedláků u Chlumce… Kromě toho, že je zde patrná forma tradovaného příběhu českého odboje a trvalého odporu, kdy skutečné české dějiny jsou dějinami evangelických exulantů, případně odbojných Chodů, celý tento příběh je hluboce zakotven v české kotlině, jako kdyby se v logice věci odehrával mezi Prahou a Vídní. Pokud by se však do naší paměti dostaly zcela klíčové mezinárodní souvislosti, možná bychom dokázali vnímat naše dějiny obecně poněkud v širším rozhledu.

Portrét Fridricha Falckého od Michiela van Mierevelta, Haag, asi 1632. Snímek Národní muzeum, Olga Tlapáková

Chybí nám v paměti vědomí toho, že české stavy vybraly na trůn Friedricha Falckého právě pro tyto mezinárodní důvody – očekávaly podporu jeho tchána – anglického krále Jakuba I., čekaly podporu nizozemských protestantských stavů. Očekávaly podporu protestantských knížat v Říši. Intenzivní jednání vedly české stavy se sedmihradským knížetem a jedním z vůdců protihabsburského povstání Gaborem Bethlenem o uherské pomoci. V jistém politickém zoufalství dokonce přijímali turecké poselstvo a vysílali diplomaty k sultánovi s prosbou, by podpořil odpor proti Habsburkům… Do toho naopak španělské vojsko napadlo Friedrichovu Falc a mezi všemi se pohybovali francouzští vyslanci hájící zájmy Ludvíka XIII. Byl to jeden obrovský a nervózní diplomatický evropský kolotoč, kdy se měnily role spojenců a nepřátel, víra přitom nehrála vždy klíčovou roli – i proto mohl např. saský luterán Jan Jiří Saský začít obsazovat Lužici s podporou katolíka Ferdinanda II., aby o pár let později přijímal evangelické exulanty z Čech a Moravy…

Od lži k pravdě

Jakmile se k historickým událostem přiblížíme příliš podrobně a dostatečně blízko, najednou začnou ztrácet svou jednoznačnost, schematičnost (a v našem případě i bohemocentričnost). Zmizí černobílý obrázek vítězů a poražených, rozruší se dělení na „my“ a „oni“. Je to však dlouhodobě neřešitelný rébus – jak předávat jakýkoliv společný příběh dějin, tak aby byl pochopitelný, měl přitom potenciál sdílení a zároveň neuhýbal od skutečnosti. Právě ono odloučení od dobové skutečnosti je hlavním nebezpečím. Zde bych použil myšlenku britského historika Tonyho Judta (1948-2010). Ten když například hovoří o fenoménu vzývání osobností či stavění pomníků, mluví o nebezpečí, neboť když určitou osobnost povýšíme na veřejně vzývaný symbol, musíme objektivně zamlčet i její negativní stránky. A od polopravdy je ke lži již jenom krok. Stejné je to s historickými událostmi, milníky a podobně mytickými momenty, jako je Bílá hora. Nevnímání (nebo přímo zamlčení) některých aspektů historické reality 17. století nám ve společenské paměti zdeformovalo její obraz právě do výše uvedeného komiksového schématu. Na druhou stranu je to naštěstí nikdy nekončící proces. I my jsme totiž neustále nuceni aktualizovat, abychom došli k pochopení i možnosti sdílení. Zpočátku bude stačit, když se budeme schopni kriticky ptát, ne si rovnou odpovídat v duchu zažitých a natisíckrát opakovaných tradovaných tezí. Čtyři století by již mohly být docela slušný odstup.