Spirituální záblesky na portrétu Alberta Einsteina

Albert Einstein často bývá onálepkován termíny „panteista“, „deista“ či „agnostik“. Tyto nálepky však v jeho případě svědčí spíše o nedostatečné terminologii či tyranii pojmů v natolik delikátní otázce, jakou je unikátní podoba spirituality jednoho z největších mozků dvacátého století.

U mnoha významných vědců zabývajících se strukturami kosmu jsme si v minulosti zvykli, že na veřejnosti hlasitě artikulují svůj postoj k náboženství. Z úst Freda Hoyla, Hermanna Bondiho a Lawrence Krausse jsme se mohli dozvědět o jejich zapřisáhlém ateismu, E. T. Whittaker, Edward Arthur Milne či Arthur Eddington se naopak hrdě hlásili ke křesťanství.

Důležitost, s jakou tento aspekt života se svou osobou veřejně spojovali, se tak trochu kacířsky nabízí uchopit jako jeden z klíčů k porozumění jejich přírodovědeckému přínosu. Pro materialistu Hoyla vesmír nemá počátek. Pro Krausse sice kosmos počátek má, ale nebyl stvořen. Pro kvakera Eddingtona svět stvořen byl, avšak tento akt nepřísluší žádnému vědci zkoumat. Milne naproti tomu explicitně spojuje křesťanského Boha s moderní kosmologií.

Stranou stojí Albert Einstein, který často bývá onálepkován termíny „panteista“, „deista“ či „agnostik“. Tyto nálepky však v jeho případě svědčí spíše o nedostatečné terminologii či tyranii pojmů v natolik delikátní otázce, jakou je unikátní podoba spirituality jednoho z největších mozků dvacátého století.

Einstein obtížně uchopitelný

Čím hlouběji se noříme do Einsteinových vyjádření dotýkajících se postojů k náboženství, tím rozostřenější náhled se před námi rozprostírá. Dánský historik vědy Helge Kragh ve své knize Matter and Spirit in the Universe trefně hovoří o úskalí nekonzistence Einsteinových výroků k tématu. Hojná a často nesourodá vyjádření, ze kterých dodatečně skládáme celistvější tvar, mohou zdánlivě svědčit o dvou věcech: jednak že téma náboženství nehrálo v jeho životě natolik důležitou roli, aby se mu systematičtěji věnoval, jednak že míra intimity vztahující se k osobnímu náboženskému prožívání mu nedovolila v plných detailech nastínit takto privátní otázku.

Obojí lze ale snadno vyvrátit, neb Einstein byl ohledně svého osobitého pohledu na duchovnost velmi sdílný a s ohledem na jeho četná zamyšlení k tématu lze vytušit nebývalý zájem. V jeho případě je rozhodně z čeho čerpat, řada Einsteinových textů – esejů, rozhovorů a dopisů ­ se přímo dotýká tématu náboženství či lidské spirituality. Není náhodou, že se tyto materiály staly potravou pro kritickou reflexi pro přední evropské teology, jako jsou Paul Tillich či Hans Küng.

Za zmíněnou nekonzistenci je tak zřejmě odpovědná jiná skutečnost - svébytná individualita německého vědce, jež nedopustila podepření svých spirituálních aspirací o již existující etablované koncepty, jako tomu učinili jiní.

Jako vodítko nám může pomoci negativní vymezení, kde je o co se opřít. Abrahámovská náboženství vnímal coby jakýsi doznívající relikt minulosti. Lidské rysy bohů považoval za „naivní“ či „dětinské“ představy. Bibli prvoplánově chápal jako soupis „primitivních“ legend odporujících vědě.

Ačkoliv jeho širší zázemí s nejbližší rodinou bylo spíše vlažné v postoji k náboženství, seznámil se Einstein již v dětství s elementy židovské i křesťanské nauky. Izraelský fyzik a historik Max Jammer, který se tématem asi nejpodrobněji zabýval, ve své studii Einstein and Religion: Physics and Theology poukázal, že studium zjednodušeného katechismu, Starého i Nového zákona bylo součástí kurikula mnichovského vzdělávacího systému.

Einstein se již jako dítě seznámil se základy křesťanské a židovské nauky. Na fotografii jako čtrnáctiletý. volné dílo, CC0 1.0

S ohledem na svůj původ navštěvoval Einstein i externí lekce judaismu. Ještě ve věku dvanácti let jej ale čtení populárně vědeckých knih mělo osvobodit ze „stavu lží“, rozumějme tradičního židovsko-křesťanského prizmatu. V tomto bodě se jde jen těžko ubránit pomyšlení na klišé pojednávající o racionální vědě, vyvazující blouznivce z mýtického myšlení.

K Einsteinově kritickému pohledu na tradiční náboženství navíc jistě přispěly jeho jinakost ve vesměs katolické třídě mnichovského gymnázia a společenské konsekvence, plynoucí ze svatby s Milevou Maricovou – členkou řecké pravoslavné církve.

Německý vědec však neprchá tam, kde jiní, čili k definitivnímu poznání (nebo dokonce prozření), ale naopak se před námi jeho religiózní perspektiva spíše zamlžuje do čehosi zobecněného. Ocitá se tak v prostoru, kde není dost dobře možné se identifikovat s již hotovou koherentní a v určitém smyslu prefabrikovanou představou emancipovaných náboženství. Oproti tomu vyplouvá do míst, kde hledá a synkreticky pojí ideje, které se mu zdají blízké.

Kosmický náboženský pocit

Ve své úvaze, publikované na podzim 1930 v New York Times Magazine, tuctově nazvané Religion and Science, předkládá motivy strachu „z hladu, divokých šelem, nemocí a smrti“ jako podloží vzniku náboženských kultů. Na základě touhy po lásce a vedení se postupně měly tyto ideje transformovat do koncepce morálního či sociálního boha. Svou klasifikaci pak završuje třetím stupněm, jehož dosáhnou ty nejvyzrálejší komunity a jednotlivci – totiž „kosmický náboženský pocit“.

Albert Einstein v Princetonu, v říjnu 1933, tedy krátce poté, co uprchl z Německa.  volné dílo, CC0 1.0

K tomu Einstein nepokrytě přiznává vlastní afiliaci, když píše: „Je velmi náročné objasnit tento pocit někomu, kdo jej nemá.“ Zde již nenalezneme antropomorfní představy božstev či osobního boha. Jisté rysy takové religiozity nachází Einstein už v Davidových žalmech a u některých starozákonních proroků, daleko více však onen koncept spojuje s buddhismem. Vzhledem k odmítání užší specifikace je pak tato idea nutně odsouzena k jisté vágnosti, čehož si je fyzik evidentně vědom. Reaguje proto naléhavě větou: „je nejdůležitější funkcí umění a vědy probouzet tento pocit.“ Nevysvětluje však proč.

Obdiv pro strukturu světa

Mělo-li být v našem německém mysliteli „něco náboženského“, pak, dle jeho slov, obdiv pro strukturu světa – tu poodhaloval vědeckými nástroji. Unikum autonomně náboženského vhledu zde sice na první pohled odpadalo, avšak údiv k přesahujícímu tajemnu, třebaže ve scientistickém rámci, u něj přítomen byl. Walter Isaacson – autor v současnosti nejslavnější biografie německého vědce, nazvané Einstein: His Life and Universe (česky vyšlo jako Einstein: jeho život a vesmír), právě poukazuje na fyzikův údiv, vycházející z vědeckých poznatků, jako zdroj jeho víry či přesvědčení. V jádru se v podstatě jedná o vzdálenou variaci na středověký nábožensko-filozofický koncept „knihy přírody“ – přesvědčení, že fascinující uspořádanost světa je zjeveným důkazem boží existence.

Einstein intuitivně předpokládal, že omezené možnosti lidské mysli nestačí k plnému pochopení komplexního fungování vesmíru. K tomu dodejme, že v době rodící se obecné a speciální teorie relativity byl známý vesmír ztotožňován s tím, co dnes omezujeme pouze na naši galaxii Mléčnou dráhu. O to překvapivěji vnímal, do jak jednoduchých pravidel lze některé obecné zákonitosti fyziky redukovat.  Za největší záhadu kosmu považoval právě jeho neočekávanou inteligibilitu, tedy srozumitelnost člověku. Když tajemně dodával, že tato vlastnost leží za hranicemi vědy, je zde pokušení ukročit do spirituální perspektivy, což Einstein svým osobitým způsobem učinil. Pravidla regulující náš zejména fyzikální svět jsou racionální a každý vědec má podle Einsteina mít pro tuto nesamozřejmost svou „víru“ – uvědomělý epistemický údiv, vycházející ze sféry náboženství.

Distanc od osobního boha

Ve svém pozdějším zamyšlení německý fyzik nastínil, v čem vidí nenahraditelný smysl náboženství v lidské společnosti. Dle jeho názoru má čistě racionální koncepce naší existence své limity a (vědecké) znalosti jako takové nám jen stěží napoví, jaké by měly být lidské aspirace, respektive že tyto aspirace nejsou určovány naším rozumem. Jestliže Einstein na pár řádcích pregnantně definuje, co je věda, pak při následném definování náboženství přiznává obtíže. Pokusí se tak alespoň načrtnout některé společné jmenovatele nábožensky založených lidí, jako je „inklinace k nadosobním zájmům a hodnotám“, tedy jakási nesobecká sebetranscendence.

Uznáme-li Einsteinův koncept za religiózní, je nutné dodat, že je zde jasný distanc od boha jako takového; neuznával osobního boha, který trestá i jinak intervenuje a ke kterému je možné se modlit. Fenoménu boha jako takovému se elegantně vyhýbal. Nevěřil v nesmrtelnou individuální lidskou duši ani v tradiční superiorní místo člověka v hodnotovém žebříčku světa, jak jej determinuje Tóra.

Banesh Hoffmann, jenž znal Einsteina osobně, ve své knize Albert Einstein: Creator and Rebel dokonce označil odmítání autorit, a to včetně zavedených náboženských paradigmat, jakožto jeden ze zdrojů průkopnického myšlení německého génia na poli fyziky.

Sílu, jež měla držet kosmos v rovnováze, aby se nezhroutil do sebe, Einstein oficiálně nazval lambdou (označení pro řecké písmeno Λ). V neformálních situacích ji tehdejší novináři familiárně přejmenovali na „little lamb“, čili malé jehňátko. Těžko si odmyslet židovsko-křesťanské reminiscence od takto poetického výrazu pro tajemný princip držící všechny mlhoviny v stabilním uspořádání, avšak šlo jen o dílo náhody na základě fonetické podobnosti.

Vědomá Einsteinova inklinace k specifickému panteismu Barucha Spinózy, jehož opakovaně vyzdvihoval, dává tušit, že vědec odmítal vzorec vztahu křesťanského osobního Boha ke stvořenému světu. Svět jako takový vnímal coby nestvořený. S tím koreloval i jeho postulát kosmu, který v čase nikdy nezačal, jen neustále vegetoval ve zmíněném ekvilibriu. Little lamb (respektive Einsteinovo zamýšlené pojetí) se však posléze s objevem rozpínajícího se vesmíru ve třicátých letech ukázala jako slepá ulička.

Obraz Williama Blakea Duch dávných dnů (The Ancient of Days), který zobrazuje Urizena, postavu Blakeovy mytologie, ztělesňující konvenční rozum a právo, mající mnoho co dočinění s vědou, náboženstvím i stvořením světa. volné dílo, CC0 1.0

Einstein, ač nerad, se později musel smířit s faktem, že galaxie nesetrvávají ve věčné rovnováze, ale že se od sebe vzdalují a jak se poté prokázalo, tato expanze má s celým kosmem svůj jedinečný počátek v čase. Můžeme se ptát, do jaké míry to otřáslo s jeho náboženským pocitem (feeling), kterýžto termín s oblibou opakovaně užíval. Otevřeně patřil k lidem očekávajícím konsonanci vědy a náboženství, či spíše náboženského pocitu, a zde se jeho vlastní a podstatné vědecké východisko ukázalo jako liché. Jaký to mělo vliv na jeho unikátní formu duchovnosti, není úplně jasné.

Nakonec i teorie relativity sama se stala rukojmím některých sekundárních teologických intepretací. Coby kontrastující protiklady jmenujme někdejšího bostonského arcibiskupa Williama O´Connela, jenž teorii obviňoval ze zpochybňování stvoření světa, a proslulého spisovatele Thomase Stearnse Eliota – ten dle některých hlasů nepřímo nacházel náboženské souvislosti relativistické fyziky například v díle souborně vydaném pod názvem Čtyři kvartety.