i

Aktuální číslo:

2019/5

Téma měsíce:

Sport

Štědrý den na objevitelských cestách

 |  22. 12. 2018

Noc tichá, svatá, pro někoho i vzdálená... Přečtěte si o lidech, kteří obětovali hojnost, pohodlí, lidskou pospolitost touze po poznání a svátky vánoční strávili na objevitelských cestách.

„Ve středu 18. listopadu 1520 jsme opustili úžinu (dnešní Magalhãesův průliv na jihu Jižní Ameriky) a vpluli jsme do Tichého moře. Plavili jsme se tři měsíce a dvacet dnů a za tu dobu jsme nepozřeli vůbec nic čerstvého. Suchary, které jsme měli k jídlu, už nebyly pečivem, ale prachem smíchaným s červy, strašlivě páchnoucím krysí močí. Jedli jsme také hovězí kůže, jimiž byl potažen hlavní stěžeň, aby se o něj nepředřelo stožárové lano. Od slunce, větrů a deště velice ztvrdly, takže jsme je museli nechat čtyři pět dní máčet v moři, pak jsme je na chvíli položili na řežavé uhlí a teprve potom se daly žvýkat. Jedli jsme často i piliny z prken. Krysy se prodávaly za půl dukátu kus, jen kdyby jich bylo více!

Vrcholem naší smůly bylo ještě jedno neštěstí, horší než všechna předchozí. Mnohým naběhly dásně na horní i dolní čelisti, takže vůbec nemohli jíst a na tento neduh umírali. Celkem zemřelo devatenáct mužů posádky... Dalším dvaceti pěti či třiceti mužům se objevily boláky na pažích, nohou i jiných místech těla (všechno hlavně kurděje, avitaminóza C), takže zdravých nás zůstalo jen pár...“

Modlitba na konci světa

Tolik prostřední z Vánoc na první plavbě kolem světa Portugalce jménem Fernão Magalhães ve španělských službách v letech 1519-22. Ukázka pochází z knihy účastníka výpravy Antonia Francesca Pigafetty. Aby z ní velitel nevyšel jako nezodpovědný ničema, je třeba dodat, že do Tichého oceánu se pustil bez dezertovavší lodi San Antonio, která vezla většinu zásob; navíc netušil, jak rozlehlý Pacifik ve skutečnosti je, jinak by se jistě zásobil víc. Magalhães anabázi Pacifikem přežil, potom ale zahynul při šarvátce s domorodci na Filipínách.

Někteří cestovatelé se v denících o Vánocích přímo zmiňují. Mořeplavec James Cook na druhé ze svých tří cest kolem světa zaznamenává dne 25. prosince 1773 (to se nacházel nedaleko jižního polárního kruhu, který o tři týdny později jako první na světě překonal): „O polednách jsme poznali, že lidé mají chuť oslavit po svém Hod boží, a tudíž jsem nechal plout lodě pod velice malým počtem plachet, aby mě nepřekvapil nějaký závan větru, právě když budu mít posádku opilou...“

 

Přírodovědec Charles Darwin během pouti na lodi Beagle kolem světa o Štědrém dni 1835 napsal: „Za několik dní tomu budou čtyři roky, co jsme opustili Anglii. První Štědrý den jsme strávili v Plymouthu, druhý v zátoce sv. Martina nedaleko mysu Hoorn, třetí v zálivu Port Desire v Patagonii, o čtvrtém jsme kotvili v divokém přirozeném přístavu na poloostrově Tres Montes (rovněž Jižní Amerika), o pátém zde (u osady Waimate na Novém Zélandu) – a příští Štědrý den, jak doufám v Prozřetelnost, budeme již slavit v Anglii.

Byli jsme na bohoslužbách v kapli; část mše se sloužila anglicky a část v domorodém jazyce.“

Až příliš bílé Vánoce

Zkušený Willem Barents byl oficiálně členem, ale fakticky velitelem holandské výpravy, která měla odkrýt severovýchodní mořskou cestu (z Evropy nad Sibiří do Ameriky). Vyrazili roku 1596. Objevili souostroví Špicberky, potom led rozdrtil jejich loď. Posádka zachránila část potravin a musela přezimovat na východním pobřeží ostrova Nová země na 76. rovnoběžce, mnohem severněji, než dosud lidé strávili zimu. Ono se vlastně ani nevědělo, jestli je člověk vůbec schopen přežít polární noc na dalekém severu...

Ze zbytků lodi a naplaveného dříví trosečníci rychle postavili deset metrů dlouhé a šest široké stavení bez oken, s krbovým ohništěm uprostřed a primitivním komínem. U stěn stloukli palandy. Lodní tesař přitom zemřel vyčerpáním.

Slunce zapadlo 14. listopadu a vyšlo 3. února, noc tedy trvala jedenaosmdesát dní. „Tma, tma panuje kolem nás, děsivá temnota. Nikde naděje na denní světlo,“ napsal kronikář výpravy.

Přestože krb uprostřed boudy sálal žárem, na stěnách svítila jinovatka. Ze stropu visely rampouchy. Boty položené na zemi a šaty pověšené na stěnách mrzly na kost.

„I nejsilnější vodka zmrzla a košile sušená u ohně se z odvrácené strany pokryla vrstvou ledu,“ stojí v deníku.

Svítili tukem zvířat ulovených na podzim. Několikrát se málem zadusili spalinami. Skoro všechno zde bylo nové, kupříkladu nutnost vylézat komínem, když sníh zavál dveře, nebo zkušenost s medvědími játry, která (jak víme dnes) jsou pro velmi vysoký obsah vitaminu A jedovatá. Naštěstí hladem netrpěli a především díky síle Barentsovy osobnosti si zachovávali vysokou morálku.

V půli června pak posádka (už bez Barentse, který krátce předtím zemřel na kombinaci kurdějí a vyčerpání) na záchranných člunech vyrazila na jih a našli ji ruští velrybáři.

První přezimování za polárním kruhem přežilo z šestnácti lidí dvanáct.

O Vánocích na dálném severu se v deníku zmiňuje i George Tyson, člen a po smrti velitele Charlese Halla velitel americké výpravy parníku Polaris do Arktidy (1871-73). Loď uvízla v ledu severně od Grónska.

„Hod boží: Právě jsem dojedl snídani. Skládala se z deseti dekagramů chleba a sedmi dekagramů pemikanu (sušená směs masa, tuku a drceného ovoce) ohřátého nad lampou. Je to o tři deka nad normální příděl. I to jediné sousto masa navíc je vítaná pochoutka. Štědrovečerní večeři jsme měli báječnou. Každý dostal malý kousek zmrzlé šunky, dva celé suchary z tvrdého chleba, několik soust sušených jablek a pár doušků tulení krve.“

Československá vlajka nad pólem

Strojník Ota Kříž, účastník rakouské polární výpravy na lodi Tegetthoff do Arktidy, zamrznuvší na podzim 1873 jižně od ostrovů Země Františka Josefa, si poznamenal: „24. prosince. V 6 hodin večer byla bedna pana Richerse, armádního dodavatele potravin z Hamburku, otevřena a bylo v ní: humoristická knížka Schwinegel, dvě láhve šampaňského, dort, dvě plechovky, šest lahví koňaku, šest porculánových dívčích sošek, fotografie pana Richerse a vánočního stromku, 24 malých voskových svíček a 100 kusů jemných doutníků.

V 7 hodin jsme večeřeli a menu se skládalo z želví polévky, tresky, sleďů, sardelí, výtečného jablkového závinu, z čerstvého a sušeného ovoce, kromě četných lahví dobrého vína. Při šampaňském pronesl velitel přípitek všem našim milým doma...“

Výprava se zachránila, Kříž však zimu nepřežil.

Další příklady už pocházejí z našich časů a jsou přiměřeně veselejší.

Jedny Vánoce strávil americký biolog Karl Hamner v srdci Antarktidy proto, aby tam provedl pokus, který se jinde udělat nedal. Zabýval se totiž výzkumem biologických hodin a chtěl zjistit, nakolik jsou denní rytmy organismů řízeny zevnitř (geneticky) a nakolik podněty zvenčí, konkrétně těmi, které souvisejí s otáčením Země. Později napsal: „Na Zemi jsou dvě místa, kde se dají v zásadě eliminovat všechny diurnální změny, a to geografické póly. Organismy by se daly umístit na otočné stoly, točící se proti smyslu zemské rotace jednou za 24 hodin, a tak by se diurnální rotace zcela eliminovala.“

Profesor Hamner se přihlásil do amerického Antarktického výzkumného programu a uspěl. A tak několik zlatých křečků, rostlinek fazolu, kultur jedné mikroskopické houby, banánových mušek a švábů strávilo Vánoce 1960 na jižním pólu. Na otázky po případných oslavách Hamner odpověděl: „Na Štědrý večer jsme se všichni trochu napálili... Pivo bylo zmrzlé, a tak jsme je museli roztávat. Jeden z chlapců přitom zapomněl v ložnici na kamnech čtyři plechovky, a když jsme usnuli, tak to všechno vybouchlo a pivo bylo všude.“

(Podrobnosti pokusu přesahují záměr tohoto textu, nicméně ukázalo se, že denní rytmy organismů na umístění na pólu nezávisí.)

O devět let později strávil jedinečné polární Vánoce český geolog Josef Sekyra, jakož i několik měsíců na přelomu let 1969-70 v Antarktidě jako člen americké polární expedice Deep Freeze. Celé dny tam osaměle pracoval v terénu.

„Až na občasné sluchové halucinace, kdy v tom absolutní tichu kolem slýchával zvony, jsem byl v kondici. Až se dostavily potíže s polykáním. Já totiž měl v tom strašném suchu (v mraze vodní pára ze vzduchu vymrzá) pořád žízeň a bylo mi líto času na neustálé roztápění vody. Proto jsem se odbýval ´zmrzlinou´, tedy sněhem s ovocnými prášky. Výsledkem bylo podchlazení krku s příznaky podobnými angíně a krátký pobyt v pobřežní základně McMurdo (kde fungovalo něco jako společné zdravotní středisko). Tam jsem se nachomýtl k velké vánoční párty, kde jsem se blíž seznámil s velitelem expedice. Za pár dní jsem byl zase jak rybička, ale kvůli počasí jsem se nemohl vrátit na svoji základnu (ta ležela na 82. rovnoběžce). Nechtěl jsem zbytečně zahálet, tak jsem vypracoval náhradní program výzkumu ledovců, který velitel schválil. V rámci programu jsem pak navštívil i stanici na pólu.“

A tak 26. prosince 1969 podle tamního zvyku zavlála nad jižním pólem i československá vlajka. V tu chvíli nebylo důležité, že ji Američané narychlo spíchli z ústřižků požadované barvy, ani to, že visela opačně červenou nahoru... A ke kůlu, který sloužil jako kilometrovník, přibyla tabulka se vzdáleností z jižního pólu k Sekyrově pražskému pracovišti,­ tehdejšímu Ústřednímu ústavu geologickému: 15 560 kilometrů.

Štědrý večer s východem Země

Jednadvacátého prosince 1968 odstartovala z Floridy kosmická loď Apollo 8 k misi, která svým cílem i rozsahem neměla předtím obdoby: poprvé opustit okolí rodné Země, vydat se do Sluneční soustavy a dovést první lidi k Měsíci.

Na Štědrý den loď doletěla k Měsíci a na dvacet hodin „zaparkovala“ na oběžné dráze 111 km nad povrchem. Astronauti Frank Borman, James Arthur Lowell (po mamince Čech) a William Alison Anders tak jako první lidé viděli měsíční povrch zblízka a na vlastní oči. „Není to příliš pohostinné místo pro život či práci,“ hlásil velitel Borman při pohledu na šedou a mrtvou tvář Měsíce. Podobné pocity měl i Lovell: „Ta širá poušť působí skličujícím dojmem a neustále nám připomíná, co máme dole na Zemi...“ Všichni tři kosmonauti se později shodli, že v tu chvíli je zaplavil intenzivní pocit bratrství se všemi lidmi na této pohostinné planetě.

Během deseti obletů mimo jiné pořídili nádherné barevné snímky modravé Země vycházející nad tmavý měsíční obzor.

Poté, co posádka zkonzumovala speciálně připraveného vánočního krocana (první přirozenou stravu ve vesmíru po dosavadní syntetické výživě), po osmé večer houstonského času (u nás už uplynuly tři hodiny z Božího hodu) uspořádala vánoční přímý přenos ze vzdálenosti téměř 400 tisíc kilometrů. „Posádka Apolla 8 má pro všechny lidi poselství, které bychom vám chtěli tlumočit,“ zahajuje Anders hlasem rozechvělým dojetím. A začíná číst z biblické knihy Genesis: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi...“ Po něm pokračuje Lowell a nakonec velitel Borman. Ten pak předčítání končí slovy: „Posádka Apolla 8 se s vámi loučí, přeje vám dobrou noc, hodně štěstí, veselé Vánoce a ať vám všem na staré dobré Zemi Bůh žehná.“

Vánoční Apollo přistálo 27. prosince v Tichém oceánu.

Vánoce a samota

Všichni hrdinové, o kterých tady píšeme, strávili Vánoce sice vzdálené a někdy strastiplné, ale přesto nebyli sami. Měli svoji – byť malou – společnost, družinu, posádku, kolegy, a doma na ně myslela rodina nebo i celá vlast či dokonce celá planeta. Navíc měli před sebou více či méně vznešený cíl, díky němuž jejich počínání dávalo smysl. Co si však mohl myslet takový Alexander Selkirk, předobraz Robinsona Crusoe? Vysazený (navíc, zdá se, neprávem) na pustém ostrově, prožil zcela sám hned patery Vánoce, než byl náhodou nalezen. A vedl si z dnešního pohledu vyloženě skvěle, k čemuž mu dopomohla jednak odolná nátura, jednak neochvějná víra v Boha. (To bylo před třemi sty lety. Dnes některé děti odmítají strávit dva týdny na letním táboře, pokud tam není signál.)

Opuštěný, zapomenutý a bez vyhlídek se však člověk může cítit i v lůně civilizace, i uprostřed davu. A nejen o Vánocích, kdy si to uvědomujeme nejpalčivěji. Osamělé matky s dětmi, ovdovělí senioři, děti v ústavech, pacienti v eldéenkách, bezdomovci na ulici... Skutečně vyspělá společnost se pozná ne podle všelijak retušovaných ukazatelů typu HDP, ale právě podle toho, jak se chová k těm potřebným, které nemá kdo podržet.

 

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Věda a společnost, Historie

O autorovi

František Houdek

Ing. František Houdek (*1950) vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Působil v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy, v Encyklopedickém institutu ČSAV a v Mladé frontě DNES. Je autorem či spoluautorem stovek popularizačních článků a několika knih, např. Jak léčit nemoc šílené medicíny – aneb Hippokratova noční můra (s Janem Hnízdilem a Jiřím Šavlíkem; rec. Vesmír 88, 205, 2009/3), Moudrost vědy v citátech (rec. Vesmír 94, 272, 2015/5) či zatím poslední Od pluhu do senátu a zpátky (s Josefem Římanem).
Houdek František

Doporučujeme

Laki – sopka, která pomohla zažehnout Velkou francouzskou revoluci

Laki – sopka, která pomohla zažehnout Velkou francouzskou revoluci

Prokop Závada, Petr Brož  |  20. 5. 2019
V roce 1783 došlo na Islandu k erupci sopky Laki, která významně proměnila směřování lidské společnosti. Jedovaté plyny, které se během erupce...
Svaly z prášků, svaly v prášku?

Svaly z prášků, svaly v prášku?

Doménou zneužívání anabolik není jen vrcholový sport. Umělé zvýšení výkonnosti, nárůst svalů, ale i sebevědomí, bez ohledu na důsledky, láká mnohé...
Sport a mýtus o sedavé společnosti

Sport a mýtus o sedavé společnosti uzamčeno

Ondřej Špaček  |  6. 5. 2019
„Češi se přestávají hýbat, změnit to chce projekt ‚Česko sportuje‘.“ Tímto titulkem u tiskové zprávy zahájil před šesti lety Český olympijský...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné