i

Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Příběh orla mořského: Úspěšný navrátilec

 |  20. 11. 2017

Přítomnost orla mořského v naší krajině patří mezi největší úspěchy české ochrany přírody. Co přispělo k jeho návratu a ke vzniku stabilní populace? Historii i současnost objasňuje zoolog Jan Andreska.

Tento text by autor rád věnoval zoologovi Karlu Hudcovi k nedožitým devadesátým narozeninám. Jeho pracovitost, laskavý přístup a osobitý humor znamenal mnoho pro řadu českých, moravských a slovenských ornitologů.

Zánik populace

Osud hnízdní populace orla mořského v Čechách se naplnil v 19. století.

Důvodem konfliktu byl dobově podmíněný lidský postoj k predátorům. Vytvořil se v období snahy o důsledné myslivecké hospodaření v krajině, tedy v podmínkách českých zemí v 18. století a plně se projevil ve století následujícím. Šlechta toužila lovit ve velkém drobnou zvěř a nechtěla se dělit, proto podporovala velmi intenzivní hubení predátorů – šelem, dravců i sov bez rozdílu.

Orel mořský drobnou zvěř s výjimkou vrubozobých ptáků (viz kapitola Kde a jak žije orel mořský) téměř nekonzumuje (v našich podmínkách, podle aktuálních výzkumů, v Německu je situace odlišná), lov dravých ptáků přesto probíhal plošně a bez výjimek. Za dostatečný důvod se pokládala i rybožravost, tedy způsob obživy, který je orlu mořskému zcela vlastní.

K zániku populace tedy vedl jednoznačně lovecký tlak, přičemž konkrétní způsoby lovu a jejich účinnost lze dnes určit pouze spekulativně. Zcela určitě lidé lovili orla mořského střelnou zbraní (na výrovce, u hnízd a při náhodném setkání) a rozhodně jej chytali do želez. Další nepředpokládanou a zároveň velmi účinnou metodou jeho usmrcování trávením (orel je typický potravní pátrač).

Orel mořský je náš největší dravec. Rozpětí křídel u velkých samic dosahuje až 240 centimetrů. Samci jsou menší (což je dravců pravidlem).

Pro správné určení druhu je podstatný klínovitý ocas, u zcela dospělých jedinců (5 a více let) je zcela bílý. Typická jsou i dlouhá křídla, po celé délce stejně široká, se čnějícími ručními letkami.

Masivní zobák je u dospělců žlutý. Druh nepatří mezi pravé orly rodu Aquila, je spíše příbuzný luňákům, s čímž souvisí i jeho potravní nároky. Je totiž schopen a ochoten konzumovat nejrůznější mršiny, za určitých okolností je dokonce výrazně preferuje.

Proto jej také staří Izraelité zařadili do seznamu potravin, jež je zakázáno konzumovat (viz box Proč mořský). U ryb vyhledává jedince, kteří se zdržují u hladiny, a jsou různým způsobem hendikepovaní.

Má několik pozoruhodných vlastností, z nichž patrně nejpozoruhodnější je schopnost skrývat se v době hnízdění. U nás hnízdící orli v podstatě žijí téměř dvojím životem. Po vyhnízdění se společně se vzletnými mláďaty potulují v krajině a hledají sobě a jim potravu. V té době jsou pozorování možná, ale ne jistá. S nastávajícím podzimem vzniknou z dosud nehnízdících mladých jedinců (1 až 4 roky) hejna, která mohou mít, najdou-li dostatek potravy, i několik desítek členů. V době podzimních výlovů ztratí ostych zcela a právě při výlovech lze pokládat pozorování, a to i laické, na vypuštěném dně rozlehlejších rybníků za jisté.

Zimní potrava

Zima popsané potravní zdroje omezí, orli si ale dovedou poradit. Drží se rybníků, kde lze stále najít mršiny ryb od podzimu, a souběžně se připojí k zimujícím hejnům vrubozobých ptáků, zejména kachen divokých a hus všech druhů.

V lednu, nejlépe při mrazivých dnech, lze pozorovat na zimovištích hus toto přírodní divadlo: Orli obletují s východem slunce hejna nocující na ledu nebo zbytkové vodní hladině, páry při tom dokonale spolupracují. První nízkým letem zdvihne hejno a druhý kontroluje, zda tam po mrazivé noci nezůstal mrtvý kus nebo jedinec neschopný letu. Husy za hlasitého křiku vzlétají a opět si sedají nebo odlétají na pastvu. Pokud orli divokou husu uloví, okamžitě ji konzumují. V té chvíli se k nim velmi často přidá i mládě nebo dvě z posledního hnízdění. Toto představení jsem pozoroval mnohokrát, ať už na jižní Moravě, v jižních Čechách, a naposledy letos v zimě u Baltu, kde se kořistí stala labuť velká z početného zimního hejna v Helském zálivu.

Pokud jsou orli ráno lovecky neúspěšní, pátrají nad krajinou tak dlouho, dokud nenajdou cokoli, co jejich potřebu potravy uspokojí.

Nové pokolení

S příchodem února orli tokají, obhajují teritorium a staví, případně opravují hnízdo. Na první vejce samice nasedá na přelomu února a března, sedí na něm průměrně 38 dnů. Samec ji v té době krmí a občas střídá.

Tohle právě ta část roku, kdy se orli zcela ztratí, jejich pozorování je komplikované, pokud je nechceme rušit přímo u hnízda. V krajině za příznivých okolností zastihneme pouze nehnízdící jedince, většinou jednotlivě. Tato „neviditelnost“ v době hnízdění komplikuje možnosti sledování výskytu i šíření orlů.

Růst populace je primárně zásluhou mladých jedinců, kteří pohlavně dospívají zpravidla v pátém roce života, u samic je doloženo úspěšné hnízdění i ve čtvrtém roce.

Znakem dospělosti je právě onen zmíněný zcela bílý ocas.

Orli mořští jsou výrazně teritoriální a mladé páry ze svého území vyhání. Ty pak hledají možnost hnízdění v neobsazeném území, obvykle nepříliš daleko od rodného hnízda. Je ale doloženo zahnízdění mladých párů v místě zimoviště.

Areál druhu je obrovský, vyskytuje se v severní euroasijské části palearktu. Evropský výskyt podléhá změnám způsobeným růstem četnosti populace. Největší žije ve Skandinávii, v Rusku a Polsku, její okraj zasahuje až do Grónska a na Island. Izolovaná populace existuje ve středním a dolním Podunají. Na východě Asie zasahuje k Pacifiku a až na japonské ostrovy.

Ve světě žije ještě dalších sedm druhů orlů rodu Haliaeetus: severoamerický orel bělohlavý, africký orel jasnohlasý, orel madagaskarský, středoasijský orel páskovaný, orel východní (též zvaný kamčatský, chovaný například v pražské zoo), od Indie po Austrálii žijící orel bělobřichý a orel Sanfordův ze Šalamounových ostrovů. Někteří autoři počítají do rodu Haliaeetus také orla šedohlavého a rybožravého.

V 19. století se kladení návnad otrávených strychninem pokládalo za zcela normální a přípustnou loveckou metodu. Jejím cílem sice nebylo přímo hubení orlů, ale při trávení lišek nebo krkavcovitých pěvců se mořští orli určitě alespoň občas „přiživili“. Je dokonce možné, že právě trávení bylo hlavní příčinou vymizení druhu ze středoevropské krajiny. Úspěšnost této metody, dnes již nelegální, se bohužel znovu prokázala po návratu orla ve 20. století.

Do té doby byl orel mořský pokládán za pravidelně hnízdící druh. Zánik jihočeských hnízdišť (revíry Velechvín a Cep) konstatuje Antonín Frič roku 1872. Vladislav Šír datuje hnízdění na Hlubocku ještě do roku 1882, když v textu své knihy vydané 1890 píše o nálezu hnízda s mláďaty před osmi lety. Umístění hnízda mezi rybníky Hlubocké a Lomnické opět ukazuje na Velechvínský revír.

Proč mořský?

Orel mořský je do jisté míry obětí zmatku vyvolaným jeho jménem. Poměrně často kladený dotaz je, co u nás vlastně dělá, když je mořský. Slovo Haliaeetus, což je Linneem použitý a tím kodifikovaný název, znamená rovnou orel mořský. Název pochází z řečtiny, kde zní ἁλιαίετος (Hali = moře a aetos = orel). Druhové jméno albicilla znamená běloocasý. Pro přítomnost ve Starém zákoně se slovo používalo dlouhodobě, a to ve svém pevně stanoveném významu. Klaret (cca 1360) překládá do češtiny latinské frondius jako sahán (= mořský orel), není ale naprosto patrné, odkud slova vzal, přestože Zíbrt (1929, Český lid) uvádí biblický původ. Sousloví orlice mořská patrně použili až překladatelé renesančního Kralického vydání.

Poslední moravské hnízdiště zaniklo snad až ve dvacátých letech 20. století, poslední slovenské hnízdiště (umístěné v luzích Dunaje, Ostrov orliaka morského) dokonce až v šedesátých letech. Pokusy o nová zahnízdění v středoevropském regionu nekončily dobře (například na oravské přehradě v roce 1960).

V padesátých letech se v celé Evropě (podobně jako u příbuzného orla bělohlavého v severní Americe) projevil devastující vliv užívání pesticidů, zejména DDT. V padesátých a hlavně v šedesátých letech i populace v Německu, tehdy již delší dobu hájená a šířící se, zažila propad, který však v sedmdesátých letech vystřídal nový a dynamický růst.

Česká populace orla však v té době již neexistovala.

Ze dvou směrů k nám

Orli se na naše území vraceli ze dvou populací. První byla jihočeská, jejímž primárním zdrojem byli reintrodukovaní orli získaní z chovatelského zařízení v Německu. Projekt byl úspěšný a Třeboňsko, respektive rybniční soustava u Chlumu, se stalo jádrem následného šíření do různých směrů, přičemž pro českého čtenáře je pochopitelně podstatné šíření k severu.

Druhý směr byl naopak ze severu. Z oblasti Lužice přicházeli mořští orli z rostoucí německo-polské populace. Po překonání hranice se usadili zprvu na Břehyňském rybníku (1991), posléze v Pojizeří. Po řece Jizeře se hnízdní populace velmi pozvolna šířila k jihu, orli obsadili po Mladoboleslavsku také Nymbursko a Poděbradsko.

Po přelomu milénia se pak obě populace propojily.

Jihočeská populace

Autorova osobní zkušenost se týká primárně jižních Čech, Hlubocka, kde vyrostl, a Třeboňska, tedy oblastí od středověku a počátku novověku hojně zastavěných rybníky.

Byl jsem přímým účastníkem celé reintrodukce, což dlouhodobě ovlivnilo mé nahlížení na osudy navracejících druhů.

Krajina rybníků v době mého dětství hostila zimující mořské orly, nejčastěji jednotlivce, občas i celé páry. Hledání a pozorování orla bylo mojí oblíbenou zábavou cestou do školy a ze školy, kterážto se odehrávala po hrázi Munického rybníka mezi Hlubokou a loveckým zámkem Ohradou.

Ideální pozorovací podmínky byly vyzkoušené: první prosincový led, ještě nezasněžený a raději tenký, který ještě nedovoloval bruslení. Orel přilétal za rozednění, pokud mu přálo štěstí, nalezl mrtvého kapra zamrzlého do ledu a tím se spokojeně živil. Druhý potravní cyklus následoval před časným prosincovým nebo lednovým západem Slunce. Orla pak bylo možné potkávat celou zimu, první zimní pozorování bylo ale vždy nejskvělejší.

V ohradské sbírce, která byla budována od založení schwarzenberského Loveckého muzea v polovině 19. století, se postupně nastřádalo 19 preparátů mořského orla. To byl doklad jejich minulé přítomnosti, zároveň ale obecný důkaz špatného vztahu našich předků ke dravým ptákům.

Můj otec Jiří, muzejník a ornitolog, se začal vážněji zabývat myšlenkou na případný návrat mořských orlů do jižních Čech po návštěvě přírodní rezervace Serrahn (poblíž Neustrelitz v Meklenbursku) v roce 1973.

Teoretické debaty s kolegy zoology se týkaly hlavně toho, co u nás orlům chybí a co jim znemožňuje hnízdění oproti podmínkám v tehdejší NDR. Došli k závěru, že orlům u nás nechybí vlastně nic, vynecháme-li důslednější německou ochranu přírody. A že tedy ani zde není situace zcela ztracená. Po obecném zákazu používání lovu na výrovce a do želez (začal platit krátce před tím, v roce 1975) i postupném zákazu pokládání otrávených návnad, se snížila rizika pro všechny přítomné dravce.

Na straně dobrých myšlenek stojí šťastná náhoda. Když o tři roky později (září 1976) otci nabídli mladé mořské orly k reintrodukci do jižních Čech, po jistém váhání dar přijal. Samozřejmě celou situaci důkladně promýšlel a radil se s kolegy. Správně odhadl, že bude-li postupovat zcela podle všech předpisů, akce se buď neuskuteční vůbec, nebo se vydatně protáhne.

Tehdejší atmosféru a úvahy daleko lépe než moje vzpomínky (paměť je nesporně zařízení velmi ošidné) vystihují 40 let staré (a nikdy nepublikované) dopisy, které uschovávám v rodinném archivu.

První dopis předkládám v českém překladu (originál je německy).

Dopis ze dne 16. září 1976 od Clause Fentzloffa Jiřímu Andreskovi

Vážený pane Andresko,

stále jsem plný dojmů ze zámku Ohrada, ze srdečného přátelství a pohostinnosti ve Vašem domě a setkání se starými přáteli z Klubu Sokolníků, vrátil jsem se dobře na hrad Guttenberg a cením si zajímavých hovorů a ornitologických kontaktů, které jste mi zprostředkoval, a také za ně Vám i Vaší paní mnohokrát děkuji. Stále si budu také pamatovat na klobouk lesmistra Altmanna a také na jedinečný lov v Dívčicích.

Vaše zprávy o zimním pobytu šesti až osmi kusů Haliaeetus albicilla v rybníkářské oblasti v regionu Českých Budějovic mne přivedly na myšlenku, že bych mohl svého letošního mladého orla ještě letos, po odpovídající přípravě, v okolí zámku Ohrada vypustit a pokusil se nechat ho přidružit k divokým orlům zimujícím.

Protože v ČSSR už mořský orel přezimuje a podle Vás a pana Huberta Webera jde o orla z populace baltské okolo Meklenburgu a Polska, byl by takový pokus zajímavý a prosím Vás o Váš názor na tento problém.

Dnešní poštou se také spojím s panem RNDr. Karlem Hudcem, abych se dověděl o některých pozorováních v ČSSR v tomto směru. Zároveň se poradím o této akci s panem Sochorem a panem dr. Obhlídalem o případné spolupráci s Klubem Sokolníků. Bude nutné, abych sám byl asi osm dnů na Hluboké a pověřil tím přátele z Klubu Sokolníků.

Po zvykání na jedno místo krmení bychom orla nechali volně a pak by bylo důležité zvážit, zdali by nebylo dobré použít vysílačku, která by dávala signály. Já mám přijímačku, se kterou bychom mohli orla vždy lokalizovat, kde se zdržuje a zda chytil kořist.

Mám v tomto směru na Vás velkou prosbu, abyste mi sdělil svůj názor, zda a kde by byla tato možnost a které formality, povolení, zvláštní povolení např. pro vysílačku, by bylo nutné sehnat, a kam bych se musel v této věci obrátit. Zároveň Vás prosím, zda byste mi mohl v této věci nějak pomoci. Těšilo by mne, kdyby se mohl prohloubit takovýto společný projekt ochrany přírody s Klubem Sokolníků, který je dosud jen ve stadiu loveckých kontaktů.

Budeme v naší stanici v příštích letech chovat více a více mořských orlů, a protože ve Šlesvicko-Holštýnsku je jenom slabá okrajová populace bez pořádného území k zimování, musíme se ohlížet po dalších kontaktech, aby z chovu dalších mláďat jich mohlo být vypuštěno do přírody více.

Prosím Vás proto také o adresu na pana Huberta Webera, Serrahn DDR, se kterým naváži kontakt ohledně adopce našich odchovaných ptáků do divokých hnízd ve Strelitzké jezerní oblasti.

V týdnu po sjezdu sokolníků v Chebu pojedu přes ČB, protože mám na 21. října pozvání do Vídně. Byl bych Vám vděčen, kdybych od Vás mohl dostat ještě zprávu, zda vidíte vůbec nějakou možnost pro tyto zmíněné plány. V kladném případě bychom mohli 20. října už vyhlédnout vhodnou lokalitu a začít později s přípravami. V listopadu bych pak přijel s mořským orlem.

S velkým zájmem očekávám nyní Vaši zprávu a velice zdravím Vás, Vaši paní a Honzu.

Claus Fentzloff

Kopie: Herrn Hans Sochor

 Herrn Dr. Frantisek Obhlídal 

Herrn RNDr. Karl Hudec CSc.

Pozn: Claus Fentzloff byl německý (tehdy západoněmecký) sokolník, který od roku 1961 provozoval na hradu Guttenberg na řece Neckar (Deutsche Greifenwarte Burg Guttenberg) kromě sokolnické show také chovnou stanici určenou k rozmnožování dravců. Mezi chovanými dravci byl i pár mořských orlů, jehož mláďata se do té doby snažil repatriovat adopcí, tedy přidáním do obsazených hnízd ve Šlesvicku-Holštýnsku. Metoda nebyla příliš úspěšná, a proto hledal jinou cestu, jak mladé orly mořské vrátit do přírody. Postupně do přírody repatrioval celkem 37 jedinců mořského orla, a to nejen v Německu, v Čechách a na Moravě, ale také ve Francii, Irsku a Švédsku.

Lov v Dívčicích, na který v dopisu vzpomíná, byl sokolnický lov, při kterém Fentzloffův skalní orel ulovil mladého srnce.

 

Dopis ze dne 30. září 1976 od Jiřího Andresky adresovaný Janu Sochorovi do Jičína, dr. Fr. Obhlídalovi do Pardubic a dr. Karlu Hudcovi do Brna

Moji milí,

mám zde dopis od p. Fentzloffa, který jste všichni zřejmě dostali, jde o pokus s vysazením mladého mořského orla v zimě do jižních Čech.

Přiznám se, že jsem tu myšlenku v první chvíli okamžitě zamítl, s obavou, aby toho vzácného tvora někdo nepovolaný nezastřelil. Mínil jsem navrhnout, aby se pokus raději provedl v DDR (např. v Serrahnu), kde věřím, že dravci mají přece jen více na růžích ustláno.

Nicméně po vyspání se mi to rozleželo. Kdyby se ten pokus u nás provedl, mělo by to veliký význam pro propagaci ochrany dravců vůbec a pro ochranu zimujících mořských orlů zvláště, kteří jsou tím zastřelením ohroženi také a navíc jsou to ptáci vzácnější, protože jsou z přírody zkušení, byli již třeba rodiči apod. Mají ovšem výhodu – jsou ostražití, to mládě bude nutně nezkušené a hloupé.

Podle mého mínění by se musel ovšem zajistit pokus i potřebná propagace.

K zajištění pokusu: snad by bylo dobře, kdyby ho provedla některá čs. instituce, nejlépe ÚVO Brno ČSAV nebo ČMS, St. ochrana přírody, Nár. muzeum), nepochybně ve spolupráci s ČMS a se sokolníky.(UVO =Ústav pro výzkum obratlovců ČSAV, ČMS=Český myslivecký svaz, pozn. aut.).

K zajištění propagace: Musel by jít oběžník ČMS přes okresy na všechna mysl. sdružení v jih. kraji, kde by se vyložilo, o jaký pokus jde. Nejlépe ho dát všem členům podepsat a vrátit na ČMS. Též pamatovat na Státní lesy a na Vojenské lesy. Dát článek do Myslivosti. Využít i denní tisk, rozhlas a televizi. Jednání v ÚV ČMS by mohli zajistit sokolníci, sdělovací prostředky bych zajistil sám. Karel Hudec by mohl zajistit formality k provedení pokusu.

Po těchto přípravách bych se toho bál již méně. I kdyby to dopadlo špatně, propagační účinek by tady zůstal.

Prosím, abyste mi sdělili svá mínění co možno rychle, čas strašně letí, abych mohl p.F.něco kalého napsat. V případě souhlasu začněte jednat. Dále navrhuji příp. schůzku zde u mne, až zde p.F. bude, sám ale nevím, kdy jsou sokolníci v Chebu, on píše, že jede z Chebu do Vídně 21.10.76.

 S pozdravem Andreska

Pozn: Sousloví K zajištění propagace v předposledním odstavci by bylo lépe nahradit souslovím K zajištění bezpečnosti, šlo o ochranu života nezkušeného orlího mláděte. Není divu, dnes se píše rok 2017, a přesto se podnes nepodařilo ani sankcemi, ani výchovou zabránit myslivcům v občasném hubení chráněných druhů. Připomeňme, že tehdy uplynulo pouhých deset let od zákazu lovu dravců na výrovkách, a kladení otrávených vajec zákon ještě výjimečně umožňoval.

Je také patrné, že z primárního okruhu adresátů byli vynecháni činovníci oficiální ochrany přírody. To nebylo dáno nepřátelstvím, ale prostě tím, že JA choval nedůvěru k byrokracii, ve které se tehdejší Státní ochrana přírody podle jeho názoru vyžívala daleko víc, než bylo bezpodmínečně nutné.

Odpovědi na dopisy na sebe nenechaly dlouho čekat:

 

Dopis ze dne 9. října 1976 od JUDr. Františka Obhlídala z Pobočky Čs. ornitologické společnosti při ZK TESLA Pardubice Jiřímu Andreskovi (text je krácený o nepodstatné odstavce)

Milý Jiří

Především srdečné pozdravy a poručení mil. paní včetně díků za všechno, co jste pro nás přivandrovalce s dravci udělali. 

Nyní k Tvému dopisu ohledně Fentzloffa a jeho nabídky. Rád bych se omluvil, ale dopis od něho jsem dostal teprve před dvěma dny a tak jsem nevěděl dobře, o co vlastně běží. Chtěl jsem věc projednat na výborové schůzi, ale Sochor taky o ničem nevěděl, a tak jsem musel vyčkávat na nabídku Fentzloffa. Dnes jsme měli schůzi pobočky ČOS (České ornitologické společnosti, pozn.autora), na níž měl mít referát Hudec, ale nakonec se omluvil. Nemohl jsem s ním proto taky o tom mluvit.

Ale abych Ti pravdu řekl, nevím, v jakém směru bych mohl věci pomoct. Vysazení orla bychom samozřejmě vítali, ale bude to především záležitost Vaší oblasti, aby bylo zajištěno všechno pro jeho udržení.

Prosím, byl bych velmi nerad, kdyby ses domníval, že uhýbám nebo se nechci angažovat, ale jak? Sokolníci mohou v tomto směru udělat jen velmi málo. Pokud by bylo třeba projednat něco na ÚV ČMS, pověřili bychom Vaška Svobodu ze Staré Hutě, který je členem myslivecké komise ÚV, a má proto z této funkce blízko k vedení. A dovedl by to i prosadit. Sám bych mohl taky samozřejmě něco prosadit u Ing. Husáka nebo Ing. Kouřila na ÚV, ale domnívám se, že myslivecká komise v čele s Liškou by byla vhodnější.

Jinak se domnívám, že k této akci není třeba žádné povolení, jen ochranu. Ta by se dala zajistit oběžníkem OMS, všem MS (Okresní myslivecký svaz, Myslivecká sdružení, pozn. autora), která by musela prokazatelně s věcí seznámit členy svého sdružení. Domnívám se, že k vlastnímu pokusu by bylo třeba především zajistit pravidelné krmení ptáka tak, aby si zvykl zdržovat se v určitém prostředí.

Myslím, že Fentzloff by si s tím již poradil, samozřejmě za Vaší pomoci a přispění. Otázkou však je, kdo by si vzal na krk krmení. Možná, že si věc představuji příliš jednoduše, ale naopak jsem přesvědčen, že těžko získáme nějakou instituci k provedení pokusu.

Pokud znám poměry v KSSPPaOP (Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody, pozn. autora), nemají o tuto věc zájem. S muzeem ani s ÚVO v Brně nelze podle mne počítat. Zajímalo by mne stanovisko Hudce. Reintrodukce by nejlépe seděla ČMS, byla by nakonec uskutečňováním výhledového plánu.

Fentzloff mně píše, že bude od 13. do 17. X. v Chebu, napíši taky sekretáři Dr. Markovi, aby to s ním projednal a co bude potřeba (podle jeho mínění) zařídil. Bude tam určitě i Svoboda, a tak by se mohl vypracovat hned bojový plán. Jen nevím, jak je to s tou vysílačkou, zda bude k tomu nutné nějaké zvláštní povolení. O souhlas k vypuštění orla obavy nemám, snad nebude nikdo tak omezený, aby se proti tomu postavil. Kdyby to bylo u nás na Pardubicku, tak bych se ničeho neobával.

Milý Jirko, tak opravdu mám obavy, že jsem Tě tímto neuspokojil. Jsem však ochoten zajistit konkrétní úkol, zejména pokud by šlo o propagaci. Článek do Myslivosti by však vyšel až někdy na jaře, tam budeš mít nejlepší kontakt asi sám, jako stálý dopisovatel. Nevím také, co mám napsat Fentzloffovi. Samozřejmě pokusu fandíme, nevím však co dál.

Napiš mně, prosím Tě, jak věc pokračuje a co bych měl udělat!

Moc a moc všechny pozdravuje                                            Franta Obhlídal

Pozn: JUDr. František Obhlídal se celoživotně zabýval ornitologií a ochranou přírody, k tomu ale zároveň i myslivostí a sokolnictvím. Lze snad napsat, že to byl ochránce přírody ze staré školy.

 

Dopis od JA RNDr. Karlu Hudcovi

Nedatováno, asi z 10. X.

Milý Karle,

dík za lístek. Abych trochu ušetřil, posílám Ti dopis od p. Fentzloffa (v originále JA píše Fenclova, pozn. autor), který mnohé vysvětluje. Domníval jsem se, že Ti posílá totéž, já mu dal Tvou adresu, promiň mi vyrobení zmatku, byť nevelkého. Dopis mi vrať!!

Dodávám toto: p.F. je soukromník z SRN (Spolková republika Německo, pozn,autora), patrně velice bohatý, který si doma zařídil (místo kanárů) chov mořských orlů. Je to nadšenec, který koná pokusy s vysazováním chovaných mláďat do přírody, aby se stav toho druhu v Evropě udržel. Jezdí do ČSSR mezi sokolníky a dobře se s nimi zná. Vozí sebou cvičeného orla skalního. Mladé orly mořské vysazoval ve stáří 6 týdnů na hnízda s jedním mládětem (adopce). Nyní mu jde o pokus vysadit mládě letošní, staré asi tak půl roku do skupiny přezimujících orlů mořských. Já se mu zde zmínil o tom, že zde přezimují v počtu asi tak 6-8 kusů. O svých pokusech promítal v Českých Budějovicích film sokolníkům, velice zajímavý.

Fentzloff pojede brzo na sokolnické dny do Chebu a ke mně se telefonicky ohlásil na 19.-20. 10. Do té doby mi stačíš odpovědět a já bych mu již stejně nestačil napsat.

Své názory jsem vyložil v dopise, který máš. Franta Obhlídal mi napsal zhruba, že souhlasí. Od Tebe bych potřeboval hlavně poradu a pomoc, aby se ujasnilo to použití vysílačky a přijímačky k pokusu. Dá se to udělat rovnou, nebo žádat o povolení, koho a jak? A dále – má žádat on, anebo byste to mohli vzít na sebe jako ústav = oficielní čs. instituce ČSAV (Československá akademie věd, pozn. autora)?

To ostatní je sranda – orla dává on, přiveze ho on, může ho přivézt v rámci sokolnictví (má velikou praxi) a uletět mu může v rámci vlastní blbosti, tím je pokus proveden, bez úřadů.

Jde jen o tu vysílačku.

Sám míním, že by to muselo být na Velkém Tisém, kde orli bývají, anebo možná u Tebe na jižní Moravě.

Ještě něco: ta informace myslivcům je nutná. Tam se musí napsat, kdo pokus koná a těžko psát, že soukromník z SRN, lépe ÚVO. O to jde také. Napiš mi bleskově.

Tvůj Jirka

Pozn.: Tento dopis naznačuje více věcí, především výše signalizovanou nechuť JA k úřadům a úřadování obecně. Skoro lze říct, že byl ochoten vykonat libovolné množství práce, ale související kontakty s úřady by pokud možno vložil na bedra kohokoli jiného. Dále zde znovu zdůrazňuje nutnost informovat myslivce, a tím vypouštěného jedince chránit v tomto směru co nejvíc. Karel Hudec odpověděl skutečně bleskově.

 

Odpověď na předchozí dopis ze dne 15. října 1976 od RNDr. Karla Hudce Ing. Jiřímu Andreskovi

Milý Jirko,

Dík za dopis a vracím Ti dopis pana Fentzloffa. Abys tohle dostal v pondělí, hážu to raději přímo do schránky než bych spoléhal na úřední postup, proto ten privátní papír.

Projednal jsem záležitost s naším ředitelem ing. Barušem a oba jsme se shodli na užitečnosti i možnosti věci. Kámen úrazu, jak jsi správně předpokládal, je však v použití vysílačky.

Ing. Baruš učinil ihned dotaz na příslušných místech, ale brzké projednání není naprosto reálné, a pokud by bylo kladně vyřízeno, lze s tím počítat patrně až pro příští podzim.

Ing. Baruš dá celou záležitost příští týden do běhu, a tak to, prosím Tě, tlumoč p. Fe. (i s mými pozdravy a díky za dopis a separát, který jsem obdržel dva dny potom, co jsem Ti posílal lístek).

Zkusit tuto metodu na černo při minimálně týdenním pobytu by bylo nadměrné riziko a osobně bych si to nikdy nedovolil, což doporučuji i Tobě, nejsi-li náhodou synovcem náčelníka Krajské správy MV (ministerstvo vnitra, pozn. autora) a zetěm velitele příslušného vojenského okruhu. Pokud by šla celá věc bez sledování vysílačkou, pak už je věc jiná a informaci myslivcům jako podnikatel vypuštění si můžeš jistě dát do tisku sám. Tedy souhrn: Buď letos sám bez vysílačky, nebo (snad) příští rok s vysílačkou, což by se mezitím projednalo.

Jinak se měj pěkně, těším se na viděnou a zdravím.

Karel Hudec

Pozn.: Dopis Karla Hudce, nestora české ornitologie, naznačuje, že přístup autora k diskutovanému problému byl o něco uvážlivější a opatrnější. Jeho radami se Jiří Andreska také výsledně řídil. Dnes, v době plošného rozšíření mobilních telefonů je to těžko pochopitelné a vysvětlitelné, ale na užívání jakýchkoli vysílaček civilisty byl předlistopadový totalitní režim značně citlivý. Riziko použití vysílaček bylo příliš veliké, mohlo by ohrozit celou reintrudukci. Bylo rozumnější od nich ustoupit.

 

Zveřejněné dopisy ukazují velmi dobře směr úvah, kterými se před čtyřmi desítkami let myšlenka reintrodukce řídila, i potíže jejích autorů. Orlů bylo postupně vypuštěno devět (všechny daroval Claus Fenzloff). Prvním byl 15. ledna 1978 samec Luw, který se zcela ztratil. V lednu 1980 následovala orlice Hough, Po prvním vypuštění ji chytili lidé, vrátila se k nám do voliéry, podruhé byla vypuštěna v prosinci. Posléze v roce 1984 zahnízdila v páru s taktéž vypuštěným samcem Cossou. V  roce 1985 vyvedli první mláďata poblíž rybníka Podsedku. První mláďata orla mořského v Čechách po přibližně sto letech.

Zde se dostáváme k významnému problému, který po celou dobu provází návrat mořských orlů do české a moravské krajiny.

Umístění hnízd, pokud byla vůbec nalezena, totiž nálezci dlouhodobě tajili, aby je uchránili před přehnaným zájmem kolegů ornitologů, fotografů, sběratelů vajec, myslivců a nakonec vlastně i milovníků přírody z řad laické veřejnosti. To vše zveřejnění polohy a nakonec i prostou evidenci hnízd účinným způsobem znemožňovalo. Výsledkem byla zcela zmatená situace, kdy se o některých hnízdech vědělo, o některých spíše tušilo a některá dokonce zcela určitě nebyla známa.

Pro zajímavost, analogickou reintrodukci orla mořského zažil před krátkým časem Island. Na Islandu byla totiž místní populace zcela vyhubena a formou vysazování na ostrov opět vrácena. Na tuto akci jsou islandští ochranáři a ornitologové právem hrdí.

Šíření ze severu

Šíření z Německa a Polska umožnila ochrana, které se tamní populace těšila po většinu 20. století. Poté, co překonala negativní výkyv, způsobený kumulací DDT (u dravců způsobuje zejména zeslabování skořápek vajec, což snižuje úspěšnost hnízdění), opětovně začala růst a pak i šířit se.

K tomu podotkněme, že v Polsku byl zakázán lov dravců na výrovce už v padesátých letech 20. století (což o čtvrtstoletí předběhlo vývoj v Česku). V bývalé NDR zase nebyli lidoví myslivci trvale ozbrojeni (opatření sovětské okupační správy) a zbraně jim byly vydávány jen ke společnému lovu. To vše ochranu dravých ptáků velmi usnadňovalo.

Jihobaltská, tedy německá a polská populace se ve 20. století spojila díky důsledné ochraně v obou státech. Nárůst početnosti na obou březích Odry byl posléze obdobný.

Polská populace zaznamenala pro šíření na jih velmi důležitý vývoj. Z dvaceti hnízdních párů v roce 1900 se postupně dostala na padesát v roce 1950. Po zavedení ochrany v roce 1952 se do roku 1960 postupně zvedla početnost na sto párů. Poté nějaký čas stagnovala, zřejmě kvůli přítomnosti DDT v biotopech, a v roce 1994 se dostala na doložených 223 hnízd. Aktuální stav nesnadno odhadovat, poslední sčítání před deseti lety ale dokumentovalo 767 obsazených hnízd.

Ani německá populace to neměla vždy lehké. Na přelomu 19. a 20. století byla prakticky vyhubena. Není divu, lovilo se 400 jedinců ročně. Hnízdní lokality se zachovaly jenom v Pomořanech, Meklenbursku a Braniborsku. Zmíněných 400 úlovků je množství skoro neuvěřitelné, muselo jít z naprosté většiny o zimující jedince z oblasti východního Baltu (tím byli ovšem likvidováni jedinci a páry schopní a ochotní zahnízdit na neobsazeném území.)

K návratu docházelo postupně, po propadu spojeného s DDT. Tak přesné údaje jako z Polska sice nejsou k dispozici, nicméně v roce 1990 hnízdilo v již sjednoceném Německu 185 párů a v roce 2008 už 585 párů. Podstatné pro naši populaci je to, že roku 1987 začal orel mořský hnízdit v Sasku. Tím se jižní okraj populace dostal velmi blízko naší hranici.

Pravděpodobně první hnízdění na našem území, které navázalo na šíření dolnosaské nebo snad lépe řečeno lužické populace, se odehrálo na Břehyňském rybníce (doložené je od roku 1991). Po něm následovalo Pojizeří, posléze pak oblast Rožďalovicka a Dymokur. (Bylo by samozřejmě skvělé, kdyby případní pamětníci poskytli údaje o letech prvních hnízdění na konkrétních lokalitách.)

Náhodně jsem se postupem let dozvěděl například o hnízdění na Padrťských rybnících v Brdech (2001), na Dymokursku (cca 2000+), u vodní nádrže Švihov na Želivce nebo soutoku Labe a Vltavy v Ouporském luhu.

Od Želivky, respektive vodní nádrže Švihov, je do regionu Polabí relativně blízko, a tak lze předpokládat, že k propojení šířících se populací došlo právě v této zóně mezi středním Labem a Sázavou. Nevím samozřejmě, kolik obsazených hnízd ukáže chystaný atlas hnízdního rozšíření. Prostým odhadem a součtem toho mála, co vím určitě, dospívám v roce 2017 k číslu 100 nebo dokonce 150 hnízd na našem území.

I když z výše uvedených důvodů neznáme přesná čísla, pro současný stav je podstatné: Orel mořský se na naše území vrátil, jeho místní populace je početná a tvoří součást rostoucí evropské populace.

Předpoklad, který se stal základem reintrodukce, se naprosto potvrdil. Tedy že jediné, co orel mořský v našich podmínkách potřeboval navíc, ke krajině bohaté rybníky a lesy, byla důsledná ochrana, napomáhající přežití jedincům reintrodukovaným i zcela divokým.

Škody, které přítomnost orla mořského přináší, jsou nulové anebo minimální, v každém případě snadno únosné.

Podobně jako jiní mrchožrouti se místní i migrující orli vícekrát stali obětí karbofuranového trávení (karbofuran je v ČR od roku 2008 zakázaný pesticid. Jeho utajené zásoby jsou však dlouhodobě zneužívány k trávení šelem, dravých a kadaverivorních ptáků). Tento odporný delikt proti přírodě a životu obecně je zřejmě primárně cílen na jiné živočichy, zejména straky a vrány.

V průběhu let došlo také k ojedinělým zástřelům. Podotkněme, že žádný z viníků nebyl nikdy vyhledán ani potrestán.

Středoevropská populace se však zdá být aktuálně dostatečně silná na to, aby tyto excesy přežila a nahradila.

Literatura

Andreska, J., Andresková, E.: Tisíc let myslivosti. Tina Vimperk, 1993.

Baťa, L.: Dosavadní výsledky zoologického výzkumu jižních Čech. Vlastivědná společnost jihočeská. České Budějovice, 1933.

Hudec K. ed.: Ptáci ČSSR 3, Academia, Praha, 1983.

Hanzák J., Bouchner M., Hudec K.: Světem zvířat II. díl, Ptáci 2. SNDK, Praha, 1963

Kloubec B., Hora J., Šťastný K. eds.: Ptáci jižních Čech. Jihočeský kraj, České Budějovice, 2015.

Šír, V.: Ptactvo české, M. Knapp, Praha, 1890.

 

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Ekologie a životní prostředí

O autorovi

Jan Andreska

Ing. Jan Andreska, Ph.D., (*1963) vystudoval Lesnickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Brně (nyní Mendelova univerzita). Působí jako odborný asistent na Pedagogické fakultě UK v Praze. Zabývá se dějinami lesnictví a myslivosti a zároveň dějinami konfliktů mezi člověkem a přírodou.
Andreska Jan

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné