Duch v mašině

Mohou počítače myslet jako lidé? Jsem přesvědčen, že přijde čas, kdy stroj projde Turingovým testem. A nebude to jenom zásluhou zdokonalující se strojové strany hřiště. Změní se i lidský protihráč.

Turingův stroj se zrodil jako abstraktní prostředek pro ilustraci problému nevyčíslitelnosti; dlouho nikoho nenapadlo, že by mohl mít nějaký praktický význam. Počtáři byli totiž zvyklí, že všechny dosavadní stroje minulosti (Pascalův, Leibnizův, Babbageův) byly postaveny pro jeden konkrétní druh úkolů (sečítat/odčítat/násobit/dělit), ony měly tuto schopnost přímo „zadrátovanou“ do konstrukce, do koleček a jejich převodů i ozubení. Alan Turing (1912-1954) však ukázal, že počítací stroj nemusí být pro každý konkrétní úkol stavěn jiný, ale stačí jeden stroj univerzální, který se liší pouze programem, vytvořeným pro každý případ zvlášť.

Turingův stroj tedy – stejně jako počítače dneška – měl oddělený hardware (společný pro mnoho úkolů) a software vždy pro aktuální úkol. To mu propůjčovalo vysokou míru variability, tudíž všestrannější využitelnost.

Turing rovněž naznačil, že „jeho“ stroj nemusí nutně jenom počítat.

Tady se přímo vnucují otázky (kterým jsme se v předchozím textu Turingův stroj a co bylo potom vyhýbali) přes svoji odtažitost a svízelnost natolik lákavé, že o nich – řečeno wittgensteinovsky – nelze mlčet. V letu alespoň některé:

Kolik toho má matematika společného s přírodou? Odpověď dává jednak fyzika (a další přírodní vědy), jednak moudré hlavy:

„Kniha přírody je psána jazykem matematiky.“ (Galileo Galilei)

„Věřím, že v přírodě se uskutečňují ty nejjednodušší představitelné matematické ideje.“ (Albert Einstein)

„Zázračná vhodnost matematického jazyka k formulování fyzikálních zákonů je skvostný dar, kterému ani nerozumíme, ani si jej nezasloužíme.“ (Eugene Wigner)

Zdá se tedy, že příroda je dobře počitatelná, což potvrzují četné (v drtivé většině prosté a elegantní) vzorečky přírodních zákonů. (Mně osobně kupříkladu vždycky fascinoval fakt, že podle tak abstraktních útvarů, jako jsou kuželosečky, létají ve vesmíru planety a komety.)

Byl to však rovněž Einstein, kdo napsal: „Pravda o fyzikálním světě nemůže být nikdy založena jen na matematických a logických úvahách.“ A to nás přivádí k další bláznivé otázce: Který svět je bohatší – matematický, nebo fyzikální? Nikolaj Ivanovič Lobačevskij se před dvěma sty lety domníval, že „neexistuje ani jedna oblast matematiky, a to jakkoli abstraktní, která by se jednou nedala aplikovat na jevy reálného světa“. Godfrey Harold Hardy před lety osmdesáti zase, že „jen velmi málo matematiky je použitelné v praxi a i to málo je poměrně nezajímavé“.

Jsou případy, kdy pro některé z nově objevených přírodních dějů musíme příslušnou matematiku v potu tváře vytvářet, například Werner Heisenberg pro svoje pojetí kvantové mechaniky objevil/ vynalezl speciální maticový počet. (O matematice pro takové strunaře ani nemluvě.)

A teď to hlavní: Dá se rozum nasimulovat počítačem? Turing věřil, že ano. Hodně se tomu přiblížíme, pokud rozum ztotožníme s logicko-matematickou inteligencí (ta je dnes v západním světě nejžádanější).

Pak se ovšem vnucuje otázka, jaký je rozdíl mezi touto inteligencí a lidskou myslí (obecně myslí s egem a fylogenetickou i ontogenetickou historií). Jistě obrovský; inteligence člověka zdaleka není jen logicko-matematická. Navíc ani komplexní lidská inteligence nepředstavuje celou lidskou mysl, ta zahrnuje i škálu emocí a zasahují do ní pudy a instinkty, ve kterých je geneticky uložena evoluční zkušenost lidstva, jeho kolektivní nevědomí.

Každopádně to vypadá, že počítačová inteligence není zcela nedostupná. Taková bude pravděpodobně řešit úkoly kvantitativní extrapolací všech (naprogramovaných) už známých odpovědí, bude schopna dělat očekávané, předvídatelné objevy. Na úroveň lidské mysli však asi nedosáhne, protože ta není ani beze zbytku algoritmická, ani pouze inteligentní. Počítač podle mého názoru stěží pocítí lásku, krásu, lítost, nadšení, nudu nebo třeba výčitky svědomí, nebude schopen intuice nebo tvořivosti.

Standardní podoba Turingova testu – osoba C má za úkol rozlišit, kdo z A a B je člověk a kdo je stroj napodobující člověka. Obrázek: Bilby – Volné dílo.

Ledaže – i mysl je pořád „jenom“ produkt vysoce organizované hmoty, tikot stále stejných elektrických nábojů, přílivy a odlivy týchž chemických prvků a sloučenin – bychom zmapovali, pochopili a dokázali napodobit, jak se kaskády elektrických výbojů a chemických reakcí v neuronech mozku mění na určité úrovni v myšlenky a naopak, a potom totéž „naučili“ dělat nanočipy a z těch sestavili (křemíkové či dokonce uhlíkové) mozky složité tak, aby se z nich vynořilo vědomé Ego schopné učit se (za pochodu samo měnit svůj program) i mýlit se (nechovat se za všech podmínek jen logicky správně) a potom je podrobili jakési rychlené evoluci uměle napodobeným „přírodním“ výběrem. Podle mě toho člověk teoreticky schopen je – za ideálních podmínek, po nekonečně dlouhé době nekonečně velkého úsilí. Problém spočívá jinde – jeho přirozenost se postará o to, že se lidstvo i bez válek zničí dřív, než dosáhne potřebné vědecké úrovně – básnicky řečeno utopí se v prométheovském popelu a zbloudí ve faustovském zaprodání (viz též text Vědět všechno…).

Test počítače, nebo test člověka?

Leč nechme už fantazírování a vraťme se na starý dobrý tenký led. V roce 1950 vychází ve čtvrtletníku Mind stať Computering Machinery and Intelligence, v níž je prezentován test strojové inteligence – stroj „myslí“ tehdy, když v písemném rozhovoru s ním více lidí nepozná, že hovoří se strojem.

Autor, kdo jiný než Alan Turing, tehdy prozíravě rezignoval na (beztak prakticky nedosažitelnou) exaktnost a objektivitu a uchýlil se k jednoduché, navýsost subjektivní metodě založené na lidské dojmologii (blíže o Turingově testu např. v knize Douglase Hofstadtera Gödel, Escher, Bach, česky 2012).

Jednoznačnější jsou pak různé „hrací testy“, protože v nich je dorozumívací oblast omezena přísnými formálními pravidly hry, třeba v dámě, šachách nebo ve hře go; ve všech uvedených logických hrách už (vesměs velmi výkonný) počítač přehrál svou „hrubou silou“ i mistry světa.

Zatím Turingovým testem bez omezení neprošel žádný počítač. Například před dvěma a půl roky byl blízko simulátor třináctiletého chlapce z Oděsy (angličtina nebyla jeho rodným jazykem, takže mu bylo stran způsobu vyjádření leccos odpuštěno). Navíc, počítače bývají potřebným věcem naučeny místo toho, aby se je na základě zkušenosti na úrovni dítěte dokázaly samy naučit. Jejich „intuice“ je netvořivá, pouhá kvantitativní extrapolace v rámci vloženého programu.

Přes veškeré námitky jsem přesvědčen, že přijde čas, kdy stroj Turingovým testem projde. A nebude to jenom zásluhou zdokonalující se strojové strany hřiště. Změní se i lidský protihráč. Ne snad že by rovnou švindloval, on jenom nevědomky půjde testovaným vstříc. Jazyk i komunikační bohatost člověka se vlivem jeho neustálého obcování s počítači (už dnes leckdo s technikou nebo alespoň skrze ni komunikuje víc nežli osobně s lidmi) bude plíživě zplošťovat natolik, že se k „myšlení“ počítače přiblíží. Tento jev lze nazvat konvergence nebo spodoba člověka a stroje. Troufám si tvrdit, že velká část lidského pokroku, nejen technického, je konvergenčního rázu (příklad: zdostupnění/devalvace vysokoškolských titulů).

My budeme dobrovolně opouštět to, co nám stroj dost neusnadní. Technika se v něčem chová podobně jako mikrob toxoplazma, „přitesává“ si nás k prospěchu svému, třeba doprava po dosažení určité úrovně odnaučuje člověka chodit, pročež my zase čím dál víc tíhneme k dopravní technice a jako cíle upřednostňujeme místa, kam je snadné spojení – tam, kam nevede trať/linka nebo aspoň silnice, prostě cestovat přestaneme.

A tak původně oddělené živly pán (člověk) a sluha (technika) jednou mentálně splynou v jedno a v jakési podivné smyčce (o podivných smyčkách viz text Chvála opakování) si budou sloužit-vládnout navzájem, přičemž někdy a v něčem se počítače budou jevit lidštější než leckteří lidé.