i

Aktuální číslo:

2024/6

Téma měsíce:

Éčka

Obálka čísla

Síly předků, oči kamenů, světla odjinud

 |  8. 5. 2014

Ukázka z chystané knihy Václava Cílka Kameny a hvězdy. Pojednání o menhirech vydá ve druhé polovině tohoto roku, pravděpodobně v září, nakladatelství Dokořán.

Vybrali jsme dvě krátké kapitoly o nejistotách, které menhiry provázejí, a o tom, že kult kamenů vlastně nikdy neskončil.

Základní nejistota

Kolem českých menhirů je i po sto letech nepravidelných a spíš náhodných výzkumů nejisté skoro všechno. Především nevíme, jak jsou staré. Archeologické nálezy schází, nebo k nim došlo dávno, nebyly dokumentovány nebo jsou ztraceny. Novější archeologická pozorování skoro vždy učinili všímaví amatéři. Pokud vůbec byl v okolí vztyčených kamenů nalezen nějaký keramický materiál, bývá ubohý a buď neurčitelný, nebo se dá datovat jenom rámcově např. jako „mladší pravěk“. Čekali bychom, že pod menhiry najdeme nějakou noblesní, kultovní keramiku, ale ono nic. Jako by pomíjivé obětiny chleba či kaše přinášeli vesničané a ne velmoži.

V současné době je za „skutečné“ menhiry považováno nějakých třicet kamenů uváděných v soupisu R. Šariče a P. Štěpánka (oba jsou stejně jako já geologové a ne archeologové), anebo možná jen několik výrazných kamenů popsaných Karlem Sklenářem. Osobně si myslím, že v Šaričově a Štěpánkově seznamu, který vychází hlavně z pečlivého výzkumu K. Špůrka, nejsou všechny kameny pravěkého původu, ale mohou zde být uvedeny i staré, středověké či novější hraniční kameny nebo milníky. A naopak nové amatérské výzkumy na Petrovicku, ale zejména v pozoruhodném kraji Strakonicka na pomezí zemědělské nížiny a hornatého šumavského hvozdu ukazují, že menhirových center u nás mohlo být víc. Do Strakonicka kladu velké naděje, a to jednak kvůli síti velkých hradišť, jednak kvůli tomu, že v této vzdálené, pozdě kolonizované a opuštěné krajině se mohly zachovat kameny, které by v hustě osídlených středních Čechách byly dávno zničeny. Navíc z čistě pocitového hlediska právě tato pošumavská krajina působí nějakým starým, „keltským“ dojmem. Cítím z ní velké tajemství.

Když zvážím počet kamenů, které bez ohledu na archeologický důkaz vypadají jako menhiry, dojdu k počtu možná až 60 kamenů, ale protože jich mnoho neznám, tak jich může být přes stovku a další budou objeveny. Odhadl bych proto, že na našem území může být tak 100-200 pravěkých vztyčených kamenů. Archeologické doklady se však najdou jen pod několika z nich a o zbytku se další roky budeme dohadovat. Jenže to je typická situace i pro západoevropské menhiry! O mnoha z nich věříme, že jsou menhiry jenom proto, že stojí v menhirovém kraji a nedaleko se nalézá dlouhý hrob s datovatelnou keramikou. Zde musíme přijmout, že nejistota původu, účelu a stáří je charakteristickým obecným rysem menhirů a kamenných řad a trvá celá desetiletí, ne-li víc jak sto let, než se trochu rozptýlí.

Rovněž nebyl předložen žádný skutečně průkazný důkaz stáří kounovských řad, a to ani nemluvím o kamenném uskupení pod Špičákem. Jak se vůbec opovažuji o takto neurčitém a vědecky obtížně uchopitelném tématu hovořit? Především ze vztyčených kamenů cítíme něco vzácného a neopakovatelného, oč bychom neměli přijít. Promlouvá tady nějaká stará krása, která je jiného druhu než třeba u nádob a kamenných nástrojů, protože je spjatá s krajinou, s mízou nedaleko rostoucího stromu či pramenem vod.

Ve starých předmětech je něco statického, ale v menhirech něco dynamického a současného. Možná to je tím, že je ovívá stále nový vítr a že jednou za čas zapadají sněhem, anebo tím, jak se lesknou pod ledovým povlakem či jak vycházející měsíc a zapadající slunce vykreslují struktury na jejich povrchu. Staré předměty jsou naším zájmem oživovány, ale menhiry žijí, protože se kolem nich nezastavují roční období ani fáze měsíce a slunovraty je posilují či oslabují.

O těchto věcech je třeba psát, jinak nabudeme dojmu, že skutečné menhiry u nás neexistují, takže kameny a jejich okolí není třeba chránit. Právě naopak, přesyceni postmodernou plnou náhražek skutečných věcí budeme vděčni za každý kousek pravěku, strom, pramen a vítr (jednou bych měl napsat knihu o větru, protože jsme ho přestali vnímat). Archeologové o našich menhirech píší neradi, protože upadají v podezření, že nejsou dostatečně vědečtí. Ubližuje to jejich pověsti i kariéře.

„Jednou bych měl napsat knihu o větru, protože jsme ho přestali vnímat.“

Ale kameny se samy přihlašují a mluví ústy amatérů, podivínů a pomatenců. To prohlubuje vzájemnou nedůvěru mezi akademiky a amatéry. V Británii, kde je tolik lidí okouzleno kameny, Kelty, králem Artušem a pohanským pravěkem, to trvalo celá desetiletí, než se narovnaly vztahy mezi vědci a amatérskými „podivíny“, ale u nás podobný dialog snad ani nezačal. Před časem mi říkal kamarád Vladimír Daněček, člověk s rozsáhlými archeologickými znalostmi: „Václave, měl bys napsat něco o menhirech. Myslím, že se na to čeká. Situace dozrává. Stále víc archeologů věří, že vztyčené kameny u nás existují, ale s nějakým vyjádřením váhají, aby nebyli označeni za romantiky“.

Jak dlouho trval kult kamenů?

Čeněk Zíbrt v „Seznamu pověr a zvyklostí pohanských“ vypočítává kázání a zákazy, ve kterých církev horlí proti uctívání výšin a kamenů. První zmínky jsou zaznamenány již v bibli, ale od 6. až do 12. století se setkáváme s opakovanými výzvami, aby pohanské kameny byly rozmetány a jejich ctitelům byl zakázán vstup do kostela, a tedy odepřeny svátosti. Uctívání kamenů ve středověku podle starých pramenů znamenalo, že pod kameny byla rozsvěcována světla a lidé k nim přinášeli chléb a další obětiny. Poslední církevní zákaz uctívání kamenů pochází z Irska až z poloviny 17. století.

R. Zemek u několika kamenů našel střepy z 10.–12. století, které – myslím – uctívání kamenů potvrzují. Jenže tam příběh nekončí. Další skupina keramických zlomků pochází z vrcholného středověku. Zde se nejspíš jedná o nějaké lidové či magické praktiky v době evropské náboženské krize. Když mohl lid husitský chodit místo do kostela na „hory“, tak jedinci mohli chválit boha u stromů či kamenů.

„Poslední církevní zákaz uctívání kamenů pochází z Irska až z poloviny 17. století.“

Další skupina střepů nalézaných v okolí kamenů jsou novověké zlomky někdy se žlutou či zelenou glazurou. Zde se již asi nejedná o kult kamenů, ale o doklady práce v lese. Keramiku z 16.-18. století jsem v lesích středních a severních Čech nebo až na Sedle u Kašperských Hor nalezl víckrát, ale nejspíš se jedná o důsledek intenzivního využívání lesa, pálení dřevěného uhlí, získávání kolomazi či potaše na výrobu skla. Kolem kamenů se však objevuje i sklo, porcelán a keramika z 19. století, což někdy působí dojmem romantického pikniku v přírodě u magického kamene. Scény z tohoto života si umíme výstižně představit, protože je popsali velcí němečtí romantici, jako byl Josef Eichendorff či E. T. A. Hoffmann a nakreslil C. D. Friedrich.

Za počátek novodobého vztyčování menhirů u nás považuji rok 1884, kdy byl na Kraví hoře u Písku nedaleko hájenky U živce lesníky vztyčen žulový balvan a později k němu byly přidávány další kameny na paměť každoročních srazů. Od přelomu 19. a 20. století se přírodní kameny v podobě památníků na ledovou dobu (Opava a okolí) či podstavců pod pomníky (Praha-Zbraslav) objevují poměrně často. Ke kamenům jako je nádherný, přirozený balvan Klepec nedaleko Tismic u Českého Brodu se od poloviny 19. století opět v rámci národních setkání začíná putovat, jako by se megalitická tradice opět po tisíciletích odněkud vynořila. U vztyčování kamenů se stále častěji objevují politici. Např. bývalý pražský primátor Pavel Bém se účastnil uložení kamene za vyšehradskou rotundou sv. Martina v roce 2003.

Nová éra stavění menhirů začala počátkem 90. let a od té doby bylo vztyčeno nejméně 200 či spíš 500 kamenů. Je to nehomogenní skupina kamenů stavěných na odiv i jako soukromý obřad. Většina z nich je zbytečných a nerespektuje megalitické feng-šuej, jiné jsou i přes své mládí krásné a obohacují nás. Rovněž banky, hotely, bohaté instituce i soukromníci, kteří chtějí působit solidně a ekologicky a navíc ušetřit náklady na údržbu zeleně, si oblíbili na svých zahradách či ve foyeru kamenná uskupení. Tišší poutníci po megalitech se na tyto výtvory dívají v lepším případě jako na velké nedorozumění, v horším jako na zneužití tradice. Je to něco jako vystavit si ve vchodu vycpaného rysa.

Kult kamenů začal v tureckém mezolitu na samém konci ledové doby a od té doby nikdy neskončil, jen někdy podřimuje.

Pozn. red. O „lovcích“ menhirů, kounovských řadách a kamenech na Špičáku psal Václav Cílek ve Vesmíru 2014/2: Lovci menhirů.

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Geologie, Archeologie

O autorovi

Václav Cílek

RNDr. Václav Cílek (*1955) vystudoval geologii na Přírodovědecké fakultě UK. V Geologickém ústavu AV ČR, v. v. i., v Praze se zabývá zejména geologií kenozoika. Je autorem nebo spoluautorem četných úspěšných knih. Z posledních let např. Co se děje se světem (2016), Evropa, náš domov (2018), Krajiny srdce (2016), Podzemní Čechy (2015), Poutník časem chaosu (2017), V síti paměti uvízl, slunce se ptal (2016), Nové počasí (2014) a mnohé další.
Cílek Václav

Doporučujeme

Genová terapie ALS: jsme na začátku naděje

Genová terapie ALS: jsme na začátku naděje

Je to krutá a zatím nevyléčitelná nemoc. Amyotrofická laterální skleróza. Americká léková agentura FDA však nedávno schválila pro medicínskou...
(Ne)umělá sladidla

(Ne)umělá sladidla uzamčeno

Adam Obr  |  3. 6. 2024
Když loni v létě zařadilo WHO aspartam na seznam látek, které mají potenciál způsobovat rakovinu, dosáhla diskuse o škodlivosti nekalorických...
Příběhy řasových éček

Příběhy řasových éček

Richard Lhotský  |  3. 6. 2024
Přídatné látky v potravinách, familiárně přezdívané pro svůj kód éčka, vzbuzují u řady lidí obavy a strach. Přesto se mezi nimi najdou i látky...