Aktuální číslo:

2024/4

Téma měsíce:

Obaly

Obálka čísla

Esa se někdy mýlí…

 |  13. 5. 2014

Chtěl bych navázat na diskusi „Tři esa o falešných kartách české vědy“. Zdá se mi totiž, že některá tvrzení diskutujících kolegů nejsou úplně korektní a některé jejich názory na „falešnost karet“ jsou diskutabilní.

ČTĚTE TAKÉ: Tři esa o falešných kartách české vědy

Špatná pověst?

Předesílám, že ve věci výzkumných center pořízených z programu OP VaVpI jsem jaksi ve střetu zájmů – náš ústav (ÚMG AV ČR) je příjemcem dotace na jedno z těch center (BIOCEV) a jeho garantem. Přesto (nebo snad právě proto) musím oponovat paušalizujícímu názoru, že „výzkumná centra placená z OP VaVpI mají špatnou pověst“. Nevím, jak mohou mít objektivně špatnou (nebo dobrou) pověst, když se teprve většinou budují nebo začala fungovat jen zcela nedávno? Např. náš BIOCEV je teď ve fázi výstavby budovy, do které se badatelé a studenti nastěhují někdy v polovině příštího roku. S jakýmkoli hodnocením by se přece mělo počkat, až nově vybudovaná centra budou několik let v provozu. Jen tak mimochodem – jsou si diskutující vědomi toho, že z programu OP VaVpI je financováno celkem 129 projektů (včetně osmi projektů „Evropských center excelence“ a několika desítek regionálních center)? Mají opravdu alespoň základní přehled o jejich kvalitě? Dost o tom pochybuji…

„Špatnou pověst“ má asi spíše to, že bude potřeba najít prostředky na jejich provoz, až se vyčerpají prostředky z dotace na jejich pořízení a základní rozjezd. Některé instituce, které si před lety s velkou radostí řekly o miliardy z „bruselských“ fondů na vybudování center (přístroje, budovy, start up granty), teď mají strach, jak zvládnou financování provozu (k čemuž se zavázaly – jinak by žádné peníze nedostaly). Je třeba si uvědomit, že udržitelnost těchto nově vybudovaných center se bude sledovat dalších pět let (v případě BIOCEVu 2016-2020); pokud by v tomto období nebyly naplněny předem dohodnuté „monitorovací indikátory“ (počet lidí, studentů, grantů, publikací, spolupráce s aplikační sférou), musely by se dotace zčásti nebo úplně vracet. Pomoci tomu, aby nově vybudovaná centra nezkrachovala, ba ani jen neskomírala, bude tedy prioritou příslušných příjemců dotací, ale i celého českého státu.

Celý tento opravdu velice velkorysý program byl odsouhlasen před cca dvanácti lety, kdy ekonomická situace byla mnohem příznivější než dnes – na podporu výzkumu stát každoročně vynakládal o cca 10 % více než v roce předchozím. Počítalo se tedy, že bude snadné pokrýt provozní náklady nově vybudovaných výzkumných infrastruktur z těchto rozpočtových nárůstů.

Nyní je situace jiná, a tak samozřejmě vznikají obavy, aby podpora těch nových center nebyla na úkor již existujících vědeckých institucí. Nová centra by měl zčásti podpořit stát Národním programem udržitelnosti, do něhož by mělo jít každoročně přes 1 miliardu Kč (tedy asi 4 % veškerých státních prostředků na podporu výzkumu). To by mělo „mateřským“ institucím garantujícím tyto projekty výrazně ulevit. Kritikům, včetně našich tří es, taková podpora vadí – domnívají se, že v současné nepříznivé finanční situaci by se tyto prostředky měly dát někam jinam. Mám jakýsi pocit déjà vu – stejné protesty bylo slyšet, když před téměř patnácti lety MŠMT začalo financovat tzv. Výzkumná centra (původně se měla jmenovat „Centra excellence“); i tehdy si stěžovali ti, na které se nedostalo, že by se takové hříšné peníze měly rozdělovat „spravedlivěji“.

Jistě – může se stát, že potřeba selektivně podpořit financování nových výzkumných infrastruktur povede k ještě většímu nedostatku peněz pro ty ostatní. Já to ale vidím jako velkou šanci – kde tedy vzít ty chybějící peníze? Já navrhuji: zbavit se při této příležitosti konečně toho všelijakého „suchého dřeva“ v naší vědě a peněz na excelenci v nových centrech bude rázem dost!

Příliš mnoho vědců?

Diskutující esa (konkrétně kolega Zbořil) si myslí (podobně jako neblahé paměti Mirek Topolánek), že máme příliš mnoho vědců. A Josef Michl požaduje propustit třetinu zaměstnanců AV…  Ne!!! Před dvaceti lety se AV zmenšila na polovinu; v této zemi je (na počet obyvatel) výrazně méně vědců než v nejrozvinutějších zemích! K lepší kvalitě nedospějeme tím, že méně dobré badatele bez náhrady vyhodíme, ale tím, že vytvoříme podmínky pro zvýšení jejich produktivity, resp. je nahradíme lepšími.

Diskutující esa se podivují tomu, že stále ještě zaostáváme za nejvyspělejšími západoevropskými zeměmi. Já ale říkám – není divu!

Opak by se totiž vzhledem k realitě naší moderní historie rovnal téměř zázraku – do roku 1989 byl zásadním handicapem nedostatek kontaktů s vědou v nejrozvinutějších zemích, emigrace spousty nejschopnějších talentů a hlavně zoufalý nedostatek „tvrdé měny“ na nákup potřebných přístrojů, chemikálií a pomůcek. Po celá devadesátá léta pokračovala naprostá finanční „podvyživenost“ naší vědy provázená odchodem talentovaných mladých lidí do Ameriky a západní Evropy, a teprve zhruba od roku 2000 se situace začala zlepšovat, takže asi tak od roku 2005 to už leckde začalo být docela dobré. A v roce 2009 začala ekonomická krize a stagnace výdajů na výzkum (v případě AV dokonce citelný pokles).  Takže v (relativně) lepších podmínkách pracujeme teprve několik málo let. Ale „vědecká škola“, ze které teprve může vyrůst nějaká světová špička, se postupně tvoří nejméně nějakých dvacet let…

Zaplať Pánbůh ale za to, že máme alespoň poměrně dost opravdu „slušných“ výzkumných týmů, které mohou spolupracovat a komunikovat jako rovný s rovným s velmi solidními partnery ze „Západu“. Snad z nich za nějakých 10-20 let povstane i několik těch opravdových světových špiček „nobelovské třídy“. A ještě něco – ten nedostatek financí v minulosti samozřejmě nejméně postihl finančně méně náročné teoretické obory, takže není divu, že patří u nás dlouhodobě ke špičce.

Mimochodem, kolega Michl obdivuje údajnou odvahu Rudolfa Zahradníka, který prý jako tehdejší předseda AV před dvaceti lety zrušil třetinu ústavů AV. Skutečnost je taková, že R. Zahradník byl do funkce zvolen na zakládajícím zasedání Akademického sněmu v únoru 1993; tedy na stejném zasedání, které rozhodlo o zrušení 21 ústavů a sloučení několika dalších. Tato akce byla připravena předchozím vedením ČSAV (jehož členem nebyl R. Zahradník) a byla vyvolána náhlým drastickým snížením rozpočtu AV.  Nikdo z vedení AV, včetně R. Zahradníka, to nedělal nijak rád – naopak se o této záležitosti mluvilo ještě dlouho většinou jako o jakési tragédii a velké ztrátě pro naši vědu (jen někteří z nás to hodnotili jako bolestný, ale správný a potřebný krok).

Kafemlejnek ano, či ne?

R.Zbořil nechápe, proč AV neuznává „kafemlejnek“. Chtěl bych mu připomenout, jak zdrcujícího odsudku se dostalo tomuto systému hodnocení od renomované firmy Technopolis, která před třemi lety provedla hodnocení českého systému výzkumu. Jako de facto jeden z „otců“  kafemlejnku jsem ostatně na toto téma nedávno něco napsal; připomenu jen, že tento systém může být takříkajíc dobrým sluhou (používá-li se jako semikvantitativní podklad umožňující odhalit opravdu významné rozdíly), ale zlým pánem (pokud se bez dalšího používá na mechanické převádění bodů na peníze). Pokud je s ním někdo v rámci své instituce (univerzity, fakulty) spokojen, nic proti tomu! Ale rozhodně se mi nelíbí, že jej RVVI, resp. vláda používá k rozdělování peněz na výzkum mezi rezorty.

Čekání na osvíceného panovníka?

Z diskuse tří es by se mohlo zdát, že v naší vědě je všechno od základu špatně, že ti nejlepší nejsou dostatečně financováni, zatímco peníze se promrhávají hlavně podporou neschopných. V jejich diskusi se objevuje dokonce názor, že bude třeba čekat (možná i velmi dlouho) na jakéhosi „osvíceného panovníka“, který to tady dá do pořádku, zavede spravedlivý systém odměňující schopné a eliminující neschopné. Nesouhlasím! (Skoro) všechno je v našich rukou! Stačí jen málo – např. na AV by úplně stačilo, kdyby se vedení této instituce začalo konečně pořádně angažovat v tom, aby se vadné věci na ústavech napravovaly. Mělo by „honit“ ředitele ústavů, aby provedli změny, kterých je potřeba. Myslím, že na některých ústavech je to už docela dobré a mohou sloužit za vzor. A chtěl bych připomenout, že většina skutečně vynikajících českých vědců má pro svoji práci již dlouho podmínky velmi dobré – myslím, že třeba kolega Hobza je skvělým příkladem takového tvrzení.

Není pravdivá ani paušalizace, že u nás mladí badatelé nemají šanci se osamostatnit. Například na našem ústavu ze současných 23 výzkumných skupin 11 vzniklo za posledních šest let (většinou s mladými vedoucími, kteří všichni mají vlastní granty). A také absolutně nesouhlasím, že u nás nejsou skoro žádní vynikající mladí vědci, že rezignovali a propadli apatii kvůli hrozným podmínkám, ve kterých tady musí žít. Promiňte, ale to je podle mého názoru úplný nesmysl!

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Vědní politika

O autorovi

Václav Hořejší

Prof. RNDr. Václav Hořejší, CSc., (*1949) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze. V Ústavu molekulární genetiky AV ČR, v. v. i., který v letech 2005-2017 řídil a kde je vedoucím oddělení molekulární imunologie, se zabývá povrchovými a signalizačními molekulami buněk imunitního systému. Přednáší imunologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze.
Hořejší Václav

Doporučujeme

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky uzamčeno

Josef Tuček  |  2. 4. 2024
Petr Baldrian vede Grantovou agenturu ČR – nejvýznamnější domácí instituci podporující základní výzkum s ročním rozpočtem 4,6 miliardy korun. Za...
Od krytí k uzavření rány

Od krytí k uzavření rány

Peter Gál, Robert Zajíček  |  2. 4. 2024
Popáleniny jsou v některých částech světa až třetí nejčastější příčinou neúmyslného zranění a úmrtí u malých dětí. Život výrazně ohrožují...
Česká seismologie na poloostrově Reykjanes

Česká seismologie na poloostrově Reykjanes

Jana Doubravová, Jakub Klicpera  |  2. 4. 2024
Island přitahuje návštěvníky nejen svou krásnou přírodou, ale také množstvím geologických zajímavostí, jako jsou horké prameny, gejzíry a aktivní...