Vědci při práci

Ještě před 400 lety ibisové skalní (Geronticus eremita) hnízdili v severním podhůří Alp. Růst pytláctví v kombinaci s klimatickými změnami prostředí ale způsobil, že ptáci do těchto oblastí přestali létat. Helena Wehnerová je pro ibisy něčím, jako náhradní matkou. Je členkou rakouské ochranářské a výzkumné skupiny Waldrappteam, jejíž dobrovolníci vychovávají mladé ibisy, a tím se je snaží navrátit do míst, kde dříve žili. Ptáci díky vytvořenému poutu rádi následují své lidské pěstouny, kteří je každoročně vedou z Německa do zimovišť na jihozápadě Španělska a doufají, že se ptáci padesátidenní cestu, dlouhou 2800 kilometrů, naučí a obnoví své přirozené migrační zvyklosti.

Ptačí perspektiva hraje roli u dalšího oceněného snímku. Zachycuje výzkumnou loď se studenty Queen’s University v kanadském Kingstonu, odebírajícími roku 2021 vzorky vody z jezera Dog v provincii Ontario. Působivou barevnost snímku dodává dvojice sladkovodních sinic Microcystis aeruginosa a Dolichospermum flos-aquae, které jezero každoročně zamořují svou hnilobně páchnoucí biomasou. Vzorky odebrané vody obsahují environmentální DNA (eDNA), díky níž studenti zkoumají, jak sinice interagují s ostatními druhy v jezeře.

U pobřeží Saúdské Arábie instalují vědci Nauras Daraghmeh (vlevo) a Yusuf El-Khaled inkubační komory na korálovém útesu. Jejich činnost je součástí projektu „vesnice korálových probiotik“ saudskoarabské Technické a přírodovědecké univerzity krále Abdalláha v Thuwalu. Zkoumají v nich, jak se různé druhy korálů – například vyobrazené druhy rodu Acropora – a jejich symbiotické fotosyntetizující řasy (zooxanthely) přizpůsobují rostoucí teplotě vody, mimo jiné měřením spotřeby a produkce kyslíku. Fotograf zachytil nejen náročnou práci potápěčů, ale také jejich chvíli jejich tichého soustředění.

Komár tropický (Aedes aegypti) pod ultrafialovým světlem v mikroskopu jasně září poté, co se nakrmil cukrovým roztokem obohaceným fluorescenčním barvivem a látku zabíjející komáry – nitisinonem. Entomolog Lee Haines z Univerzity Notre Dame v Indianě na této látce zkoumá její schopnost hubit hmyz živící se krví. Případný úspěch by mohl přispět ke zpomalení až zastavení šíření nemocí, které komáři přenášejí. Ultrafialové osvětlení vytvořilo nápadné barvy jak na těle drobného komára, tak na kondenzátu, vytvořeném pod chladnou Petriho miskou.

Mořský biolog Michael Doane nabral dech a ponořil se s injekční stříkačkou k dvanáctimetrovému žraloku obrovskému (Rhincodon typus). Jehlou opatrně přejíždí po jeho kůži, aby zachytil vzorek mikroorganismů, které na povrchu těla žijí. Scénu u útesu Ningaloo při západoaustralském pobřeží doplnil žralok bělocípý (Carcharhinus albimarginatus) v pozadí, který tým svou přítomností vystrašil, zatímco Michael Doane se soustředil na odběr vzorku, aniž by o nebezpečí věděl.