Pozitivní body zvratu – naděje v klimatické krizi

Je to kniha odvážná, radikální a do značné míry optimistická. Nabitá důležitými čísly a myšlenkami. Timothy Michael Lenton je profesorem Exeterské univerzity ve Velké Británii. Hlavním předmětem jeho výzkumů jsou systémové body zvratu (tipping points), někdy také nazývané body přelomu.

Tim Lenton: Positive Tipping Points. How to Fix the Climate Crisis

Oxford University Press, 2025, 241 stran, ISBN 9780198875789

Bod zvratu je obvykle definován jako kritický práh, při kterém může malá změna vnějších podmínek vyvolat náhlý posun systému do alternativního stavu, který lze často obtížně navrátit zpět. Lenton ilustruje tento pojem třemi obrázky člověka na židli: na dvou je člověk v stabilních stavech (normální poloha a poloha po pádu nazad), třetí zobrazuje bod zvratu, kde jen nepatrný posun těžiště způsobí rychlý přechod do jednoho ze stabilních stavů. Prvek zvratu (tipping element) je definovaný jako konkrétní, geograficky vymezený, snadno zvratitelný subsystém zemského systému. Lenton rozlišuje jedenáct hlavních prvků zvratu: grónský ledovec, arktický ledový příkrov, Barentsovo moře, oblasti pokryté permafrostem, boreální les, severoatlantický subpolární gyr, Atlantickou meridionální cirkulaci (AMOC), monzunové oblasti v Indii a západní Africe, amazonský deštný les, západní Antarktidu a korálové útesy.

V souvislosti s globálním oteplováním očekáváme u všech těchto prvků převážně negativní zvraty. Například arktický letní mořský led může během deseti let z největší části zmizet, jestliže se průměrná globální povrchová vzdušná teplota zvýší o 0,5 až 2,0 °C. Půjde o sebezrychlující proces, neboť vznikající plochy vody budou pohlcovat více slunečního záření než led a sníh. Lze očekávat, že když globální oteplování překročí 2 °C, arktický letní mořský led zmizí úplně, což přispěje k celkovému vzrůstu globálního oteplování o 0,25 °C a k více než zdvojnásobení rychlosti arktického regionálního oteplování. Při podobném zvýšení teplot se režim indického letního monzunu může změnit během několika let natolik, že nedostatek vláhy radikálně omezí zemědělskou produkci. To jsou příklady rychlých zvratů. Jiné zvraty (např. kolaps grónského ledovce) mohou probíhat po staletí.

Země je propojený systém. Pokud bude překročen bod zvratu v jednom prvku, může vzniknout kaskáda dalších bodů zvratu. Důležité bude pořadí. Například tání grónského ledového štítu může přispět ke zpomalení Atlantické meridionální cirkulace (AMOC). Kolaps této cirkulace ale ochladí severoatlantický region, což způsobí zpomalení tání grónských ledovců. Jestliže nejdřív nastane zpomalení AMOC, Grónsko může být chráněno. Pokud ale nejdříve nastane tání grónských ledovců, což se očekává, může dojít ke zvratu AMOC. Ten by následovně ohrozil západoafrický monzun, západoantarktický ledový štít a části východoantarktického ledového štítu. Mezitím body zvratu v podobě tání permafrostu, odumírání boreálních lesů nebo odumírání amazonského deštného pralesa zesílí globální oteplování uvolňováním skleníkových plynů, čímž se zvýší riziko všech ostatních bodů zvratu.

Ač zvýšení globální průměrné teploty o stupeň či dva vypadá jako zanedbatelná změna, extrémně vysoké teploty korelované s těmito čísly už zdaleka zanedbatelné nejsou. V roce 2023 teploty v některých částech Asie přesáhly 44 °C a následkem veder zemřely stovky lidí. V tepelné kupoli, která se vytvořila nad městečkem Lyttonem v Britské Kolumbii v červnu 2021, byly naměřeny teploty přes 49 °C. V následujících dnech Lytton téměř kompletně vyhořel. Po tisíciletí žila převážná většina lidí v oblastech s průměrnými ročními teplotami 5 až 18 °C. To je jedna možnost, jak kvantifikovat rozsah naší ekologické niky. V roce 1980 jen 12 milionů lidí (0,3 % celkové populace) žilo v oblastech s průměrnou roční teplotou 29 °C a vyšší. V roce 2010 se počet takto ohrožených lidí zvýšil na 60 milionů (0,9 %).

Zastavit globální oteplování na 1,5 °C je nyní téměř nemožný úkol. Ale každá 0,1 °C budoucího oteplování, které se zabrání, způsobí, že 100 milionů lidí nebude vystaveno bezprecedentnímu vedru později v tomto století. Spolu s rizikem klimatických bodů zlomu je to jistě jeden z nejpřesvědčivějších důvodů k urychlení našeho úsilí o omezení globálního oteplování.

Místo toho, aby se společnost opakovaně ptala vědců, jak blízko je katastrofa, a vědci zdvořile říkali, že se zase přiblížila, měli bychom se ptát, co konkrétně musíme dělat, abychom katastrofě zabránili.

Tomu se věnuje druhá polovina knihy. Tak jako existují negativní klimatické body zvratu, existují i pozitivní lokální společenské body zvratu, které se kaskádovitě šíří směrem nahoru. Jsou potřebné, aby veřejnost změnila vnímání dostupných faktů. Takový proces může být pomalý, ale někdy také rychlý.

Pozitivní body zvratu nastávají v oblastech sociálních a technologických. Často se však propojují. Jedním takovým socio-technologickým bodem zvratu byl během prvních patnácti let minulého století velice rychlý přechod od koňských spřežení k autům se spalovacími motory. (Zajímavé je, že jednou z alternativ již tehdy byla elektrická auta, ale k jejich širšímu uplatnění ještě nebyly podmínky.) Přijímání inovací probíhá podle logistické křivky neboli křivky S. Pokud jde o solární panely, větrné farmy a elektrická auta, jsme stále ještě před největším vzestupem této křivky.

Veřejné vnímání klimatické krize se prohlubuje. Podíl lidí na celém světě, kteří považují změnu klimatu za „velkou hrozbu“, vzrostl z 54 % v roce 2016 na 62 % v roce 2017 a 71 % v roce 2022. Přijímání technologických inovací, které přispívají k odvrácení klimatické krize, se zrychluje. Klíčová je cenová dostupnost. K roku 2012 se díky finančním pobídkám staly v Norsku elektromobily konkurenceschopnými. To byl pozitivní bod zvratu. Norsko má nyní také 2,5krát více rychlonabíječek pro elektromobily než kterákoli jiná země.

Poslední uhelná elektrárna ve Velké Británii byla uzavřena v září 2024. Vzhledem k tomu, že spalování uhlí ještě v roce 2012 poskytovalo 38 % dodávek energie v UK, jedná se o pozoruhodný bod zvratu. Možnosti získat náhradní čistou energii závisejí na fyzické geografii jednotlivých zemí. Například větrné turbíny jsou vhodnou volbou v západní Evropě a Patagonii, sluneční panely v pouštích Namibie a severního Chile. Chile ukazuje, že posuny ve společenských normách mohou také pomoci urychlit změnu. Navzdory rostoucí poptávce po elektřině snížilo Chile podíl uhelných elektráren ze 40 % v roce 2017 na 17 % v roce 2023 a naopak zvýšilo podíl solární energie z 5 % na 20 % a větrné energie z 5 % na 12 %. Podařilo se  to bez dotací a nesporně k tomu přispělo silné sluneční záření v poušti Atacama a silné větry v Patagonii. Náklady pomohla snížit výběrová řízení na obnovitelné zdroje energie na veřejných pozemcích. Rozhodující je, že se veřejné mínění obrátilo proti uhlí: 91 % Chilanů si myslí, že změna klimatu by měla být považována za vládní prioritu. Vláda nyní zvažuje eliminaci uhelných elektráren do roku 2030. Pracovníkům uhelných elektráren se dostává pomoci s rekvalifikací a přestěhováním, aby získali lépe placená pracovní místa v sektoru obnovitelných zdrojů energie.

Další příklady pozitivních zvratů se týkají pokroku v ukládání čisté elektrické energie, snížení produkce CO₂ při výrobě oceli a výroby zelených paliv, vodíku a amoniaku pomocí sluneční a větrné energie.

Na závěr je možno z Lentonovy knihy vybrat větu, která je důvodem k opatrnému optimismu: „Možná že i po přečtení této knihy je těžké si představit dobu, kdy by spalování fosilních paliv bylo vnímáno jako něco zaostalého nebo odporného, jako je kouření na veřejných místech, odepření volebního práva ženám nebo otroctví. Ale to je podstata bodů zvratu ve společenských systémech – co se dříve zdálo nemožné, se později jeví jako nevyhnutelné.“