Psí pečeně

1896: O Číňanech je známo, že s neobyčejnou péčí a starostlivostí vychovávají své psíky, aby hezky se vykrmili a poskytli lahodnou, šťavnatou pečínku. […] Připravují psí pečeni tak, jako u nás se připravuje selátko, a téměř žádná větší hostina neb úřední banket neobejde se bez výtečné této pochoutky, která bývá kuchaři velmi rafinovaným a delikátním způsobem upravena. Ostatně si psím masem pochutnávali již staří Egypťané, z nichž někteří, místo aby psy balsamovali, raději si na nich pochutnávali, jak Plutarch vypravuje. Hippocrates tvrdí, že psí maso rozehřívá i posilňuje, ale že jest těžce stravitelné. I Římané je jedli, aby smyslnosť dráždili. Podobně Plinius zmiňuje se o tom, že Římané nepokládali psí maso za nečisté a dosti často mladé psíky jídali. Indiáni kmene Sioux psím masem také nepohrdají, dle zpráv cestovatele Frémonta. Španělé v Mexiku po objevení Ameriky úplně vyhubili tamní psy, kteří jim z nedostatku hovězího masa sloužili za pokrm. Na Novém Zélandě do dnes mají radši psí než vepřovou pečeni. V Africe v zemi Ašantů jedí maso psí buď čerstvé, nebo sušené.

Sp. (Vesmír 25, 108, 1896/9)

2026: Ochota jíst či nejíst psí maso sehrála zásadní roli už patnáct let po otištění citovaného článku. Na jaře 1911 s odstupem několika málo dnů přistály u antarktických břehů dvě expedice s cílem dobýt jižní pól. Zatímco tým Nora Roalda Amundsena vsadil na psí spřežení, velitel britské skupiny Robert F. Scott si jako pomocníky vybral poníky a spoléhal také na motorové sáně.

Jak to dopadlo, víme. Scottova výprava brzy přišla o technické prostředky a musela cestou utratit všechny koně, kteří se až po břicho nořili do měkkého sněhu. Do saní s nákladem se pak zapřáhli členové expedice, kteří tím ztratili velké množství sil.

Norské výpravě její psi pomohli nejen jako tahouni těžkého nákladu, ale rovněž jako zdroj čerstvého masa, které dodalo tolik potřebnou sílu jak zbývajícím tažným psům, tak lidským členům polární výpravy. Amundsen ve své knize Jižní pól vzpomíná, že rozhodování, které psy usmrtí, bylo nesmírně těžké. Současně líčí zkušenost s pokrmem, připraveným v ledové pustině z čerstvého masa poté, kdy 21. listopadu 1911 usmrtili 24 psů.

„Vrcholem jídla byly kotlety. Pokud jsme měli sebemenší pochybnosti o kvalitě masa, zmizely s prvním ochutnáním. Maso bylo opravdu vynikající a jedna kotleta za druhou mizely rychlostí blesku. Přiznávám, že by jim neuškodilo být o něco křehčí, ale od psa se nesmí očekávat příliš mnoho. Při tomto prvním jídle jsem sám snědl pět kotlet a marně jsem v hrnci hledal další.“¹⁾

Právě sázka na nelítostně pragmatickou strategii zacházení se psy zajistila Amundsenově výpravě úspěch při devětadevadesátidenní cestě k pólu a zpět. Proč ale Scott, který byl rovněž zkušeným polárníkem, také nepoužil psy? Odpověď pravděpodobně souvisí s jeho předchozí expedicí.

Roku 1902 Scott zorganizoval antarktickou expedici s lodí Discovery a měl v plánu dobýt magický jižní pól za pomoci tažných psů. Výprava však skončila neúspěchem. Když čteme Scottovy vzpomínky, nacházíme několik významných poznámek, které se týkají právě psích výkonů.

V pondělí 10. listopadu 1902 si všímá: „Už teď se mi zdá, že psi pociťují monotónnost dlouhého pochodu po sněhu více než my; zdá se, že se snadno nechají odradit.“

Ani v dalších dnech psi netáhli dobře. Ba co hůř, členové posádky museli rozdělit náklad na saních. Psi táhli polovinu saní dva až tři kilometry vpřed, kde je zanechali a vrátili se pro druhou polovinu nákladu. To znamenalo absolvovat každý kilometr cesty třikrát. Do spacáků tak polárníci uléhali až pozdě večer, navíc mimořádně vyčerpáni.

Scottovo podezření padlo na krmení, které zvířata dostávala. „Nechtěli jsme si připustit, že rybí strava má trvale špatný vliv na psy, ale vypadá to tak… Bude to strašná pohroma, pokud je příčinou všech našich potíží, protože změna jídelníčku není možná,“ napsal později.

Kondice psů se postupně zhoršovala. Ze zprávy dalšího člena výpravy Edwarda Wilsona víme, že psi trpěli jakýmsi druhem úplavice a několik jich dokonce uhynulo. Scott proto nějakých 770 km před pólem výpravu ukončil.

Proč ale Scottovi tažní psi při krmení sušenou treskou trpěli takovými potížemi, zatímco Amundsenovi psi o pár let později snášeli stejnou stravu bez potíží? Odpověď se nejspíš skrývá v detailu.

Loď Discovery vznikla přímo pro účel Scottovy expedice. Aby dokázala odolat drtivému sevření ledu, vyžadoval Scott celodřevěnou loď, které už v té době nebyly v módě. Z loděnic, jež o zakázku stály, se mohla nedávnou zkušeností se stavbou takového trupu prokázat jen The Dundee Shipbuilding Company. A ta svou práci neodvedla nejlépe.

Hotový koráb plně naložený zásobami vyrazil jižním směrem. Poklidný průběh skončil v pátek 23. srpna 1901, kdy posádka našla v podpalubí 1,8 metru vody. Po vyčerpání část nákladu tak odporně páchla, že spoustu zčernalých potravin museli hodit přes palubu. Aby ušetřili, snažili se zboží, jež „pouze“ navlhlo, zachránit za každou cenu a sušili ho. Při nucené zastávce na Novém Zélandu loď nechali opravit. Průsak to sice zmírnilo, ale neustal zcela.

Albert B. Armitage, první důstojník na Discovery a účastník první Scottovy výpravy k pólu, později vzpomínal, že při pátrání po příčině zdravotních problémů psů objevili v jejich krmivu zelené plísňové povlaky.

Scott tedy zřejmě vyhodnotil problém chybně, když zavrhl psí spřežení pro dopravu. Je-li to tak, učinil rozhodnutí, které on i jeho muži r. 1912 zaplatili životem. Jistě, s odstupem tolika let a se znalostí důsledků je takové tvrzení nepříjemně snadné.