Telefonní ústředna jako chrám a tvrz

Dějiny techniky nás učí, že technologie obvykle nezanikají úplně, ale vrství se jedna přes druhou. Kdysi dominantní média odcházejí do ústraní, aby se stala archaickou kuriozitou, nebo v některých případech zažila i nečekaný comeback, jako například gramofonové desky. Ve futuristickém thrilleru Matrix lze z virtuální reality uniknout jen prostřednictvím obstarožní pevné telefonní linky. (Což vede internetové žertéře k paranoidním spekulacím, že pevné telefony z našeho světa mizí proto, abychom iluzi už nikdy neopustili.)

Irena Lehkoživová, Jan Zikmund (eds.): ATÚ – Automatické telefonní ústředny: Společnost, technologie, architektura České vysoké učení technické, Praha 2024, 360 s., ISBN 978-80-01-07322-3

Přesto je tu jeden aspekt telefonie, kterému skutečně hrozí propadliště dějin. A tím jsou automatizované telefonní ústředny. Myšleno budovy, nikoli technika samotná. Během minulého století se staly výraznými dominantami měst. Jak říká jeden z jejich architektů Jiří Eisenreich, „jsou materiální realizací organizační vyspělosti společnosti“. Po rychlém vývoji technologií se nyní stávají nejohroženějším druhem staveb, protože na co byla dříve zapotřebí celá budova, to nyní zvládne jedna skříň nadupaná technikou.

Jestliže brutalistní budovy byly mnohými považovány za ošklivé a teprve v posledních letech, když začínají z měst mizet, docházejí dodatečného uznání, budovy telefonních ústředen jsou trochu jiný případ. Jejich technické nároky vedly ke vzniku uzavřených, na pohled nepřístupných pevností. Přesto měly svůj specifický půvab, dá-li se tomu tak říct. Forma sledovala účel, čímž vznikaly ojedinělé budovy. Tak nějak nám tu z minulosti zbyly – většinou prázdné, často již zbourané, byť šlo o stavby renomovaných architektů. Jak uvádí odborník na průmyslovou architekturu Benjamin Fragner: „znamenají specifickou, neopakovatelnou, objevovanou vrstvu nedávné architektonické tvorby.“