Ošklivá slovíčka se říkají

Před dvěma stoletími bylo sprostné kdeco. Dalo se tak označovat něco lidového, neozdobného, běžného, postupně i něco nehodnotného, jednoduše špatného. Význam se zúžil až poměrně nově. Jako sprostého už neoznačujeme někoho z lidu, ale někoho, kdo používá negativně expresivní výrazy. Aneb jak se říkává se vztyčeným prstíkem ve školce: ošklivá slovíčka se neříkají!

V časopise Hlasatel se v roce 1808 píše o tom, že mnozí mají za věc neslušnou při politických vyjednáváních mluvit „če tinau, tau gim dle gich domněnj pro tnau řečj“. Sprostá byla tehdy celá řeč. V roce 1925 se na stránkách Naší řeči píše, že u slova tak sprostého, jako je držka, se snad ani nemusí dodržovat pravopis. V tomtéž roce se tam objevuje i ironické doporučení, že ještě sprostější než psina je slovo psinděra. Dvě dekády nato volí výkladový slovník hodnocení vulg. (vulgárně) pro „slova sice rozšířená, ale užívaná jen v řeči sprosté“ a přisuzuje ho například slovům ségra, fotr, blbina nebo prděti a blíti. Žádné z nich nás dnes do morálních kolen nedostane. Přesto je slov, u nichž se prý máme pýřit, pořád dost.

Jenže slova neexistují ve vzduchoprázdnu. Ať jsou nasprejovaná na zeď, nebo vyslovena v televizní politické debatě v neděli po o, vždy se zapojují do kontextu. V tom kontextu mají nějakou funkci. Pokud se po celé kuchyni vysype piksla kakaa nebo pokud si v počítači neuložíte celodenní práci na disertaci, zvolání jejda nebo mé milované aby do toho husa kopla jistě pro určitou část mluvčích nebude první volbou. Přesně pro tyhle situace nám jazyk nabízí možnosti verbalizovat frustraci na široké škále, každý může sáhnout po tom, co je právě to pravé. Vybere slovo a prostě ho hodí do toho všudypřítomného kakaa.

Jiná situace ovšem je, když rozmáchnu svá ústa a namířím vulgarismus proti druhému člověku. Proti někomu, kdo pikslu nezavřel, kdo mě štve, kdo je poblíž. Z oblé funkce úlevy se stává bodavá funkce nadávky. Za komunikací a slovy se tedy skrývá to, co vždycky: záměr mluvčího. Ošklivá nejsou slovíčka sama o sobě, ošklivý může být leda záměr mluvčího. Proto když se tříleté dítě hodinu směje starému dobrému slovu hovno, nechme ho, je evidentní, že chápe, že to slovo je něčím specifické. Když ale nějaké takové slovo vyřkne o druhém člověku, zbystřeme a zaměřme se na komunikační záměr, ne na to slovo samo. Ošklivá slovíčka se totiž někdy říkají.