Mezi balvany

Sesuté shluky balvanů na dně horských strží skrývají místa, která se v mnohém vyrovnají nejpřepychovějším jeskyním, lákajícím turisty na roztodivné tvary krápníkové výzdoby. Na rozdíl od notoricky známých podzemních prostor, které ve vápencích a dalších krasových horninách vymodelovala voda, chodby méně známých pseudokrasových (nekrasových) jeskyní za svou existenci vděčí odlišným přírodním procesům, např. fyzikálnímu zvětrávání, mechanické erozi a gravitačním svahovým procesům.

Specifickou skupinou pseudokrasových tvarů jsou suťové jeskyně v balvanových sutích a závalech. Často jde o malé sluje nebo těsné průchody mezi zřícenými či vychýlenými bloky, ale v rozsáhlejších suťových závalech lze najít jak větší jeskyně, tak až stovky metrů dlouhé podpovrchové labyrinty. Jeskyněmi v pravém slova smyslu jsou samozřejmě pouze prostory průchodné (mnohde spíše jen průlezné) a z větší části bez přístupu denního světla (afotické).

1. Žulové skalní bludiště Luisenburg na německé straně Smrčin (Fichtelgebirge) je jedním z nejrozsáhlejších v Evropě.

Snímek Jan Vítek

Přes sebe

Řícení balvanů, přeskupování větších bloků a jejich následné hromadění do kamenných moří, suťových hald a proudů patří k poměrně běžným gravitačním svahovým procesům, a to nejen v členitém horském terénu, ale i v hluboko zaříznutých údolích. Řícení, případně pomalejší sesouvání nastává v důsledku porušení soudržnosti a stability skalního masivu. Nejčastější příčinou je „podkopávání“ svahu boční erozí vodního toku a rozličné procesy zvětrávání a odnosu nesourodých hornin. K rozvolnění skalních výchozů přispívá zejména opakované mrznutí a tání vody v puklinách a spárách. Předpokládáme, že nejintenzivnější byly tyto procesy během teplotních výkyvů v ledových dobách starších čtvrtohor, dnes se nejvýznamněji uplatňují na počátku a v závěru zimy. Úlomky vzniklé mrazovou destrukcí mají ostré hrany a vžil se pro ně termín hranáče, zatímco oblé balvany a bloky vznikají „chemickou cestou“ v podmínkách teplého a vlhkého podnebí.

Kamenná moře a suťová pole pokrývají mnohé horské svahy. Přestože ve skalních oblastech je leckterá rokle alespoň zčásti vyplněna zřícenými balvany, suťová jeskyně vzniká jen tam, kde mezi balvany a bloky zůstaly volné mezery nebo jemnější uloženiny odplavila voda. Délka a průběh podzemních prostor samozřejmě závisejí hlavně na plošném rozsahu, mocnosti i topografické pozici suťového pole nebo balvanového závalu. Ve většině jeskyní tohoto typu se střídají relativně větší (až několikametrové) prostory s těsnými průlezy. Zatímco v plošně rozlehlejších sutích na svazích a při jejich úpatí je průběh podzemních labyrintů většinou zcela chaotický – doslova „bez ladu a skladu“, půdorys jeskyní na dně skalnatých roklí je protáhlý ve směru údolí. Za nejrozsáhlejší suťovou jeskyni na světě se považuje čtyři kilometry dlouhý podzemní labyrint Touchy Sword of Damocles (TSOD), vzniklý rozpadem anortozitového¹⁾ skalního útesu na vrchu Wallface v americkém státě New York. V žulách patří k největším asi 1,5 km dlouhá jeskyně Gobholo v jihoafrickém Svazijsku a na výzkumu jejích minerálních výplní (speleotém) se podíleli i čeští geologové. [2]

2. Mapa suťové jeskyně Pod Luciferem v Broumovských stěnách, půdorys a příčné profily (A až H).

Goethova stopa

Shodou okolností rovněž v žule vznikl i jeden z největších „skalních labyrintů“ Evropy – Luisenburg. Geologicky je součástí Českého masívu, ale leží už na německé straně Smrčin (Fichtelgebirge) poblíž města Wunsiedel. Souvislé blokové pole na téměř 200 m vysokém severním svahu německého vrchu Burgstein (879 m) je přírodní rezervací a zdejší bludiště patří k nejnavštěvovanějším místům na severu Bavorska. Spletí průlezů a chodeb mezi žulovými bloky (obr. 1) se proplétá vyznačený okruh s vyhlídkami, odpočinkovými přístřešky a imitacemi hradních zřícenin, zasazenými do přírodního rámce už v hloubi 19. století. Z té doby pochází i název Luisenburg na počest pruské královny Luisy.