Těžký život bez čisté, mělké řeky

Velcí  štíhí morčáci jsou potápivé kachny, které siluetou na vodní hladině, zobákem i potravou připomínají spíš malé kormorány, i když na ty jsou zase až moc barevné (viz rovněž Vesmír 104, 8, 2025/1). Typickým biotopem tří ze čtyř pravých morčáků rodu Mergus (morčáci malý a chocholatý dnes mají své samostatné rody) jsou zalesněné úseky menších řek a mnohdy přímo horských bystřin, s čímž souvisí i preferovaný způsob hnízdění ve stromových dutinách. Ty k hnízdění nepotřebuje jen morčák prostřední a morčák paranský (Mergus octosetaceus) zase někdy vezme zavděk i norami, které vyhloubili pásovci.

V brazilské přírodě zbývá posledních několik stovek nebo možná jen desítek jedinců morčáka paranského (Mergus octosetaceus), alespoň pokud víme. Další exempláře naštěstí žijí v zoologických zahradách, i když zatím jen ve dvou – v brazilském Zooparku Itatiba a v od roku 2024 také v Zoo Praha.

Snímek Petr Hamerník, Zoo Praha

Všechny čtyři morčáky lze vidět v pražské Troji: morčák velký zimuje na Vltavě a tři zbývající druhy chovají hned za plotem v Zoo Praha včetně dvou s omezeným areálem, jejichž malé populace je řadí mezi nejohroženější kachny a vůbec ptáky světa. Morčák šupinatý (Mergus squamatus) je endemit ruského Dálného východu a severovýchodní Číny a víme o něm – i o jeho ohroženosti – jen velmi málo. Situace kriticky ohroženého morčáka paranského je zmapována daleko lépe. Původně se vyskytoval v Brazílii, Argentině a Paraguayi, ale v padesátých letech už byl považovaný za vyhynulého. Nyní je v přehledech uváděn mezi deseti nejohroženějšími ptačími druhy světa. Poslední jedinci (snad už jen asi padesát) ve střední Brazílii přežívají jen ve třech „ostrůvcích“ vzdálených od sebe i stovky kilometrů.