Selský rozum u kulatého stolu

Selský rozum rezonuje napříč společností jako jakýsi archetyp racionálního myšlení. Není to ale pouze rétorická figura, která se používá pro svůj silný emocionální náboj? Označuje nějaký skutečný typ racionality, který bychom mohli a měli vědecky zkoumat? Nad těmito otázkami se setkali zástupci několika vědeckých oborů u kulatého stolu, uspořádaného Etnologickým ústavem AV ČR a Centrem pro teoretická studia Univerzity Karlovy a AV ČR.

Antropologové, zastoupení Přemyslem Máchou a Danielem Sosnou z Etnologického ústavu a Karolínou Pauknerovou z Centra pro teoretická studia (CTS), vidí selský rozum jako kulturní systém vzájemně propojených morálních a estetických hodnot, sociálních vztahů, každodenních praktik a kosmologických představ. Proces myšlení a rozhodování nelze z tohoto kontextu abstrahovat. Clifford Geertz ve své práci Common sense as a cultural system [1] ukazuje, že selský rozum není univerzální a samozřejmá pravda, ale kulturně formovaný systém. Jeho charakteristickými rysy jsou přirozenost, praktičnost, přímost, absence metody, intuitivnost a dostupnost. Díky tomu pomáhá společnostem stabilizovat pohled na svět a legitimizovat jejich normy.

Selský rozum je většinou vědomě nereflektovaný a často i vnitřně rozporný, ale pokud tyto rozpory nikdo explicitně netematizuje, nepůsobí při každodenním rozhodování žádný problém. Naopak přežití lidstva odjakživa záviselo především na selském rozumu. Ze všech myšlenkových systémů právě selský rozum nejlépe umožňuje dávat našemu každodennímu životu smysl. Je bytostně partikulární, ukotvený v lokální zkušenosti a v konkrétním čase, má ale silný univerzalistický náboj předpokládající všeobecnou platnost. Existuje tolik selských rozumů, kolik existuje lidských společností, liší se tedy v čase i prostoru. S jistou nadsázkou lze proto antropologii chápat jako srovnávací studium selských rozumů, tedy implicitních teorií světa a socio-kognitivních rámců každodenního jednání.

S trochou zjednodušení by se dalo říct, že selský rozum lze mít, ale nikoli získat.

Ilustrace Ivan Steiger

Příkladem praktické aplikace selského rozumu je kutilství [2], kterému se věnovala Karolína Pauknerová. S odkazem na klasika etnologie Clauda Léviho-Strausse [3] jej můžeme postavit do kontrastu k inženýrskému způsobu myšlení. Kutil neboli brikolér pracuje s tím, co je po ruce, s využitím intuice, indukce, důvěrné znalosti prostředí, rychlosti a improvizace, zatímco inženýr využívá výkresy a odvozuje vhodné materiály a postupy z obecných zásad a výpočtů. Selský rozum a kutilství sdílejí důraz na praktičnost a přizpůsobivost. Kulturně specifický selský rozum i brikoláž preferují jednoduchá, přímočará řešení před komplikovanými teoretickými přístupy. V obou případech je klíčová hluboká znalost prostředí a schopnost využít dostupné zdroje. Je zjevné, že kutilství má své limity. Jak ale ukázal Otto Wichterle využitím stavebnice Merkur a dynama z jízdního kola pro vývoj metody odstředivého odlévání kontaktních čoček, kutilství se někdy může stát též součástí vědy.