Svůj k svému, můj k mému

U večeře jsem dítěti A řekla: „Pusť ji sednout na svoji židli!“ Pod zájmenem ji se skrývá dítě B. Židle patří dítěti B. Bylo adekvátní zvratné zájmeno svoji, nebo by bylo gramaticky systémovější identifikovat židli slovem její? Zatím nechme partii hádky o židle rozehranou a projděme si pravidla hry se zvratnými zájmeny.

Jednoduchá poučka říká, že přivlastňuje‑li se podmětu, je adekvátní použít zájmeno zvratné. Situace: u stolu sedí Bolek a Lolek, každý má před sebou rohlík. Srovnejme: Bolek snědl svůj rohlík vs. Bolek snědl jeho rohlík. Ve druhém případě můžeme zaváhat: Čí rohlík tedy Bolek snědl? Bolkův, nebo Lolkův? Pravda, gramatika opírající se o sémantiku by měla jasno: snědl-li Bolek jeho rohlík, musel patřit někomu jinému, tedy Lolkovi. Zájmena svůj a jeho mají podle zažitých pravidel tu moc rozlišovat význam. Do hry zájmen ale může vstoupit tzv. game changer. Představím tři.

Případ první: množné číslo. Něco totiž může patřit skupině osob, v podmětu ovšem může stát jen jeden člověk z této skupiny. Jana a její rodina mají chalupu. Jana asi spíš řekne: jedu na naši chalupu než na svoji chalupu, přestože přivlastňuje podmětu neúplně. Já a moje sestra máme rodiče. Jedu ke svým rodičům nebo jedu k našim rodičům. Používá se oboje. Rodiče navíc označujeme zpodstatnělým zájmenem naši, i když ani sourozence nemáme a mohli bychom jim tak s čistým gramatickým svědomím říkat sví/svoji.

Případ druhý: zdůraznění. V reklamě je nám doporučováno: založte si u nás váš účet nebo pořiďte si kávovar do vaší domácnosti. Osobní přivlastňovací zájmeno je prý údernější než zvratné.

Případ třetí a nejzajímavější: do věty vpadne valence jiného slovesa. Vraťme se k židlím. Pokyny pusť ji na svoji židli a pusť ji na její židli jsou opravdu zásadně různé. Pokud do toho ale připojíme další sloveso, třeba právě sednout, hra se otáčí. Obě slovesa si totiž žádají jiná doplnění (kdo, co, kde/kam apod.): dítě A pustí dítě B někam + dítě B bude sedět někde. Nebojte se, formální podmět je v celé větě pořád jeden (dítě A), infinitiv sednout nefunguje jako přísudek věty, jen ji valenčně obohacuje. Věta Máma mi zakázala nosit svoji/její bundu bude v kontextu nejspíš srozumitelná, ať užiju kterékoli zájmeno.

Zvratná zájmena to ale s těmi explicitnějšími osobními v češtině zatím neprohrávají. Každý svého štěstí strůjcem je přece jen něco jiného než každý mého štěstí strůjcem.