Tak já moc díky

„Dobrá. Tak já moc díky, že jsme o tom mohli společně mluvit.“ Takhle zakončil zkušený moderátor jeden letošní díl podcastu veřejnoprávního rozhlasu. Je to vlídné, zdvořilé…, ale nemá tam být děkuju?

Podcast je mluvený, jen zčásti připravený formát, ostatní parametry žánru ale nejspíš hrají ve prospěch očekávání tvaru děkuju, ne-li dokonce děkuji. Jenže v neformálnějších textech je konstrukce já díky docela častá. Testovat se to dá korpusově: V souborech textů široce veřejných (v knihách nebo v tištěné i online žurnalistice) ji prakticky nenajdeme, není kupodivu ani v korpusech mluvených projevů, ale v korpusu ONLINE v1, kde jsou i příspěvky ze sociálních sítí, webových diskusí a fór, se vyskytuje v poměru 1 : 5 vůči konkurenčnímu já děkuju (s tvarem děkuji bychom tam moc nepochodili). To v jazyce vůbec není málo.

Co se to vlastně děje, že člověk místo očekávatelného slovesa použije něco jiného? Nic úplně nevídaného – třeba v poněkud vykonstruované větě pro učebnice češtiny kámen žbluňk do rybníka je přísudkem citoslovce, přestože by tam mohl být slovesný tvar žbluňk(nu)l. Můžeme v tom vidět výpustku hypotetické kompletnější formulace kámen udělal žbluňk… Podobně se obyčejně neříká vyjadřuji dík za to, že…, ale jen dík, žes to zařídil. Výpovědi dík(y) a děkuju fungují v komunikaci velmi podobně (dík moc i děkuju moc, fakt díky i fakt děkuju).

Pouhé dík(y) je tedy vcelku obyčejné, zajímavější to začne být, až když řekneme „celou větou“ já díky. Takové užití (stejně jako já děkuju) dává smysl nejspíš jako kontrastní, s důrazem na já, tedy jako signál, že jsem to já, kdo je za něco vděčný. Není divu, v češtině podmět vyjádřený osobním zájmenem běžně vypouštíme (např. základní jmenuju se Ondřej vs. příznakové já se jmenuju Ondřej).

Zajímavé na tom je, že výpověď citovaná na začátku kontrastní nebyla. Nepředcházelo jí žádné děkování, které by se v reakci trumfovalo, jen odpověď na poslední položenou otázku. A přesto to na mě působilo úplně přirozeně a nepozastavil bych se nad tím, kdybych nebyl profesně zvyklý být vnímavý k jazyku a interakci. Moje závěrečné doporučení je ostatně právě takové: Zkoušejte si všímat, co, jak a proč lidé říkají. A zkuste k tomu hned nezaujímat hodnoticí postoj, jen pozorovat a interpretovat funkce a prostředky. Za tuhle radu není třeba děkovat; to já díky.