Jak funguje moderní speleologie

Přesně před 150 lety byla na prodej Mamutí jeskyně. Systém, který do té doby sloužil jako místo pro těžbu ledku z guana, byl k mání za pouhých 50 000 dolarů (Vesmír 3, 251, 1874/21), což je asi 1 375 000 dolarů v dnešní měně. Dnes je tento nejdelší jeskynní systém světa, s 686 km probádaných chodeb, součástí neprodejného národního přírodního bohatství Spojených států. Jde o důkaz, jak se za více než století proměnilo myšlení lidí, a jeskyně jsou dnes hlavně předmětem ochrany, vědeckého zájmu a jejich části i šetrného zpřístupňování jako cenného zdroje poznání historie naší planety. Poznání, za které vděčíme jeskyňářům.

Jeskyňářství je především zájmová činnost, koníček. Osobní motivace opakovaně se vydávat do temného podzemí se u každého jeskyňáře trochu liší, lze ale najít i společné prvky. Především jde o touhu po objevování neznámých podzemních prostor. Zážitky dobrodružství a vzrušení, že jsem někde, kde ještě nikdo nebyl, a vidím, co nikdo přede mnou neviděl, jsou jen těžko popsatelné. U některých jeskyňářů může být motivem také „sportovní“ výkon. Správnému jeskyňáři by tyto motivy ale neměly stačit a také nestačí. Při objevech totiž přichází jakési „nutkání“, aby to, co vidím, bylo i nějak zdokumentováno a zprostředkováno ostatním. Možná je to i pocit zodpovědnosti, že když bylo objeveno něco těžko přístupného, je potřeba tento zážitek a viděné prostředí nějak „zhmotnit“ a předvést ostatním. Budoucí prezentace objevů snad možná generuje i jistý další motiv, a tím je určitá ješitnost, respektive touha po uznání nebo ocenění. Jde o to, že neudělají-li dokumentaci první objevitelé, vytvoří ji jejich následovník, čímž pro sebe získá veškerý respekt za výkon a kvalitní zdokumentování. Mapová a obrazová dokumentace je zcela jistě složitější část jeskyňařiny. Bez mapy a fotodokumentace totiž objev nelze uznat.

Vodou zarovnaný strop solné jeskyně Tří naháčů (v solném diapiru Namakdan na íránském ostrově Kešm v Perském zálivu) představuje unikátní profil na němž můžeme sledovat složité provrásnění horninové soli. Barevné vrstvy jsou způsobeny příměsemi různých minerálů a hornin, především hematitu, písčitých a jílovitých materiálů, apod.

Snímek Marek Audy, Richard Bouda a kol.

Sluneční paprsek pronikající každý jasný den skrze 40 m hlubokou studňovitou propast až na dno jeskyně Boniukeng v oblasti Šiao-nan-hai u města Chan-čung v čínské provincii Šen-si. Jde o vděčný, ale obtížný úkol pro fotografy, protože část záběru je extrémně nasvětlená a zbytek se topí ve tmě.

Snímek Zdeněk Motyčka a kol.

Mapování a fotografování v jeskyni

K zmapování jeskyní bylo kdysi třeba zdlouhavé práce, plné zakreslování do papírových deníků. To už dnes neplatí. Základní data – tj. hlavní tah (polygon) celou jeskyní, rozměry podzemních chodeb a vertikálních stupňů a členitost stěn – zaměřujeme pomocí laserového dálkoměru s vestavěným elektronickým kompasem a sklonoměrem. Získaná data se okamžitě ukládají do osobního digitálního asistenta či tabletu se specializovaným softwarem. Zde mapér propojuje mračna naměřených bodů, čímž vytváří půdorys jeskyně, profily chodeb a doplňuje je dalšími detaily, jako jsou směry a velikosti vodních toků, typ dna, přítomnost bloků a suťových svahů, výskyt krápníků a podobně. Později všechna data stáhne do počítače a ve speciálních programech vykreslí výslednou mapu jeskyně, doplní legendy, popisky atd. Přestože pracujeme s moderní technikou, je to aktivita stále velmi pracná, proto každý jeskyňář sní o době, kdy mu k jejímu zvládnutí postačí vypustit dron, opatřený laserovými měřidly, proletět jím jeskyní a vše mít automaticky zmapované ve zlomku stávajícího času. Zatím je tento sen ještě v nedohlednu.