Líné rostliny

Krádež je zločin, za který všechna lidská společenstva pachatele trestají. V živočišné říši je zlodějina pro některé druhy natolik typická, že pro ni vznikl odborný termín kleptoparazitismus. Najdeme ho mezi savci, ptáky i hmyzem. Tuto strategii získávání zdrojů ovšem najdeme i u rostlin. A řekněme rovnou, že oběťmi tohoto příběhu jsou houby.

Pro rostliny je světlo nezbytnou podmínkou přežití. Každé pravidlo má však svou výjimku, rostlinný svět proto není zcela zelený. I v české přírodě lze potkat rostliny bez chlorofylu, tedy neschopné fotosyntézy, přímo napojené na vodivá pletiva hostitelské rostliny, na níž parazitují. Příkladem můžou být třeba zárazy (Orobanche spp.) nebo podbílky (Lathraea spp.).

Rostlinní paraziti mají rozdílné strategie. Podbílek šupinatý (Lathraea squamaria; vlevo) je přímý parazit napojený na vodivá pletiva hostitele, zatímco hlístník hnízdák (Neottia nidus-avis; vpravo) je mykoheterotrof, parazitující prostřednictvím hub.

Snímek Tommáš Figura

Existují však i nezelené druhy rostlin, u kterých není patrné přímé propojení s hostitelskou rostlinou. Proto lidé tyto rostliny po dlouhou dobu považovali za hniložijné (saprotrofní, tj. získávající organické látky rozkladem neživého materiálu), o čemž svědčí např. název rodu hnilák (Monotropa). Tyto rostliny ale můžeme označit za parazity z druhé ruky: i když přijímají uhlík, který byl původně vázaný rostlinami, získávají ho od hub, majících roli potrubí či prostředníků. Označujeme je proto za mykoheterotrofy, protože uhlík přijímají zprostředkovaně (heterotrofně) od hub.

Samotné houby získávají uhlík nejčastěji dvojím způsobem. Při rozkladu (zejména) odumřelých rostlin, tedy hniložijným (saprotrofním) způsobem, můžeme změnu původního označení mykoheterotrofie za „saprotrofní“ způsob příjmu živin považovat za přiléhavou. Většinou ale uhlík v mykoheterotrofii pochází ze symbiotického soužití hub s kořeny vyšších rostlin (mykorhizy), v němž rostlina dává houbě fotosynteticky vyrobené cukry a houba rostlině vodu a minerální látky. V tomto případě houba získává potřebné látky přímo od živých rostlin a mykoheterotrofové této symbiózy zneužívají tím, že jsou na toto hyfové potrubí napojeni „černou“ přípojkou, a zdrojem uhlíku jsou velké uhlíkové generátory – stromy.

V našich klimatických podmínkách mykoheterotrofové využívají zejména ektomykorhizní houby, tedy ty, jejichž plodnice sbíráme v lesích – třeba holubinky a hříbky (Rusulla spp., Boletus spp.). V tropech pak využívají spíše arbuskulární mykorhizu, která je dominantní mykorhizou tropických stromů. Mykoheterotrofní rostliny nejspíš houbám nedávají nic, a pokud přece, pak v zanedbatelném množství. Jsou to tedy opravdu líné rostliny. Nefotosyntetizují, žijí většinou pod zemí a na povrch vylezou, jen když chtějí sex – kvetou a tvoří semena.