Návrat jedle bělokoré

Je prokázané, že jedle se spolu s bukem lesním významně šířila před 5000 lety. Ve středověku pak nebyly výjimkou lesy, ve kterých tato dřevina zaujímala až desítky procent podílu na druhové skladbě. Od přelomu 12. a 13. století se datuje počátek „ústupu“ jedle.

Mizení jedlí se dělo za souběhu příčin přirozených (chladnějších period, lépe vyhovujících smrku) i člověkem vyvolaných (zvýšené spotřeby pro stavební, technologické a energetické využití). Některé aspekty činnosti člověka naopak šíření jedle dokonce podporovaly (např. na úkor buku v dobytkem spásaných smíšených jedlo-bukových nárostech). Časem se nicméně v praxi změnilo paradigma obnovy lesa: nastal útlum využití přirozené obnovy (náletu semen z mateřských stromů) a začalo ho nahrazovat zakládání nových porostů výsevem nebo výsadbou na holé seči. Takový způsob obnovy vyhovuje světlomilným dřevinám, jako jsou např. dub nebo borovice, a zejména pak velmi univerzálnímu smrku, který dokáže využít v podstatě celé spektrum světelných podmínek pod porostem i na holé ploše. Pěstování jedle a zejména obnova jejích porostů je složitější a většinou i zdlouhavější než u smrku nebo u ostatních našich jehličnanů. K tomu se zejména v průběhu druhé poloviny 20. století přidal vliv průmyslových imisí, které způsobily buď přímo rozpad, nebo silné zhoršení zdravotního stavu lesních porostů. Za těchto okolností poklesl podíl jedle na porostní půdě českých lesů na pouhých 0,9 % na přelomu 20. a 21. století (obr. 2). Ruku v ruce s tím v mnoha regionech postupně mizela praktická zkušenost lesníků s touto marginalizovanou dřevinou, což dále komplikovalo snahy o její udržení.

Přirozené zmlazení jedle bělokoré. I přes dnešní velmi nízké zastoupení jedle je při snaze o její návrat do českých lesů z čeho vycházet.

Cesty záchrany

Současná situace, kdy má jedle jen velmi malé zastoupení, aktivizuje i část osvícených praktických lesníků. Výhodou je, že jedle je dřevinou „velmi trpělivou“ a přes všechny uvedené negativní faktory v mnoha regionech stále existují dospělí jedinci, skupiny a porosty schopné být zdrojem náletu svých potomků pod clonu porostu nebo na náseky (obr. 1). Vzhledem k „vzácnosti“ těchto stromů jsou dospělí jedinci často ponecháváni také jako výstavky na holých sečích po kalamitách, i když osluněná volná plocha není pro vznik nové generace příliš vhodná. Tam, kde dnes nemáme jedli již ani jednotlivě přimíšenou, musíme pro její návrat využít obnovu umělou, tj. výsadbu nebo síji. Při znalosti ekologických nároků této dřeviny je pak výhodnější nesázet či nesít ji na holou plochu, kde trpí všemi negativy takového stanoviště (přímým osluněním po většinu dne, omrzáním, konkurencí buřeně ap.). Úspěšnější je podsadba nebo podsíje pod dospělé porosty jiných dřevin – zejména pod smrk nebo pod mladé porosty přípravné – např. břízu či osiku.