Euklidovy první výsledky
| 30. 9. 2024Řeč není o starověkém řeckém matematikovi, ale o stejnojmenné evropské družici, která do vesmíru odstartovala vloni v červenci. První obrázky jsme mohli vidět v listopadu a letos v květnu ESA publikovala spolu se sérií vědeckých článků a „snímků“ také první plnokrevná data. [1] Obrazová část je pozoruhodná, na což jsme si v éře kosmických dalekohledů už tak nějak zvykli; vědecké výstupy ale nejsou o nic méně zajímavé.
Přivést na svět kosmický dalekohled není snadné ani rychlé. V případě Euclidu (obr. 1) se musíme vrátit do let 2006–2007, kdy se na výzvu Evropské kosmické agentury (ESA) Cosmic Vision 2015–2025 sešly návrhy na dva velice podobné přístroje: DUNE (Dark UNiverse Explorer) a SPACE (SPectroscopic All-sky Cosmic Explorer). Oba návrhy měly za cíl pořídit co nejúplnější přehlídku oblohy (viz Astronomická přehlídka) se záměrem zmapovat rozložení skryté (temné) hmoty a energie v co největší části viditelného vesmíru. ESA oba návrhy spojila, projekt pojmenovala po Euklidovi1) a v červnu 2012 jej formálně posvětila. Pak se chvíli nedělo nic (evropské projekty si kromě peněz musejí vydobýt také místní příslušnost), zakázku následně dostala italská firma Thales Alenia Space (konstrukční část) a francouzská pobočka Airbus Defence & Space (vědeckou část).
„Euclid potvrdil dřívější podezření, že v mlhovinách jako M78 se vyskytují volně se pohybující planety. Donedávna jsme nevěděli jistě, že opravdu existují, natož že jich je tolik.“ „Euclid potvrdil dřívější podezření, že v mlhovinách jako M78 se vyskytují volně se pohybující planety. Donedávna jsme nevěděli jistě, že opravdu existují, natož že jich je tolik.“
Astrofyzici si záhy uvědomili, že mají příležitost získat za relativně malé prostředky velmi dobrý přehlídkový dalekohled a byla by škoda nevybavit ho kamerou, jakou svět ještě neviděl. K projektu se proto připojila americká NASA a vznikl spolek, v němž je zapojeno víc než tisíc lidí z třinácti zemí EU a USA. Následovalo období horečné činnosti – všichni jsme stejní, a když se můžeme věnovat něčemu úplně novému, nadšení nezná mezí – a v roce 2015 byl prototyp družice včetně první verze detektorů hotový. Tři další roky trvalo, než celá mise prošla zevrubnou analýzou, jejímž výsledkem bylo rozhodnutí družici doopravdy postavit a vyslat do vesmíru. Na konci roku 2020 byl Euclid hotový a připravený na testování. Tedy, říká se tomu testování, ale kdyby se stejné postupy prováděly na živých organismech, bylo by třeba mluvit o mučení. Přístroje musí do vakua, ochladit na −150 °C nebo ještě méně, z jedné strany nahřívat, nehorázně s nimi třepat, klepat, mlátit, natahovat ve všech směrech, a to všechno dny, týdny, měsíce. Cílem je odhalit konstrukční nedostatky, dokud je vše na Zemi a je možné opravovat či vyměňovat.
Budoucnost byla krásná. Načež přišla covidová pandemie, která hotovou družici uzemnila v hangáru, a původní plán vypustit ji na Sojuzu ST 2 v polovině roku 2022 definitivně zmařila ruská invaze do Ukrajiny. Chvíli se uvažovalo o vypuštění pomocí evropské rakety Ariane 6, ale z plánů rychle sešlo (fanoušci kosmonautiky asi vědí, že raketa poprvé odstartovala až letos v červenci).
Do vesmíru nakonec Euclid vystřelila raketa Falcon9 společnosti SpaceX z floridského mysu Canaveral 1. července 2023. Po necelém měsíci se družice dostala na oběžnou dráhu kolem… čeho vlastně? Totiž: v systému Slunce – Země existuje pět bodů, v nichž se odstředivá síla a přitažlivost obou těles vyrovnávají. Družice umístěná v některém z nich proto pociťuje nulovou gravitaci. Říká se jim Lagrangeovy body, existují pro libovolnou dvojici nebeských těles a jsou energeticky velice výhodné, protože k případným úpravám dráhy postačuje malé množství paliva. Jeden z těchto bodů, L2, se nachází asi 1,5 milionu km za Zemí z pohledu od Slunce, spolu se Zemí okolo Slunce obíhá a má zásadní výhodu, že je ve slunečním stínu, což znamená, že se s družicí zde umístěnou dobře komunikuje. Takových družic chceme mít hodně a bylo by nerozumné je všechny cpát blízko sebe, proto je ve skutečnosti necháváme kolem L2 obíhat – sice to stojí trochu energie navíc, ale zase se jich do okolí na tzv. Lissajousových drahách vejdou tisíce (z astrofyzikálních družic zde nyní kromě Euclidu pracují Webbův kosmický dalekohled, Gaia a Spektr– RG, v minulosti např. družice Herschel, Planck a WMAP).
Nyní vidíte 29 % článku. Co dál:
O autorovi
David Ondřich
David Ondřich (*1978) vystudoval astronomii a astrofyziku na MFF UK v Praze. Živí se jako programátor a softwarový konzultant, ve volném čase se v srdci Českého krasu věnuje psaní, focení, hudbě a koloběžce. Je zástupcem šéfredaktora časopisu Astropis.