Žloutkový váček, struktura mnoha funkcí

Naše krvinky vznikají v kostní dřeni. V zárodku se však krev objevuje dříve než kosti. Kde se tedy tvoří první krvinky, když ne v kostní dřeni? K odpovědi (nejen) na tuto otázku se k nám, lidem, vydáme drobnou evolučně-vývojovou oklikou.

Vajíčka obojživelníků potřebují pro svůj vývoj vodu nebo vlhké prostředí – stačí i nora či našlehaná pěna kolem vajíček. Pomoci může i péče ze strany rodiče, který vajíčka či larvy vlhčí. Někdy je dokonce skrývá uvnitř svého těla: v rozmnožovací soustavě, specializovaných dutinách nebo třeba v rezonančních vacích. To společný předek blanatých obratlovců (Amniota),¹⁾ dnešních plazů, ptáků a savců, zvolil na konci karbonu (zhruba před třemi sty miliony lety)²⁾ jinou strategii: zabalit potomstvu vodu s sebou do evoluční novinky zvané amniotické vejce (obr. 1). V něm najdeme čtyři obaly odvozené ze zárodku (obr. 3). Zárodek obklopuje amnion, který okolo něj vytváří ochranný vak plný tekutiny. Dále ze zárodku vybíhá žloutkový váček, který obaluje masu žloutku a vyživuje zárodek. Vychlípený ze zárodku je také allantois, sloužící jako odkladiště odpadních produktů a zajišťující výměnu dýchacích plynů. Zprostředkuje ji tak, že se přikládá k poslednímu zárodečnému obalu označovanému jako chorion, který uzavírá zárodek a ostatní obaly do jednoho prostoru.

Také v nitroděložním vývoj i člověka hraje důležitou roli žloutkový váček. Naše poznání o jeho funkcích zpřesňují nové poznatky, získané studiem deseti lidských zárodků (embryí) ve věku od čtyř do osmi týdnů po početí. Na konci tohoto intervalu jsou již vytvořeny základy všech orgánových soustav. U embrya v šestém týdnu (na snímku) je již patrná sítnice oka (tmavá skvrna), zřetelné jsou také končetiny. Embryo pluje v tekutině amniového vaku. Žloutkový váček (nad hlavou) je v tomto období připojen k cévnímu systému pupečníku, jímž vedou dvě tepny a jedna žíla do placenty, umožňující výměnu látek s oběhovým systémem matky.

Snímek Edelmann, Sciencephoto, Profimedia

Obaly pro zárodek tvoří „soukromý bazén“ a umožňují mu v něm přežít. Amniota proto již nejsou vázána rozmnožováním na vlhké prostředí. Jejich strategii však není možné považovat za lepší, jde pouze o jiné řešení téhož problému, které má i své vlastní nevýhody. Jednou z nejnápadnějších je nemožnost klást vejce tam, kam je odkládá řada obojživelníků: do vody. Vejce amniot ponoření do vody nepřežijí. Výjimkou jsou některé želvy, jejichž vejce běžně snesou i několikatýdenní zaplavení.