Jak chránit a obnovovat přírodu v třetí fázi antropocénu?

Žijeme v době globálních krizí, které se na nás valí jedna za druhou; zůstat při zdravém rozumu nebo dokonce optimistický je čím dál těžší. Lidé trpí environmentálním žalem nad ničením planety a řada trendů, které pozorujeme v přírodě, působí bezpochyby zlověstně a neodvratně.

Naše apokalyptické představy jsou ale často docela vzdálené realitě. Neexistují například důvody tvrdit, že žijeme v době masového vymírání – zatím vymřel jen zlomek procenta celkového druhového bohatství Země a většina vymírání probíhá na ostrovech. Současná rychlost vymírání je sice asi o dva řády vyšší, než bylo během evoluce „normou“, ale pořád existuje naděje, že se většinu druhů podaří zachránit a do éry masového vymírání nevstoupíme. Jak je ale vlastně možné, že toho nevymřelo víc? Tlak lidstva na planetu a přírodu se přece jasně stupňuje a území nedotčená člověkem mizí čím dál rychleji.

Michael Mehta Webster z Newyorské univerzity ve své knize Efekt spásy: Klíč k záchraně života na Zemi ukazuje, že i velmi ohrožené populace se dokážou překvapivě rychle vzpamatovat. Titulní efekt spásy je český překlad termínu rescue effect (možná vzhledem k náboženským konotacím ne zcela přiléhavý). Ten ekologové dobře znají, byť v užším významu – navrhli jej v roce 1977 James Brown se svou ženou a mysleli tím roli imigrantů, kteří „zachraňují“ lokální populace před vymřením. Webster ale rescue effect pojímá výrazně šířeji: jako množinu všech mechanismů, díky nimž se u ohrožených populací snižuje pravděpodobnost vymření. Jednoduchým příkladem je to, co Webster nazývá reprodukční záchrana – pokud se populace zmenší kvůli nějakému přímému narušení, a ne kvůli zmenšení nabídky zdrojů, začne mít každý jedinec k dispozici víc zdrojů a populace se zase rychle namnoží. Dalším je demografická záchrana, což je právě původní rescue effect. Imigranti navíc do skomírajících populací přinášejí nové genetické varianty, které pomáhají zvládnout změny prostředí – tomu Webster říká genetická záchrana. K ní se často připojuje fenotypická záchrana, tedy přizpůsobení díky (negenetickým) změnám fyziologie nebo třeba chování, a evoluční záchrana, tedy adaptivní přizpůsobení se prostředí díky přirozenému výběru. A když toto všechno selže, může daný druh přežít někde jinde, čemuž Webster říká geografická záchrana.

Michael Mehta Webster: Efekt spásy: Klíč k záchraně života na Zemi

Triton, Praha 2023, 344 s., ISBN 978-80-7684-148-2

Všechny tyto koncepty jsou celkem triviální a dávno známé. To, co je na knize cenné, jsou konkrétní příklady druhů a lokalit, kde se něco podobného děje. Autor je spíš zkušený praktický ochranář než literát, ale právě proto mu můžeme věřit, že událostem a situacím, které popisuje, do hloubky rozumí. Ať už se jedná o obnovu populací migrujících lososů v aljašských řekách, ochranu tygrů v indických národních parcích, nebo o snahu o vzkříšení populace severoamerického kaštanovníku Castanea dentata, který prakticky vyhynul vlivem introdukce asijského houbového patogenu. Mně přišly nejzajímavější kapitoly týkající se notoricky známých ohrožených ekosystémů, u nichž je člověk zvyklý slýchat jen zjednodušené kanonizované příběhy. Je například dobře známo, že korálové útesy na celém světě blednou (coral bleaching), což je proces, kdy polypi vlivem zvyšování teploty a chemických změn vody vypuzují symbiotické řasy. To má za následek kolaps mutualistického vztahu mezi polypem a řasami, a nakonec tedy celého útesu. Je to děsivé a řada autorů věští, že tento extrémně rozmanitý a cenný ekosystém nemá šanci přežít globální oteplení. Webster ale ukazuje, že blednutí je vratný proces, který neprobíhá zdaleka všude homogenně. Korálové útesy jsou navíc ohrožené stejně jako jiné mořské ekosystémy znečištěním, a hlavně intenzivním rybolovem, a teprve tato kombinace hrozeb je fatální. Což ale zároveň znamená, že mořské rezervace se správným managementem, který omezí znečišťování a rybolov, mají šanci se vzpamatovat a úspěšně čelit i blednutí. A existuje řada způsobů, jak populace korálů posilovat prostřednictvím podpory biologických mechanismů efektu spásy.

Obecně známé jsou i cichlidy ve Viktoriině jezeře, které jsou učebnicovým případem evoluční radiace – za krátkou dobu tu vznikly stovky druhů s nejrůznějšími potravními strategiemi. Dnes jsou ohroženy introdukovaným „nilským okounem“ (robalo nilský, Lates niloticus) a znečištěním, kvůli kterému některé druhy ztrácejí schopnost rozeznat správného partnera (příbuzné druhy se odlišují barvami), takže se kříží a ztrácejí identitu. Webster ale zase ukazuje, že situace je složitější – společenstvo cichlid se skutečně rychle mění, ale spíše než kolaps pozorujeme jeho restrukturaci – vlivem změněných podmínek se některým druhům daří skutečně špatně, jiné z toho ale profitují, a dokonce se zdá, že nové druhy díky tomu mohou vznikat. Příroda se spíš čím dál tím rychleji proměňuje, než aby nám zanikala před očima.

Tuto tezi Webster hezky ilustruje příkladem bohatých mlžných lesů na ostrově Ascension uprostřed Atlantského oceánu. Mlžné lesy už na pohled zcela fascinují bohatstvím tvarů a struktur a na celém světě patří k horkým místům biodiverzity. Nejinak je tomu na Ascensionu – jenže tyto lesy jsou kompletně složené z nepůvodních dřevin, zatímco původní, velmi sporá vegetace Ascensionu živoří na posledních nezarostlých kouscích (a je přísně chráněna). Člověk tu nezáměrně vytvořil bohatší a zajímavější ekosystém, než tu kdy mohl vzniknout bez jeho přispění. Tato situace je jistě trochu extrémní, ale i na řadě jiných míst světa se vtírá otázka, zda jsou následky lidské činnosti vždy jen negativní. Jistě, na Ascensionu, stejně jako prakticky na všech ostrovech, mizí to, co činilo tento ostrov jedinečným. Je ale to, co nově vzniká, nutně horší?

Antropocén, tedy období, v němž žijeme a které se vyznačuje zásadním vlivem člověka na planetu, lze rozdělit do tří fází. Zatímco první fáze spočívá v prosté exploataci přírodních zdrojů (sběr, lov, rybolov) a pořád ještě přetrvává v oceánech, druhá se vyznačuje vytvářením nových prostředí k lidské potřebě – na úkor původních habitatů vznikají pole, plantáže a města. Tato fáze se ale v rozvinutější části světa prakticky vyčerpala a vstoupili jsme do třetí fáze antropocénu, která se vyznačuje spíše než exploatací nebo ničením přírody její transformací – šíří se nepůvodní druhy, objevují se nové typy prostředí, na něž se organismy často rychle adaptují, vznikají nové kombinace druhů a nové kontexty. Spousta druhů je ohrožena (často třeba šířením nepůvodních patogenů, parazitů a predátorů), ale jiné ze změn prostředí profitují, přizpůsobují se a samy se mění. Ohrožené druhy mají různé možnosti, jak se zachránit, řadu mechanismů efektu spásy, chceme-li používat Websterovu terminologii, a všechny tyto mechanismy může člověk nejrůznějšími způsoby podporovat. A často to skutečně dělá.

V takto složité situaci je ovšem ochrana přírody náročnější a žádá hlubší porozumění ekologii jednotlivých populací, společenstev i celých ekosystémů. Některé obecné principy ale platí. Chceme-li udržet či obnovovat robustní ekosystémy, musí být dostatečně rozmanité – jen tehdy budou schopné čelit například klimatické změně. A toho dosáhneme tím, že necháme přírodě maximum prostoru, na němž budou moci populace využívat všech mechanismů přežívání a regenerace, tedy nejrůznější „efekty spásy“.

Poslední kapitola Websterovy knihy má název „Budoucnost je radostná“.