Máte všetko zatiaľ ? – Zatiaľ jo!

Ať jste v létě vyjeli do Rumunska, Lotyšska, nebo třeba Švýcarska, nejspíš vám při kontaktu s místními nezbylo než zkusit angličtinu nebo jiný potenciálně společný jazyk. Blízkost slovenštiny češtině však vytváří paradox – volba je složitější. Vprostřed léta v Košicích jsem byl neustále na rozpacích: Když mluvím česky, rozumějí mi? Působím nafoukaně, když rozumění předpokládám? A když se pokusím o slovenštinu, kterou moc neumím, bude to spíš snaha o přizpůsobení se, směšnost, nebo dokonce „prznění“ jejich milované mateřštiny Čehúnem?

Tady nevystačíme se strukturní lingvistikou, ta na zodpovídání takových otázek není vůbec stavěná. A tak musí lingvista jinudy. Teorie komunikační akomodace se snaží vysvětlovat, jak a proč se mluvčí v interakci vzájemně přizpůsobují. Takové přizpůsobování bývá z větší části nezáměrné, protože uhlídat všechno od výšky hlasu nebo tempa řeči až po styl by stálo prakticky nadlidské kognitivní úsilí. Když se mě číšník jednoho košického podniku zeptal „Máte všetko zatiaľ?“ a uslyšel mé bezmyšlenkovité „Zatiaľ jo!“, možná si pomyslel něco o částečné akomodaci. Nebo něco horšího.

Sociolingvistika nebo analýza diskurzu zase může zkoušet zohlednit, že vztah obou jazyků a společností není zcela symetrický. Asi nejsem sám, na koho někdy promluvil někdo ze „silnějších“ zemí (třeba Ruska nebo Německa) svou řečí bez okolků, s drze samozřejmým předpokladem, že domorodec má rozumět. Můžou mít dnes Slováci podobnou averzi vůči češtině užité v jejich domově kvůli postojům k Čechům? Případný pocit nerovnosti nebo nespravedlnosti umí v sociálněkomunikační realitě působit bez ohledu na to, jestli je oprávněný.

Na twitteru se lidé pod naší otázkou, jak na Slovensku mluví, vesměs shodovali, že česky, protože by nemluvili slovensky dokonale a nechtějí urazit. Onen košický číšník mi pak řekl, že „česky nebo slovensky, nám je to úplně jedno“, ale nakonec byl spíš pro češtinu. Prý když se Češi snaží o slovenštinu, často jim moc nejde a vznikají nedorozumění.

Existují však situace, které Čecha přivedou k akomodaci. Když se malý chlapec na koupališti upřeně díval na náš balón, zeptal jsem se ho: „Líbí se ti ten míč?“ Až jeho mlčení a prázdný výraz tváře mě ponoukly k reformulaci „Páči sa ti tá lopta?“ Teprve pak se usmál a beze slova odskotačil pryč. Možná jsem přece jen neměl ten správný přízvuk. Nebo míč.