Včely chodí do tanečních

Dělnice včely medonosné (Apis mellifera) umějí svým kolegyním v úlu sdělit, kde se nachází zdroj potravy, za kterým by se měly jako rekrutky vydat. Vzdálenější zdroje signalizují tzv. vrtivým tancem (waggle dance), při němž běhají po plástvi sledovány ostatními. Tančící dělnice se pohybuje po trase ve tvaru deformované osmičky, který má přesně daný sled kroků (viz obr. 2). Současně s údaji o směru a vzdálenosti zdroje si včely se vzorky nalezené potravy předávají také informaci o její kvalitě, což dále posiluje ochotu dělnic-rekrutek se na taneční signál vydat ke sběru. Podobný tanec včely používají také při navigování roje k novému místu pro hnízdo (viz článek Včelí demokracie). Řada konkrétních detailů tance, zejména kterými smysly jej ostatní dělnice vnímají, však zůstává nedořešená.

Podobně zatím není jasné, jestli je provádění tance plně vrozené. Minimálně částečně vrozené je, protože různé druhy včel rodu Apis mají specifické tance, které přetrvávají i u dělnic vychovaných jiným druhem. Biologové se proto v novém článku zaměřili na srovnání tanců mladých dělnic, které izolovali od starších dělnic, s dělnicemi, které měly přístup ke starším dělnicím. Experiment odhalil, že nezkušené dělnice, které neměly možnost učit se od starších, nezvládaly celý složitý tanec na nerovném povrchu plástve a předávaly častěji špatné informace o směru či vzdálenosti. Naopak mladé dělnice, které měly možnost sledovat tance zkušenějších, příliš nechybovaly už při svém prvním tanci. I když se s věkem a zkušenostmi dělnicím-samoukům podařilo zlepšit schopnost správně informovat o směru, předávat přesné informace o vzdálenosti se nenaučily už nikdy.

Vrtivý tanec se dělnice včely medonosné (Apis mellifera) musí naučit.

Snímek Profimedia

Autoři srovnávají popsaný typ učení (daný pozorováním či interakcemi s jinými jedinci svého druhu) se způsobem, jakým se malé děti učí řeč. Podobně se učí zpěvu i některá ptačí mláďata či si specifický dialekt své kolonie osvojují mláďata rypošů lysých (Heterocephalus glaber).

Plástev je včelí kompas. Tak jako se lidé dohodli, že střelka kompasu označuje sever, včely udělaly podobnou „dohodu“ – pohyb směrem nahoru po plástvi označuje směr ke slunci. Přiletí-li pak do úlu dělnice, která nalezla potravu, využívá tohoto „kompasu“ a speciální série pohybů, tzv. včelího tance, k navigaci sester do místa nálezu. Tanec začíná přímým pohybem po plástvi, při němž včela vrtí zadečkem, přičemž délka vrcení informuje o vzdálenosti cíle. Tančící dělnice následně vrcení zadečkem přeruší a po elipse se vrátí na začátek přímé trasy, aby přímou cestu zopakovala s tím rozdílem, že na konci zabočí na druhou stranu než při první cestě a opět se po elipse vrátí do výchozího bodu. Důležitý je úhel mezi přímkou, po které včela tančí, a svislou osou plástve (přesněji směrem tíhové síly). Jde totiž o úhel mezi přímkou úl–potrava a přímkou úl–slunce, umožňující přihlížejícím dělnicím (rekrutkám) nalezení zdroje potravy, pokud pod tímto úhlem vyletí z úlu ven.

Tančí-li včela ve svislém směru (A), leží potrava (znázorněna květinou) přímo na trase ke slunci. Pokud je její tanec odchýlen od svislého směru o úhel α (B), musejí rekrutky k cíli letět po přímce úl–potrava odchýlené od přímky úl–slunce také o úhel α.

Schéma Kateřina Bezányiová (podle K. von Frische, 1973)

Dong S. et al.: Science, 2023, DOI: 10.1126/science.ade1702