Sandleitenhof – proletářská idyla

Dnešní opěvovaný životní standard Vídně se odvíjí od rozsáhlé a kontinuální výstavby městského nájemního bydlení. To zde má už více než staletou tradici. Dostupnost bydlení se totiž stala odpovědí na rozsáhlou krizi, která ochromovala život v hlavním městě po skončení první světové války a rozpadu monarchie. Nová republika tehdy přišla o své průmyslové zázemí a o nerostné zdroje a město postihla bída a vleklý hladomor. V období 1919–1934 procházela Vídeň radikální transformací, kdy se pozornost městské správy stočila od priorit císařského dvora, šlechty či buržoazie k potřebám elektorátu sociálních demokratů, tedy masy dělníků. A pod jejich vedením se realizoval učebnicový experiment známý jako Rudá Vídeň.

Svažitý terén umožnil v Sandleitenhofu vybudovat velmi rozmanité formy veřejných prostranství. Kromě vlastního architektonického řešení, bohaté zeleně a uměleckých děl přispívá ke kvalitě prostorů také jejich průběžná údržba.

Ačkoliv marxismus chápal město negativně jako kapitalistickou strukturu, austromarxisté zdaleka nebyli tak ortodoxní. Naopak město vnímali jako ideální prostředí pro proletariát, ale jeho optimální podobu museli teprve vyvinout. Z urbanistického hlediska se proletářské město stalo odpovědí na nejpalčivější problém dělníků, kterým byl pochopitelně nedostatek dostupného a důstojného bydlení. Proto se právě komunální bytová výstavba stala programem vídeňských sociálních demokratů.

Idea masové výstavby bytů neměla konkrétní kontury, vznikala v opozici k charakteru předválečných dělnických obydlí. Ta měla často podobu nuzných pavlačových činžáků, které nesly negativní označení „nájemní kasárny“. Obytný komfort zde končil u společné toalety a výlevky na chodbě. Nová zástavba proto měla zajistit vyšší standard, ale architektonické prostředky vedoucí k danému cíli se různily.

Zatímco mnohé bloky včetně nejznámějšího komplexu Karl-Marx-Hof se dodnes vyjímají jako polouzavřené pevnosti, jiné obytné domy se nenuceně včlenily mezi honosné činžáky v blahobytných středostavovských ulicích. A zcela jinou atmosférou dýchá Sandleitenhof, svébytné město ve městě, kde ve dvacátých letech našlo nový domov více než pět tisíc obyvatel.

Sandleitenhof se rozkládá na okraji meziválečné Vídně v tradičně dělnické čtvrti Ottakring. Na místě někdejších pískoven a vinic, ve svahu stoupajícím směrem k Vídeňskému lesu, vznikla v několika fázích mezi lety 1922–1924 zcela nová čtvrť, protkaná zelení. Právě rozhraní města a přírody se stalo určujícím prvkem pro charakter nové zástavby.

V architektonické soutěži na Sandleitenhof zvítězili Emil Hoppe, Franz Matuschek a Otto Schönthal. Někdejší studenti z ateliéru Otty Wagnera se neinspirovali ortogonální blokovou zástavbou metropole, kterou vzýval jejich profesor, ale rozhodli se pro nepravidelnou, členitou, až organickou spleť ulic, náměstí, dvorů, schodišť, loubí a zákoutí, která konvenovala spíše představám Camilla Sitteho. Namísto pravidelné uliční sítě zvolili důsledně nesymetrické, až nečekané průniky veřejných prostranství, která vytvářejí dostatečný prostor pro pěstování sousedských vztahů a život mimo vlastní zdi bytů. Nenásilné pospolitosti napomáhala také široká občanská vybavenost, která sestávala z desítek obchodů, řemeslnických dílen, kaváren, hospody, ale také knihovny, kina, divadelního sálu, prádelny, lázní či montessori školky.

Pokud v meziválečném období představoval Sandleitenhof idylickou baštu proletariátu, dnes někdejší sociální homogenitu nahradila pestrá diverzita, která ve zdejším průniku architektury a zeleně stále nalézá plnohodnotné životní zázemí.