Nevím, proč zrovna já přežil

V Praze vedl tým, který vymýtil dětskou obrnu. V Houstonu pracoval mimo jiné na výzkumu, který určil roli viru herpes simplex při vzniku rakoviny děložního čípku. „O medicíně jsem nikdy nepochyboval,“ říká profesor Ervín Adam, který prošel šesti koncentráky, ustál emigraci i hurikán. Na začátku listopadu 2022 oslavil sté narozeniny.

„Do výzkumné práce vnesl řadu nových prvků, které podstatně přispěly k poznání biologie herpetických virů a k objasnění etiologických vztahů mezi viry a zhoubnými nádory. Jeho příspěvek ovlivnil a stále ještě ovlivňuje vývoj dalšího bádání v této problematice…“ To jsou závěry odborné komise, která udělila profesoru Ervínu Adamovi v roce 2012 prestižní cenu Česká hlava. Za uznalými větami se skrývá obrovský kus práce. A také neuvěřitelný životní příběh.

Respektovaný odborník, profesor molekulární virologie a mikrobiologie na Lékařské fakultě Baylorovy univerzity v Houstonu, je mimochodem jedním z posledních lidí, kteří jako dospělí přežili věznění v německých koncentrácích. Byl v Osvětimi, Buchenwaldu i Dachau, přežil pochod smrti a tyfus, v padesátých a šedesátých letech se odmítl ztotožnit s komunistickou ideologií, až nakonec emigroval a prosadil se v americké vědě.

Vzpomínáte si na moment, kdy jste se definitivně rozhodl pro medicínu? — Maminka ze mne chtěla mít právníka a já si také dlouho myslel, že tomu tak bude. Právník byl totiž otec. V Rachově na Podkarpatské Rusi, kde jsme bydleli, měl advokátní kancelář. Řídil ji s většími i menšími úspěchy, ale maminka si stejně malovala, jak tu práci jednou převezmu, jak budu zaopatřený a vyhledávaný advokát – a já se vlastně ani moc nevzpěčoval. Jenže pak přišla válka. Rachov a jeho okolí, což byl nejvýchodnější okres někdejšího Československa, obsadili Maďaři a začali prosazovat protižidovské zákony v kraji, kde do té doby neexistoval antisemitismus a kde Rusíni, Ukrajinci, Maďaři, Židé a posléze i Čechoslováci žili dlouhé roky vedle sebe bez konfliktů. Ještě jsem stihl v červnu 1941 odmaturovat, ale za čtrnáct dní k nám vtrhli maďarští četníci a odvedli rodiče. Už jsem je nikdy neviděl.

Snímek Irena Jirků

Vaši rodiče byli transportováni do koncentračního tábora? — To jsme si mysleli a samozřejmě doufali, že to přežijí, vrátí se. Z Rachova ten večer odvezli pět rodin. Zmizely beze stopy. Nikdo nám nic neřekl, nevysvětlil. Až dlouho po válce jsem zjistil, že rodiče měli být – jako tisíce dalších židovských rodin – deportováni z maďarského území. K tomuto kroku přistoupila maďarská vláda poté, co Němci napadli Sovětský svaz. Maďaři tedy dopravili židovské rodiny bez maďarského občanství vlakem do Jasiny nedaleko hranic s Ukrajinou. Odtud šli všichni zadržení pěšky do Kamence Podolského, který už byl v létě 1941 v rukou německé armády. A německé nacistické jednotky zvláštního nasazení, tzv. Einsatzgruppen, tam pak ve dnech 27. a 28. srpna zabili 23 600 maďarských Židů. Všechny je donutili svléknout do naha, vykopat si hrob a pak je zastřelili. Byla to první masová vražda v rámci „konečného řešení židovské otázky“.