Arktida2024banner1Arktida2024banner1Arktida2024banner1Arktida2024banner1Arktida2024banner1Arktida2024banner1
i

Aktuální číslo:

2024/12

Téma měsíce:

Expedice

Obálka čísla

Vědec neposedný a neúnavný

aneb Život mezi Prahou a Austrálií
 |  5. 9. 2022
 |  Vesmír 101, 524, 2022/9

„Není tu, odcestoval na Ukrajinu,“ řekli mi v BIOCEV, když jsem v březnu chtěla požádat Jiřího Neužila o rozhovor. Nádorový biolog, o němž je v posledních letech slyšet zejména v souvislosti s vývojem nadějné protinádorové látky MitoTam, se tehdy po týdnu vrátil.

Co vede váženého vědce a profesora k tomu, že opustí laboratoř, sedne do auta a vydá se pomáhat válečným uprchlíkům? — Prostě mi to nedalo. Bylo asi týden po invazi, seděl jsem doma na gauči v obýváku, hroutil se z děsných zpráv. V televizi ukazovali záběry z podzemních krytů v metru nebo v nějakém skladu v Kyjevě, trubky po stěnách, ve špíně tam spala malá blonďatá, asi pětiletá holčička, přikrytá peřinkou s obláčky. Jako by vypadla z oka jedné z mých vnuček. Tak jsem se sebral a vyrazil. Ubytoval jsem se v hotelu v Humenném a jezdil do Ubly, malé vesnice na hranicích. Převezl jsem pár lidí do Prešova, do Košic a pak taky do Prahy. Nešlo sedět doma. Však manželka o mně říká, že jsem neposedný. Neposednost máme my Neužilové v krvi. A taky jsem si kdysi přečetl, co říkala Matka Tereza: „Pokud je potřeba pomoci milionům, pomoz tomu prvnímu, kdo je po ruce.“ Tak jsem tak učinil, aspoň trochu. Byl tam neskutečný chaos, a bylo to dojemné a zároveň úžasné.  

Projevuje se vaše neposednost, jak říkáte, i v tom, že jako vědec pendlujete mezi Českem a Austrálií. Ještě vás to neunavuje? — No, mám sice na krku již šest křížků, ale zatím jsem, zdá se, neunavitelný. I velké zásoby energie jsou pro náš rod typické. Když jsem v Praze, skoro každý den hraji badminton nebo cvičím a v Austrálii zase ráno pádluji na kajaku, v zálivu jménem Broadwater. I ty jetlagy zatím docela dávám, i když pro jistotu létám přes Soul, aby cesta byla kratší. Jednou se to zlomí a síly mi dojdou, už jsem si to trochu nacvičil při covidu, ale zatím dobrý.  

Jak často obě země střídáte? — Teď už budu hlavně v Čechách, na Griffith University funguji jako vysokoškolský učitel a učím dvakrát za rok, bloky po třech týdnech. Plus k tomu zkouším. Výzkum tam už jsem hodně utlumil, v mé laboratoři je kromě mě jeden člověk, zatímco v té pražské mám lidí dvacet. Austrálie je sice můj domov, ale druhý, srdce mne táhne víc do Prahy. Nejsem Čechoaustralan, jsem Čech, který taky žije v Austrálii.  

Když jste se před drahnými lety do Austrálie vydal, počítám, že stav vědy byl v obou zemích naprosto nesouměřitelný. — Odjeli jsme s manželkou a oběma dcerami v roce 1991 na postdoktorský pobyt pár let poté, co jsem obhájil kandidaturu. Vrátili jsme se v roce 1998. Ještě pořád tady věda zaostávala, hlavně co do financování. Byl jsem tedy z Austrálie opravdu zhýčkán. Co jsem potřeboval, pokud to nebylo něco strašně drahého, nebyl problém sehnat a zaplatit. Takové materiální a přístrojové zázemí bylo v Česku ještě dlouho snem.  

Austrálie tedy nebyla vaše první porevoluční štace. — Nejdřív jsem si našel místo na University of Cambridge. Až potom přišla Austrálie, Sydney a tamní Heart Research Institute, Výzkumný ústav srdce.  

Jak jste se dostal k výzkumu srdce, vy jste přece studoval kvasnou technologii? — No, mohl jsem skončit jako sládek, jako někteří mí spolužáci z ročníku, jeden z nich, Jiří Boček, pak povýšil ze sládka na ředitele Budvaru. Nicméně měl jsem kliku, že jsem v rámci diplomové práce dělal pomvěda [pomocná vědecká síla, pozn. aut.] v Mikrobiologickém ústavu v Krči. A tam jsem přičichl k vědě. A protože jsem vždycky všechno dělal naplno, tak se mi podařilo dostat hned v roce 1990 na tři měsíce na University of Cambridge v Anglii a tam zasáhla náhoda. Potkal jsem se s jedním kolegou z Nového Zélandu, říkal jsem mu, že hledám místo postdoka, ale nedostal jsem se do Německa na EMBO Longterm Fellowship. On mě upozornil, že v bulletinu Australské biochemické společnosti viděl inzerát, že v Sydney postdoky hledají. Napsal jsem a vzali mě. Manželka za mnou přijela na víkend do Cambridge a já jí řekl: „Haničko, letíme do Austrálie.“  

Nyní vidíte 22 % článku. Co dál:

Jsem předplatitel, mám plný přístup
Jsem návštěvník
Chci si přečíst celé číslo
Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru. Více o předplatném
OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Medicína
RUBRIKA: Rozhovor

O autorovi

Eva Bobůrková

Eva Bobůrková původní povolání systémové inženýrky nikdy nevykonávala, neb se zhlédla v novinařině. Ze zpovídaných lidí jí brzy jako nejzajímavější vyšli vědci, a tak se od ekonomického zpravodajství odklonila k popularizaci vědy, kteréžto se věnuje od roku 2000.
Bobůrková Eva

Doporučujeme

Pěkná fotka, nebo jen fotka pěkného zvířete?

Pěkná fotka, nebo jen fotka pěkného zvířete?

Jiří Hrubý  |  8. 12. 2024
Takto Tomáš Grim nazval úvahu nad svou fotografií ledňáčka a z textové i fotografické části jeho knihy Ptačí svět očima fotografa a také ze...
Do srdce temnoty

Do srdce temnoty uzamčeno

Ladislav Varadzin, Petr Pokorný  |  2. 12. 2024
Archeologické expedice do severní Afriky tradičně směřovaly k bývalým či stávajícím řekám a jezerům, což téměř dokonale odvádělo pozornost od...
Vzhůru na tropický ostrov

Vzhůru na tropický ostrov

Vojtěch Novotný  |  2. 12. 2024
Výpravy na Novou Guineu mohou mít velmi rozličnou podobu. Někdo zakládá osadu nahých milovníků slunce, jiný slibuje nový ráj na Zemi, objevuje...