Vědec neposedný a neúnavný

„Není tu, odcestoval na Ukrajinu,“ řekli mi v BIOCEV, když jsem v březnu chtěla požádat Jiřího Neužila o rozhovor. Nádorový biolog, o němž je v posledních letech slyšet zejména v souvislosti s vývojem nadějné protinádorové látky MitoTam, se tehdy po týdnu vrátil.

Co vede váženého vědce a profesora k tomu, že opustí laboratoř, sedne do auta a vydá se pomáhat válečným uprchlíkům? — Prostě mi to nedalo. Bylo asi týden po invazi, seděl jsem doma na gauči v obýváku, hroutil se z děsných zpráv. V televizi ukazovali záběry z podzemních krytů v metru nebo v nějakém skladu v Kyjevě, trubky po stěnách, ve špíně tam spala malá blonďatá, asi pětiletá holčička, přikrytá peřinkou s obláčky. Jako by vypadla z oka jedné z mých vnuček. Tak jsem se sebral a vyrazil. Ubytoval jsem se v hotelu v Humenném a jezdil do Ubly, malé vesnice na hranicích. Převezl jsem pár lidí do Prešova, do Košic a pak taky do Prahy. Nešlo sedět doma. Však manželka o mně říká, že jsem neposedný. Neposednost máme my Neužilové v krvi. A taky jsem si kdysi přečetl, co říkala Matka Tereza: „Pokud je potřeba pomoci milionům, pomoz tomu prvnímu, kdo je po ruce.“ Tak jsem tak učinil, aspoň trochu. Byl tam neskutečný chaos, a bylo to dojemné a zároveň úžasné.  

Projevuje se vaše neposednost, jak říkáte, i v tom, že jako vědec pendlujete mezi Českem a Austrálií. Ještě vás to neunavuje? — No, mám sice na krku již šest křížků, ale zatím jsem, zdá se, neunavitelný. I velké zásoby energie jsou pro náš rod typické. Když jsem v Praze, skoro každý den hraji badminton nebo cvičím a v Austrálii zase ráno pádluji na kajaku, v zálivu jménem Broadwater. I ty jetlagy zatím docela dávám, i když pro jistotu létám přes Soul, aby cesta byla kratší. Jednou se to zlomí a síly mi dojdou, už jsem si to trochu nacvičil při covidu, ale zatím dobrý.  

Prof. Ing. Jiří Neužil, CSc. (*1958)

Vystudoval VŠCHT v Praze. Po roce 1989 odešel na tříměsíční stáž do Anglie (University of Cambridge). V roce 1991 získal postdoktorské místo v Heart Research Institute v Sydney. V letech 1998–2000 pracoval v Ludwig Maximilians Universität v Mnichově jako Junior Group Leader, v roce 2001 na University of Linkoping ve Švédsku jako Visiting Research Fellow. V roce 2002 začal přednášet a pracovat v laboratoři na Griffith University u Brisbane. Od roku 2006 vede zároveň laboratoř molekulární terapie v Biotechnologickém ústavu AV ČR. Kromě jiného se zabývá navrhováním a vývojem nových protirakovinných látek. Látka MitoTam již prošla fází 1/1b klinického hodnocení. Přes 40 let žije s manželkou Hanou, s níž vychoval dvě dcery. Renata vystudovala Griffith University a nyní pracuje s otcem v BIOCEV, Veronika žije se svým manželem a dvěma dětmi ve Vídni.

Snímek Stanislava Kyselová, Akademie věd ČR

Jak často obě země střídáte? — Teď už budu hlavně v Čechách, na Griffith University funguji jako vysokoškolský učitel a učím dvakrát za rok, bloky po třech týdnech. Plus k tomu zkouším. Výzkum tam už jsem hodně utlumil, v mé laboratoři je kromě mě jeden člověk, zatímco v té pražské mám lidí dvacet. Austrálie je sice můj domov, ale druhý, srdce mne táhne víc do Prahy. Nejsem Čechoaustralan, jsem Čech, který taky žije v Austrálii.  

Když jste se před drahnými lety do Austrálie vydal, počítám, že stav vědy byl v obou zemích naprosto nesouměřitelný. — Odjeli jsme s manželkou a oběma dcerami v roce 1991 na postdoktorský pobyt pár let poté, co jsem obhájil kandidaturu. Vrátili jsme se v roce 1998. Ještě pořád tady věda zaostávala, hlavně co do financování. Byl jsem tedy z Austrálie opravdu zhýčkán. Co jsem potřeboval, pokud to nebylo něco strašně drahého, nebyl problém sehnat a zaplatit. Takové materiální a přístrojové zázemí bylo v Česku ještě dlouho snem.  

Austrálie tedy nebyla vaše první porevoluční štace. — Nejdřív jsem si našel místo na University of Cambridge. Až potom přišla Austrálie, Sydney a tamní Heart Research Institute, Výzkumný ústav srdce.  

Jak jste se dostal k výzkumu srdce, vy jste přece studoval kvasnou technologii? — No, mohl jsem skončit jako sládek, jako někteří mí spolužáci z ročníku, jeden z nich, Jiří Boček, pak povýšil ze sládka na ředitele Budvaru. Nicméně měl jsem kliku, že jsem v rámci diplomové práce dělal pomvěda [pomocná vědecká síla, pozn. aut.] v Mikrobiologickém ústavu v Krči. A tam jsem přičichl k vědě. A protože jsem vždycky všechno dělal naplno, tak se mi podařilo dostat hned v roce 1990 na tři měsíce na University of Cambridge v Anglii a tam zasáhla náhoda. Potkal jsem se s jedním kolegou z Nového Zélandu, říkal jsem mu, že hledám místo postdoka, ale nedostal jsem se do Německa na EMBO Longterm Fellowship. On mě upozornil, že v bulletinu Australské biochemické společnosti viděl inzerát, že v Sydney postdoky hledají. Napsal jsem a vzali mě. Manželka za mnou přijela na víkend do Cambridge a já jí řekl: „Haničko, letíme do Austrálie.“