i

Aktuální číslo:

2025/7

Téma měsíce:

Umění

Obálka čísla

Vědec neposedný a neúnavný

aneb Život mezi Prahou a Austrálií
 |  5. 9. 2022
 |  Vesmír 101, 524, 2022/9

„Není tu, odcestoval na Ukrajinu,“ řekli mi v BIOCEV, když jsem v březnu chtěla požádat Jiřího Neužila o rozhovor. Nádorový biolog, o němž je v posledních letech slyšet zejména v souvislosti s vývojem nadějné protinádorové látky MitoTam, se tehdy po týdnu vrátil.

Co vede váženého vědce a profesora k tomu, že opustí laboratoř, sedne do auta a vydá se pomáhat válečným uprchlíkům? — Prostě mi to nedalo. Bylo asi týden po invazi, seděl jsem doma na gauči v obýváku, hroutil se z děsných zpráv. V televizi ukazovali záběry z podzemních krytů v metru nebo v nějakém skladu v Kyjevě, trubky po stěnách, ve špíně tam spala malá blonďatá, asi pětiletá holčička, přikrytá peřinkou s obláčky. Jako by vypadla z oka jedné z mých vnuček. Tak jsem se sebral a vyrazil. Ubytoval jsem se v hotelu v Humenném a jezdil do Ubly, malé vesnice na hranicích. Převezl jsem pár lidí do Prešova, do Košic a pak taky do Prahy. Nešlo sedět doma. Však manželka o mně říká, že jsem neposedný. Neposednost máme my Neužilové v krvi. A taky jsem si kdysi přečetl, co říkala Matka Tereza: „Pokud je potřeba pomoci milionům, pomoz tomu prvnímu, kdo je po ruce.“ Tak jsem tak učinil, aspoň trochu. Byl tam neskutečný chaos, a bylo to dojemné a zároveň úžasné.  

Projevuje se vaše neposednost, jak říkáte, i v tom, že jako vědec pendlujete mezi Českem a Austrálií. Ještě vás to neunavuje? — No, mám sice na krku již šest křížků, ale zatím jsem, zdá se, neunavitelný. I velké zásoby energie jsou pro náš rod typické. Když jsem v Praze, skoro každý den hraji badminton nebo cvičím a v Austrálii zase ráno pádluji na kajaku, v zálivu jménem Broadwater. I ty jetlagy zatím docela dávám, i když pro jistotu létám přes Soul, aby cesta byla kratší. Jednou se to zlomí a síly mi dojdou, už jsem si to trochu nacvičil při covidu, ale zatím dobrý.  

Jak často obě země střídáte? — Teď už budu hlavně v Čechách, na Griffith University funguji jako vysokoškolský učitel a učím dvakrát za rok, bloky po třech týdnech. Plus k tomu zkouším. Výzkum tam už jsem hodně utlumil, v mé laboratoři je kromě mě jeden člověk, zatímco v té pražské mám lidí dvacet. Austrálie je sice můj domov, ale druhý, srdce mne táhne víc do Prahy. Nejsem Čechoaustralan, jsem Čech, který taky žije v Austrálii.  

Když jste se před drahnými lety do Austrálie vydal, počítám, že stav vědy byl v obou zemích naprosto nesouměřitelný. — Odjeli jsme s manželkou a oběma dcerami v roce 1991 na postdoktorský pobyt pár let poté, co jsem obhájil kandidaturu. Vrátili jsme se v roce 1998. Ještě pořád tady věda zaostávala, hlavně co do financování. Byl jsem tedy z Austrálie opravdu zhýčkán. Co jsem potřeboval, pokud to nebylo něco strašně drahého, nebyl problém sehnat a zaplatit. Takové materiální a přístrojové zázemí bylo v Česku ještě dlouho snem.  

Austrálie tedy nebyla vaše první porevoluční štace. — Nejdřív jsem si našel místo na University of Cambridge. Až potom přišla Austrálie, Sydney a tamní Heart Research Institute, Výzkumný ústav srdce.  

Jak jste se dostal k výzkumu srdce, vy jste přece studoval kvasnou technologii? — No, mohl jsem skončit jako sládek, jako někteří mí spolužáci z ročníku, jeden z nich, Jiří Boček, pak povýšil ze sládka na ředitele Budvaru. Nicméně měl jsem kliku, že jsem v rámci diplomové práce dělal pomvěda [pomocná vědecká síla, pozn. aut.] v Mikrobiologickém ústavu v Krči. A tam jsem přičichl k vědě. A protože jsem vždycky všechno dělal naplno, tak se mi podařilo dostat hned v roce 1990 na tři měsíce na University of Cambridge v Anglii a tam zasáhla náhoda. Potkal jsem se s jedním kolegou z Nového Zélandu, říkal jsem mu, že hledám místo postdoka, ale nedostal jsem se do Německa na EMBO Longterm Fellowship. On mě upozornil, že v bulletinu Australské biochemické společnosti viděl inzerát, že v Sydney postdoky hledají. Napsal jsem a vzali mě. Manželka za mnou přijela na víkend do Cambridge a já jí řekl: „Haničko, letíme do Austrálie.“  

Nyní vidíte 22 % článku. Co dál:

Jsem předplatitel, mám plný přístup
Jsem návštěvník
Chci si přečíst celé číslo
Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru. Více o předplatném
OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Medicína
RUBRIKA: Rozhovor

O autorovi

Eva Bobůrková

Eva Bobůrková původní povolání systémové inženýrky nikdy nevykonávala, neb se zhlédla v novinařině. Ze zpovídaných lidí jí brzy jako nejzajímavější vyšli vědci, a tak se od ekonomického zpravodajství odklonila k popularizaci vědy, kteréžto se věnuje od roku 2000.
Bobůrková Eva

Doporučujeme

Věstonická superstar

Věstonická superstar video

Soška tělnaté ženy z ústředního tábořiště lovců mamutů u dnešních Dolních Věstonic pod Pálavou je jistě nejznámějším archeologickým nálezem...
K čemu je umění?

K čemu je umění? uzamčeno

Petr Tureček  |  7. 7. 2025
Výstižná teorie lidské evoluce by měla nabídnout vysvětlení, proč trávíme tolik času zdánlivě zbytečnými činnostmi. Proč, jako například lvi,...
Paradoxní příběh paradoxu obezity

Paradoxní příběh paradoxu obezity uzamčeno

Petr Sucharda  |  7. 7. 2025
Obezita představuje jednu z nejzávažnějších civilizačních chorob, jejíž důsledky zasahují do téměř všech oblastí lidského zdraví. Její definice...