Vyčítají mi spolupráci s nepřítelem

Nizozemský biolog Erik Meijaard se už třicet let věnuje výzkumu i praktickým otázkám spojeným s ochranou přírody v Malajsii a Indonésii, především se záchranou orangutanů na Borneu a s produkcí palmového oleje. Na problémy se snaží nahlížet komplexně a nebojí se zpochybňovat zažité pravdy.

Tvrdíte, že o některých skutečnostech důležitých pro ochranu přírody víme méně, než by bylo třeba – a méně, než si myslíme. Co vás k tomu vede? — Můj studentský výzkum se týkal měření hustoty jelení zvěře v národním parku na Jávě. To se nepočítají jeleni, ale jejich trus. A zjistil jsem, že rychlost rozpadu trusu se místo od místa dramaticky liší. Sbíral jsem čerstvé bobky a dával jsem je na pokusné plochy. Některé díky koprofágním broukům zmizely beze stopy do dvanácti hodin, jiné tam vydržely třeba rok netknuté, protože rychle vyschly a nerozložily je ani houby a bakterie.

Prof. Erik Meijaard (*1967) 

je nizozemský zoolog a ekolog, který se věnuje výzkumu i praktické ochraně přírody v jihovýchodní Asii, především na Borneu. Zabývá se zejména ochranou orangutanů a environmentálními a společenskými souvislostmi pěstování palmy olejné a produkce rostlinných olejů. Předsedá pracovní skupině Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUC N) pro olejniny. V Bruneji založil společnost Borneo Futures, která poskytuje vědecké analýzy související s ochranou přírody na Borneu. Je mimořádným profesorem na Queenslandské univerzitě a čestným profesorem na Kentské univerzitě. V roce 2021 strávil jeden semestr jako hostující profesor na katedře ekologie PřF UK , přednášel o managementu ochrany přírody. Na YouTube je dostupná jeho přednáška v rámci Biologických čtvrtků ve Viničné o rostlinných olejích.A 

A) Meijaard E.: Chewing the fat, 17. února 2022

Uvědomil jste si metodologický problém? — Přesně tak. Spousta lidí publikovala práce o stavu jelení zvěře na základě sledování trusu, ale v tropech to zjevně nefunguje. A tak mě začalo zajímat, co to znamená pro ochranu přírody. Když jsem se začal věnovat orangutanům, narazil jsem na úplně stejný problém. Dodnes je nedokážeme správně spočítat, protože nepočítáme orangutany, ale hnízda. Orangutani si obvykle staví na  každou noc nové, ale někdy budují i denní hnízdo, jindy naopak použijí jedno opakovaně. Podívali jsme se také na rychlost rozpadu hnízd. Může to být jen 70 dní, ale také 800 dní. Takže všichni pracujeme s nějakými předpoklady o rozpadu hnízd, aniž bychom věděli, co se s nimi skutečně děje.

Dobře, absolutní čísla máme zatížena značnou nejistotou, můžeme však alespoň pozorovat trendy. — Pokud by rychlost rozpadu zůstala stabilní. Ale v suchém roce se mikrobiální aktivita zpomalí a hnízdo vydrží déle. Navíc se mění i les. Stromy s tvrdým dřevem se selektivně těží a v lese jich ubývá. Hnízda z měkkého dřeva pionýrských druhů se rozpadají rychleji. To jsou věci, které si domýšlím – nikdo se jimi systematicky nezabýval. Ale vím jistě, že stále nemáme představu, kolik orangutanů zbývá. Souvisí to také s tím, že většina průzkumů se provádí v oblastech, kde je jich hodně. Tam máme snad docela slušnou představu. Ale na většině území je hustota populace nízká kvůli současnému i minulému lovu. Takže extrapolujeme v rozsahu, o kterém nic nevíme. Ale obecně můžeme říct, že orangutanů v posledních 50 000 letech rychle ubývá. Víme to, protože se už nevyskytují v místech, kde kdysi žili.

V jedné přednášce jste říkal, že možná neznáme ani původní ekologii orangutanů. Možná se od pleistocénu změnila pod tlakem lidských lovců. To, co víme o orangutanech nyní, nemusí tedy platit pro jejich přirozené chování? — To je moje spekulace. Existuje poměrně dost informací z genetiky, z fosilií a z behaviorálních studií, které naznačují, že dnešní orangutani se nemusejí nutně chovat stejně jako před desítkami tisíc let, kdy lidé poprvé dorazili do oblasti jejich výskytu a pravděpodobně je začali lovit. Neexistují pro to žádné tvrdé důkazy, ale mnoho fosilních nalezišť na asijské pevnině je v jeskyních a předpokládá se, že orangutaní kosti do nich přinesli lovci. Podle mne byli orangutani pro lidské lovce docela lákavý cíl – jsou velcí, pomalí, je na nich hodně masa. A místní lidé mi říkají, že jejich maso je chutné. Být pravěkým lovcem, určitě bych se na ně zaměřil. Je logické předpokládat, že lidé orangutany loví už velmi dlouho.

Co z toho plyne? — Protože máme co do  činění s velmi inteligentním lidoopem, není od věci předpokládat, že se orangutan vystavený loveckému tlaku nějak změnil. Jak, to nevím. Žil původně v mnohem větší populační hustotě? Sdružoval se do větších skupin, když neměl žádného predátora? Možná tygra, ale orangutan je silné zvíře, na které není snadné zaútočit. Otevírá to spoustu nových otázek. Možná se mýlím, ale baví mne o tom přemýšlet. Předpokládáme, že orangutani naplnili nosnou kapacitu prostředí.¹⁾ Že jich v pralese nemůže žít víc, než kolik jich dnes pozorujeme v nezasažených oblastech. Pro tento předpoklad ale neexistují žádné důkazy. Vyšší populační hustotu jsme sice nikde nepozorovali, ale může to souviset s loveckým tlakem v minulosti a s následnou změnou chování. Když přišel člověk-lovec, orangutani pochopili, že by se neměli potloukat ve větších skupinkách, protože jsou pak mnohem zranitelnější. Ale je to jen hypotéza.