Emoce, pravopis a rusko

Velvyslanec Ukrajiny v ČR Jevhen Perebyjnis napsal v tweetu ze 17. dubna 2022: „Ne, psaní slova rusko s malým písmenem „r“ není chyba. Je to odraz nové geopolitické a morálně-etické reality.“ Změny v psaní slov Rusko a Rusové začaly na sociálních sítích bujet už před tímto prohlášením. Rusko a jeho obyvatelé si prý velké písmeno nezaslouží. Neospravedlnitelné konání ruského prezidenta vyvolalo erupci emocí a ty se nevyhnuly ani jazyku, k jazyku totiž přistupujeme citově. Tady ovšem nejde o použití emocionálně zabarveného výrazu, ale o vyjádření postoje pravopisem, grafickým záznamem jazyka.

Připomeňme si jednu dějinnou paralelu. Obdobná tendence se objevila po druhé světové válce, tehdy ve vztahu k psaní slov Německo a Němec. Drobná polemika se v roce 1945 dostala i na stránky časopisu Naše řeč. Bohuslav Hála napsal: „Za národ ovšem Němce pokládat musíme, zato však k citovému odůvodnění nemáme daleko; náš odpor k nim za to za vše, co jsme za dlouhou dobu jejich okupace vytrpěli, musí se také nějak vybít.“ Formulace, kterou Hála zvolil, je dnes bolestně aktuální. Vybít odpor. Proč to ale děláme i prostřednictvím pravopisu? Pisatelé mají nejspíš vštípeno, že velké písmeno značí úctu. To se traduje u psaní zájmen vy, váš, ty, tvůj, zmíním i bizarnost typu Pan Herec, kterou bych ráda smetla z povrchu pravopisného. Lidé se velkým písmenem pokoušejí vyjadřovat jedinečnost, dávat pojmenováním punc oficiálního názvu, proto tak píšou i obecnosti typu smlouva, čeština nebo svíčková. Stejně to evidentně funguje i obráceně, když chceme úctu odebírat jako v případě Ruska.

Někteří pisatelé jdou ještě dál a psaním ruSSko odkazují k německé SS a psaním ruZZko ke znaku Z spojovanému s ruskou invazí. Jakou má tato grafická pomsta jazykovou relevanci a budoucnost? V komentáři k psaní němec a německo krotí Hála rozjitřené emoce: „Je pravděpodobné, že tak nebudeme psát stále; nynější doba je však málo vhodná k tomu, abychom uvažovali o takových nicotnostech, jako je psaní slova ‚Němec‘ s velkým nebo malým n.“ Kdoví, jak bychom dnes vnímali, kdyby se tato výjimka po válce skutečně prosadila. Nepřičítejme pravopisu moc měnit zlo v dobro a naopak. Grafický záznam jazyka je hlavně prostý orientační systém, nikoli systém hodnotový. Psaním rusko a rusové sice můžeme symbolicky vybíjet svůj odpor, ale paradoxně je tím učiníme výjimečnými. Chceme to?