Nepotřebné bohatství češtiny

Čeština je krásná a bohatá, tvrdívá se v předmluvách zábavně-naučných knížek pro laickou veřejnost, v mediálních rozhovorech s nositeli národní kultury i v parlamentu. V čem tkví ono bohatství češtiny? Odhaduju, že jeho velkou část v myslích a emocích lidí tvoří vedle krásných slov hlavně přehršel vyjadřovacích prostředků umožňujících jemnou volbu pro nesčetné odstíny komunikačních situací. Je však každá distinkce automaticky přínosná?

Čeština kdysi mívala dva neurčité slovesné tvary – vedle infinitivu (např. píti) i supinum (pit). Používalo se po slovesech pohybu a jeho předmět býval v 2. pádě (jíti pit piva). Už před mnoha staletími ale začalo ustupovat a jeho funkci a pozici převzal právě infinitiv. Lidé prostě postupně přestali supinum používat. S infinitivem zacházeli častěji, a to jak v náležitých kontextech, tak stále častěji i místo podobného, ale výlučnějšího supina, až se z odchylky stala norma.

Po supinu už dnes hádám neteskníme. Dráždí nás to, co jsme si v dětství osvojili a teď se nám to mění pod rukama – mění se stav, který pro nedostatek nadhledu pokládáme za samozřejmý. Vezměme třeba přídavná jména katastrofický a katastrofální. Striktně vzato katastrofický film bude katastrofální, jen pokud se tvůrcům moc nepovede. Ale současný úzus zachycený v korpusu SYN2020 ukazuje, že stav, situace, následek, důsledek nebo dopad se označují právě tak za katastrofické, jako za katastrofální. Obě adjektiva sdílejí plnou polovinu z desítky nejčastějších bezprostředně následujících substantiv. Patří do autentické věty „katastrof… situaci [velkého množství onemocnění] navíc zhoršoval hlad“ právě a jen jedno z těchto adjektiv? Které? Nejsem si jist.

Takovým rozmlžením ale přicházíme o možnost jemně ladit významové tóny projevu, můžete namítnout. Kdepak, dokud existují varianty, může mezi nimi pečlivě vybírat každý, kdo chce být aspoň sám pro sebe přesný. Kdo to nepotřebuje, sáhne po té, která je mu zrovna bližší. V mnoha kontextech je to nakonec jedno a nedorozumění nehrozí. A pokud časem jedna z nich odejde do starých slovníků? V pořádku, nenuťme sloužit nástroj, který nikdo nepotřebuje a neumí použít. V muzeu mu bude líp.

Opustili jsme třeba přechodník budoucí (dopijíce, půjdeme domů), přestáváme rozlišovat 7. pád s přeložkou s a bez ní (s tim / tim se neopiješ), předložky kvůli a díky a mnoho dalšího. Jsme proto chudší? Ne, není bohatý ten, kdo má hromadu nepotřebných krámů. Ledaže k nim má citový vztah. Ale o milování češtiny zase někdy jindy.