Fenomén pokrývačských břidlic

Pokrývačské břidlice byly povrchovým a leckdy i hlubinným způsobem těženy na řadě míst evropského kontinentu zhruba od roku 1780, i když je místy doloženo i starší využití. Břidličné střechy dodnes kryjí některé zámky na Loiře, budovu Westminsterského opatství v Londýně, nespočet drobných venkovských staveb v Belgii, domů kolem Rýna a na dalších místech. V roce 1830 byla polovina domů v New Yorku kryta pokrývačskou břidlicí z Cornwallu. Právě tato oblast byla pod názvem „Břidličná krajina“ zapsána do světového dědictví UNESCO. I u nás byl podíl břidličných střech až do roku 1945 značný, a to zejména v moravských Sudetech, ale s odsunem německých horníků těžba skončila a málokdo uměl či chtěl tuto střešní krytinu opravovat.

Dobývací komora v dole zvaném Woodboys v protisvětle, kdy nejlépe vyniknou rovné a hladké plochy těžené horniny.Snímek Milan Korba

Částečně zatopená opuštěná těžební komora v důlním díle známém pod trampským názvem Potlachový důl. Podobné prostory jsou pro břidlicové doly typické. Vznikají při těžbě Rýnskou metodou (příčné výstupkování se zakládkou) a mívají rozměry až 25 metrů na délku, 18 metrů na výšku a 12 m na šířku.Snímek Milan Korba

Každé jaro totiž bylo nutné střechu prohlédnout a puklé či drobící se tašky vyměnit. Obvykle se sice jednalo jen o pár kusů, jinak byla střecha prakticky věčná, ale údržba byla nutná. Noví obyvatelé tak po čase raději sáhli po eternitu. Na druhou stranu se opět zejména v Sudetech, v Čechách např. v podhůří Lužických hor, dodnes zachovalo velké množství štítů skládaných z různobarevných břidlic někdy i z několika evropských států. Působivé jsou např. načervenalé břidlice z Cornwallu či stříbřitě nazelenalé fylity od Železného Brodu.