Co Werich nevěděl o žížalách

Žížaly jsou, troufám si tipnout, nejznámější půdní bezobratlí. Na rozdíl od jiné havěti se žížal skoro nikdo nebojí – žížala vás nepokouše, a pokud náhodou máte dojem, že na vás útočí, určitě jí zvládnete utéct. V popkultuře náš vztah k žížalám balancuje na pomezí hnusu a obdivu. Na jedné straně tradovaný „hrdinský“ čin překousnutí či spolknutí žížaly (schopnost sebezapření), na druhé straně dětmi oblíbená žížala Jůlie (autorem textu parodujícího hit Heleny Vondráčkové je Ondřej Suchý). Ve tvaru žížal se vyrábějí i cukrovinky – což nesouvisí pouze s tím, že se červovitého tvaru na výrobních linkách snadno dosahuje, ale i s ochotou zákazníků si takové bonbony kupovat.

Žížaly však nefascinují jen děti, zvýšenou pozornost jim věnují například i biochemici. Ti se zaměřují hlavně na jejich coelomovou tekutinu. Ta rozvádí po těle plyny, živiny a odpadní látky a funguje jako opora (tzv. hydroskelet) pro podkožní svalový vak. U kroužkovců tato tekutina obsahuje také uskladněné pohlavní buňky. Je zjevné, že takový systém by měl mít alespoň základní schopnost imunitní reakce; u žížal existuje systém buněčné a hormonální imunity. Zjednodušeně řečeno, buňky v coelomu mohou cizorodé části podle jejich velikost pohltit či zapouzdřit, případně vyloučit toxiny, jež cizorodou buňku usmrtí. Hormonální imunita zahrnuje řadu bioaktivních proteinů, které mohou napadat bakterie a jiné cizí buňky a narušovat jejich buněčnou stěnu.

Olizovat žížaly? Možná to není tak dětinský nápad, jak se na první pohled zdá.

Snímek Andy Murray

Coelomovou tekutinu lze získat i ze živých žížal. Obvyklá metoda je teplotní šok, kdy se žížaly zahřívají (buď se hladí prstem, nebo se miska s nimi dá do horké vodní lázně) a následně ochladí (ledem). Žížaly vylučují coelomovou tekutinu z pórů na hřbetní straně těla, tyto kapičky lze odebrat a analyzovat. Detailní výzkum odhalil v coelomové tekutině některých i u nás běžných druhů žížal látky, které mají nejen antioxidační, protizánětlivý a antipyretický, ale i antivirotický, antibakteriální a antimykotický, a dokonce i cytostatický potenciál, některé z nich také blokují detekci bolestivých podnětů receptory. U řady z nich se předpokládá synergický efekt, takže farmaceutický výzkum ještě čeká dlouhá cesta k nalezení vhodných kombinací s dostatečným farmakologickým účinkem.

Jan Werich zjevně užitečnost žížal podcenil. Když si malý učitelovic Tonda v pohádce Lakomá Barka z Werichova Fimfára v modlitbě za Barku přeje, aby dotyčná nežrala žížaly, dělá jí medvědí službu. Možná právě díky kombinaci střídmého stravování s pravidelnou konzumací žížal se jí podařilo přežít pád na zem doprovázený hlubokým bezvědomím i následný výprask cepem a jistě se posléze dožila požehnaného věku. Než se na trhu objeví nová léčiva, jako příhodná dočasná strategie se možná jeví olizování žížal. Dle popsané metodiky je však vhodné je nejdříve omýt a nechat vyprázdnit, až poté v ruce hladit kostkou ledu.