Víra v hříšnost víry

Kdysi dávno jsem se domníval, že kolektivní lidské vědění konečně směřuje k jakési jednotě. Myslel jsem si, že vědecký materialismus definitivně odešel tam, kam pořád všechny posílal, a současně se mi zdálo zřejmé, že to, čeho dosáhly generace vědců, inženýrů a lékařů, už nemůže nikdo vážně zpochybňovat. Všeobecně známé skutečnosti mě ovšem usvědčují z omylu. Jestli jsem si představoval naše kolektivní hledání jako rojnici, kde každý hledá v úseku, na který nejlépe vidí, pak skutečnost odpovídá spíše nějakému bitevními poli. Zhruba stejně sil se věnuje hloubení příkopů jako zajišťování (rozuměj zkoumání) tímto příkopem striktně ohraničených úseků skutečnosti. Mosty přes příkopy se také staví, to je třeba uznat, většinou se však za nimi šikují invazní vojska. Výsledky takových postupů dnes vidíme všude kolem sebe. Je svým způsobem děsivé, čemu všemu se dnes věří, a úplně stejnou hrůzu budí, i čemu všemu se dnes (jako důsledek víry v něco jiného) nevěří.

Andrzej Dragan: Kvantechismus – Klec na lidiArgo a Dokořán, Praha 2021, 232 stran, ISBN: 978-80-7675-028-9 a 978-80-257-3486-5

Víra je vůbec pochybný zdroj představ o světě. Když jde o jeho zkoumání, je vyloženě na překážku. Alespoň toto je jedno z hlavních poselství knihy Andrzeje Dragana. Polský fyzik, fotograf a filmař, po všech stránkách bezesporu velmi zajímavá osobnost (doporučuji zhlédnout jeho stránky andrzejdragan.com), vtipně a neotřele zavede čtenáře do zákoutí kvantové teorie a teorie relativity, poví ledacos ze svého bohatého osobního života, bez obalu pomluví kdekoho a představí svoji všeobjímající nevěrouku – odtud zřejmě kvantechismus. Podle kvantechismu je víra prostě hřích.

Jako populární knize o fyzice a vyprávění o životě ve stylu Richarda Feynmana nelze Kvantechismu snad nic vytknout. Vtipný a bohatou vědeckou zkušeností podtržený narativ, že selský rozum selhává, racionalita vítězí, svět je, jaký je, a komu se to nelíbí, ať jde jinam, dokresluje povídání o kvantové fyzice a teorii relativity. Kniha je názorná, elegantně vysvětluje obtížnou fyziku a je místy opravdu vtipná. Nevím o tom, že by někdo předtím pojmenoval dvojčata ze slavného paradoxu dvojčat, ale Raketomír a Stacioslav mi připadají velmi slibní. Bylo by jistě pěkné, kdyby vedle robota a kvarků do mezinárodního populárně-vědeckého slovníku přibyla další slova slovanského původu. Fyziku autor špikuje osobními příhodami a náhledy a vše se zdá plynout v odlehčené atmosféře. Nahlas jsem se smál poznámce o tom, proč mají auta vzadu červená a vpředu bílá světla. Kdo tedy v této knize hledá fundované, ale zábavné základní poučení o kvantové teorii a teorii relativity a jak spolu obě teorie souvisejí či nesouvisejí, neodejde s prázdnou. Dostává se mu do rukou kniha od odborníka s nesporným pedagogickým talentem.

Jako čtení do života je to však kniha podporující a propagující kopání příkopů v té nejostřejší formě. Tady lehkost získává různě intenzivní nádech arogance a sálá z ní nekompromisní odmítání jakéhokoliv jiného než vědeckého náhledu na svět, s občasnými (zbytečnými) výstřelky různými směry, třeba do polské politiky. Je to kvantechismus, takže musí být autoritativní, ne?

Zda tedy knihu doporučit ke čtení, nebo ne, záleží nakonec jen na čtenářově citlivosti k některým mimofyzikálním tématům. Pokud vám připadá, že věda a její metody dávají odpověď na všechno, nevadí vám dštění ohně na všechny, kdo mají opačný názor, nebo pokud vám nevadí či vás dokonce baví házení vajíček na filosofy, pak je Kvantechismus kniha pro vás. Vězte ale, že jsou témata, kterým teoretický fyzik rozumí asi jako koza petrželi. O tom mohu mluvit z vlastní zkušenosti.

V největší nemilost upadlo u autora slovo „víra“. Víra, myšleno evidentně nejen náboženská, je tu symbol všeho špatného a zvráceného. Rád bych věřil (ups…!), že u autora jde o jakousi specificky polskou zkušenost, reakci na tradičně silný vliv náboženství v Polsku, špatně přenositelnou do bezvěreckého Česka. Ale ruku na srdce, u nás už to taky není taková idyla. Byť se Andrzej Dragan může zdát pravým opakem věrozvěsta, přece se nemohu ubránit pocitu, že kvantechismus nepředstavuje nic jiného než filipiku proti jinověrcům. O moc víc než o víru ve všemocnost vědy se autor opřít nemůže. Překvapuje mě, že někdo pracující na pomezí teorie gravitace a kvantové teorie, tedy dvou momentálně formálně neslučitelných fyzikálních teorií, a zakládající své jednání na víře, že půjdou sjednotit, je takovým odpůrcem víry jako takové. Jde u něj totiž o víru v pravém slova smyslu – když věřím, jednám tak, jako by něco bylo pravda, byť vím, že je dobře možné, že to tak není. Kdyby autor věnoval trochu úsilí pečlivějšímu přebírání těch, které hází do jednoho pytle (což mu ovšem nejspíš jeho pevná víra zakazuje), zjistil by, že existuje mnoho nuancí toho, co šmahem odmítá jako škodlivé, neřkuli že by zjistil, že nemocí, kterou vymítá, sám trpí.

Když se v Kvantechismu hází vajíčky na  filosofy, jde o vtipný způsob vysvětlení fyzikální reality. Pohoršovat to může jen někoho, kdo jako já považuje podrážděné odmítání filosofické kritiky vědy za skutečný problém. V době, kdy vědou vypuštěná racionalistická bestie ve formě kvantifikování a měření všeho, co letí kolem, začíná požírat samu vědu, mi už nestačí argument, že je to jen nějaké nesprávné pochopení či snad zneužití vědeckých metod. Zaprvé nějak nevidím, proč by stejný argument neměl platit na excesy náboženství, a současně se mi nechce dělat si legraci z těch, kdo investovali nemálo intelektuálního úsilí do hledání podstaty vědecké činnosti. Ale vtip je vtip, tak budiž. Odbočka k polské ústavě, byť kraťoučká, mi připadá velmi zbytečná. Mám pocit, že vím, kam zařadit názor, že je něco logicky závadného na pojmu „sociální spravedlnost“. Ne že bych si myslel, že se fyzici nemohou vyjadřovat k politice, ale autor to odbývá na pár řádcích náznaků, což mi připadá na někoho, jehož kvalifikací je fyzika, dost nezodpovědné. Vypadá to jako verze známého obratu: „Důkaz přenecháme čtenáři za cvičení“, ale pokud se to uplatní na podobně sporný výrok, je to přesně ten typ intelektuální povýšenosti, kterým se nic nezíská a mnoho ztratí. Podobně bych měl výhrady k tvrzení, že kdo se domnívá, že ve vzniku vědomí v mozku hrají roli kvantové jevy, „pěstuje myšlení bez zapojení mozku“ a „dostal se s myšlením až na dno“. Já také v otázce kvantových jevů v mozku dost vehementně nesouhlasím s Rogerem Penrosem, na něhož se tu zřejmě míří, ale proč si brát na mušku Penrose, když můžeme zůstat u Penrosovy teorie? Třeba jako filosofka Patricia Churchland, podle níž má vílí prášek v synapsích zhruba stejnou vysvětlující sílu jako kvantové koherence v mikrotubulech. Není tento komentář zhruba o řád vtipnější? Také si nejsem jist, jestli stačí nazvat poslední kapitolu „Nic o tom nevím, ale názor mám“, aby se veškeré předchozí poučování o racionalitě mohlo beztrestně rozpustit v naivních morálních vývodech z velmi povrchně uchopené evoluční teorie. Chce tady autor demonstrovat, jak to dopadá, když se někdo pustí vědeckými metodami na  půdu, na kterou se příliš nehodí?

Nakonec si tedy, přes veškeré empirické důkazy o přesně opačném stavu současného vědění, dovolím ponechat svoji víru v možnost jeho asymptotické jednoty nějakým sjednocením. Jedna myšlenka ze závěrečné kapitoly takovou naději dává. Andrzej Dragan vyslovuje přesvědčení, že se v další evoluci podíváme do intelektuálních výšin s našimi dnešními schopnostmi nesrovnatelných. Sice na to vidím jen pramalé evoluční tlaky, ale už sama myšlenka, že existuje nějaká vyšší úroveň inteligence než ta naše, mi připadá jako dobrý základ pro trochu pokornější pohled na naše intelektuální snahy tváří v tvář komplexitě skutečnosti. Kvantechismus celkem zbytečně předstírá, že ji může jedním vrzem pojmout celou. Ale nic není dokonalé. Tato kniha má burcovat mysl. Moji vyburcovala dost a možná tu práci udělá dobře i pro vás.