Existuje druhak?

Rozhodnout, jestli něco existuje, nebo neexistuje, je mnohdy zapeklitá věc. Dokonce i u nanočástic, virů, kapraďorostů nebo historických událostí. Natož u slov. Pokud dítě říká pudinku žbrable a svého žbrable se dožaduje, jeho rodina nebude pochybovat o tom, že slovo žbrable existuje. Typickým příkladem slova, jehož existence je popírána, je druhak.

Většina z nás zná víceslovný spojovací prostředek jednak–jednak. Protože počítat do  dvou umí nejspíš i dítě se žbrablem, vcelku logicky se nabízí chápat to jako výčet. Platí zaprvé tohle, zadruhé tohle, na jedné straně tohle, na druhé straně tohle, jednak tohle, druhak tohle. Hodilo by se tam dvak, jednak totiž není odvozeno z číslovky řadové, ale základní, zatímco diskutované druhak je odvozeno z řadové číslovky druhý. Dvak ani případná mutace dvojak se však v konkurenci se strukturně průhledným a srozumitelným druhak neprosadily.

To, že je podoba druhak slovotvorně nesamozřejmá, neznamená, že neexistuje. Záznam lexikálních jednotek, tedy slov nebo jejich spojení, v jazyce tradičně zajišťovaly slovníky. Aktuálně máme lepší nástroj evidence: jazykové korpusy, obsáhlé elektronické databáze psaných i mluvených projevů rozličného typu. To, že se druhak objevuje hojně, ne-li běžně, a že má ve většině projevů tutéž funkci, nelze díky korpusům popřít. Právě na jejich základě se druhak dostává i do  nově vznikajícího elektronického Akademického slovníku současné češtiny, sestavovaného také na základě reálných jazykových dat.

Známe klišé, že jazyk se vyvíjí. Lépe se patří říct, že ho vyvíjíme my. Pokud se v přirozeném jazyce něco uchytilo, mělo to jistě nějaký důvod, patrně nám jazykový prostředek s takovými vlastnostmi chyběl. Je to podobné, jako když sledujete někoho, jak jí bramborák s pudinkem, a tvrdíte mu, že takové jídlo neexistuje. Můžete říct, že vám by to nechutnalo, že to vypadá příšerně, že to není v žádné kuchařce, že vy byste raději banánový pudink místo vanilkového, ale ne to, že bramborák s pudinkem neexistuje. Pokud navíc bude bramborák s pudinkem prokazatelně jíst půlka republiky denně, je tvrzení, že nic takového není, v podstatě šíření hoaxu. Kdo tvrdí, že druhak neexistuje, šíří blud.

Soudy o existenci a neexistenci bychom neměli zaměňovat se soudy hodnotícími. Když budou strávníci potřebovat bramborák s pudinkem víc než se zelím, prostě si ho udělají, a když budou mluvčí potřebovat druhak víc než dvě jednak, prostě ho použijí. A ono bude žít, ať se to někomu líbí, nebo ne.