Pachem proti padouchům

Příležitostí, jak se přesvědčit o účinnosti dezinformací na lidskou společnost, máme poslední dobou víc, než by nám bylo milo. Nová studie týmu Granta L. Norburyho z novozélandské výzkumné instituce Manaaki Whenua–Landcare Research však ukázala, že falešných zpráv lze využít i k dobrým účelům, konkrétně k ochraně ohrožených druhů. Na Novém Zélandu se rozhodli zbavit se nejproblematičtějších invazních savců do roku 2050 (viz rovněž Vesmír 97, 458, 2018/7) s cílem zachránit leckdy kriticky ohrožené původní druhy, zejména ikonické ptáky. Nutnost hubit nepůvodní druhy ve velkém, navíc často nehumánními metodami, pochopitelně vyvolává i negativní reakce.

Jako alternativa vůči smrticím metodám (pastem či jedům) i vůči humánnějšímu, leč kontroverznímu genovému tahu se nabízí geniálně jednoduché řešení – přesvědčit predátory, aby nevěřili svým smyslům. V experimentu byly zavlečené savčí druhy, kočky, fretky a ježci, ve vytipovaných oblastech Jižního ostrova vystaveny pachům křepelky japonské (Coturnix japonica), kura domácího a racka jižního (Larus dominicanus). Akce se uskutečnila ve dvou letech, vždy před začátkem hnízdní sezony. Savci si zvykli, že ptačí pach není spojen s žádnou odměnou, a proto se ho postupně naučili ignorovat (počet interakcí s pachovými návnadami poklesl na méně než desetinu). Když pak na říční pobřeží přiletěli bahňáci, konkrétně kulíci dvoupruzí (Charadrius bicinctus), kulíci křivozobí (Anarhynchus frontalis) a ústřičníci Haematopus finschi, aby zahnízdili, měli to o poznání snazší – v oblastech s pachovou hybridní válkou jim vzrostla úspěšnost líhnutí na 1,7násobek oproti oblastem „bez zásahu“. U kulíků dvoupruhých autoři odhadují, že by každoroční dezinformační kampaň mohla obrátit populační trend a po 25 letech vést k nárůstu populace o 27 %.

Metoda přitom není drahá – stojí asi 520 korun (33 novozélandských dolarů) na hektar, čímž je srovnatelná s uvedenými smrticími metodami.

Ústřičník Haematopus finschi byl dříve považován za poddruh ústřičníka velkého (H. ostralegus). Vyskytuje se převážně na Novém Zélandu, vzácně i v Austrálii.Snímek John Harrison, CC BY-SA 4.0

Norbury G. L. et al.: Science Advances, 2021, DOI: 10.1126/sciadv.abe4164