Od topologie k biochemii

Můj čtenářský vývoj: od Ohníčku k ABC (do 7. třídy ZDŠ), pak VTM. Knihy – od báječné dětské knížky Františka Nepila a Františka Škody Kola, strojky, nápady (pokusy zde popsané zvládne sedmileté dítě – třeba tryskový člun poháněný mýdlem) přes některé tituly edice OKO (např. Karel Patočka: Kouzla se zvířaty). Akvaristika od Günthera Sterby mě mimo jiné naučila, že existuje taxonomie, binomická nomenklatura a podezřele často se tam objevuje jméno Linné.

První setkání s Vesmírem se odehrálo na gymnáziu, v knihovně závodního klubu ROH v Otrokovicích. Se spolužáky jsme tam kvůli hledání „aktualit“ do školních referátů chodili při čekání na autobus listovat časopisy vystavenými v polici. Článek, který mi otevřel nové okno do vzrušujícího neznáma (už si bohužel nepamatuju jméno autora ani titulek), se týkal seznámení s pojmem topologie. Jako příklady měl úlohy, kolik barev stačí na vybarvení mapy, kolik čar na nakreslení obrazce a tak podobně, snad i Möbiova páska byla zmíněna. Od té doby už mi nebylo líto investovat měsíčně 3 Kč, abych měl svůj vlastní výtisk.

Můj první mikroskop byl monokulár Reichert od dědečka – ještě ho mám schovaný. Díky němu se buchanky, perloočky a larvy komárů změnily z krmení pro rybičky v plnohodnotné objekty zájmu, přibyla možnost sledovat nálevníky in vivo. To vzrušení, když jsem poprvé na vlastní oko (byl to přece monokulár) spatřil pulzující vakuoly! Také jsem holdoval chemii – od tajných inkoustů a jiných hraček po tu chemii, která bouchá a smrdí. A snil o studiu medicíny. To se sice v podobě z mých dětských představ nesplnilo, není ale nač si stěžovat. Biochemie, kterou jsem vystudoval, mne zavedla do krajů lékařských (hemodialýza, endokrinologie), potravinářských, zemědělských…

Vesmír mi rozšiřuje obzory už přes čtyřicet let. Poté, co jsem dospěl k prvním vědeckým publikacím, stal se mi i metou autorskou. Vždyť přece biochemie je tak vzrušující a zaslouží si své místo v obecném povědomí. (Velkou výzvou bylo šokující zjištění, že někdo netuší, co pro nás plyne z absence gulonolaktonoxidázy, viz Vesmír 80, 497, 2001/9.) Nejdřív to drhlo na obou stranách. Těžce jsem psal, těžko se to četlo. Ani po dvaceti letech mi tohle psaní nejde hladce, taky to nepřeháním. O to víc mne baví iluze některých přátel, že snad prý jsem ovládnul lehké pero.