Rostlinné buňky v pohybu

Typické rostlinné buňky si běžně představujeme jako desetinu milimetru velké váčky, ohraničené povrchovou membránou a obalené pevnou buněčnou stěnou. Zpravidla mají velkou centrální vakuolu ohraničenou membránou tonoplastem. Mezi povrchovou membránou a tonoplastem jsou v cytoplazmě odděleně uloženy plastidy, mitochondrie, buněčné jádro a další struktury. Tak se rostlinná buňka jeví na řezu v transmisním elektronovém mikroskopu, v němž ovšem vidíme fixovaný, tedy mrtvý objekt.

Živé buňky, v nichž proudí cytoplazma a mění se tvar buněčných organel, můžeme pozorovat obyčejným školním světelným mikroskopem. Jeho rozlišovací schopnost je ale poměrně malá. V posledním desetiletí se daří studovat pozoruhodné detaily dynamiky živých buněk pomocí konfokálního světelného mikroskopu a s molekulárně genetickým zacílením fluoreskujících bílkovin do vybraných kompartmentů různých buněčných organel, například do stromatu plastidů nebo do nitra endoplazmatického retikula. O výsledcích takového výzkumu rostlinných buněk nyní souhrnně referuje jeden z jeho předních protagonistů, profesor Jaideep Mathur z univerzity v jihokanadském Guelphu. Zabývá se hlavně plastidy, mitochondriemi, peroxizomy a endoplazmatickým retikulem.