Askeze jako funkční ideál
Přízraky škorpiónů, zmijí, medvědů, býků, lvů, vlků, násilnických démonů, nabízených tělesných rozkoší či přítomnost samotného ďábla bývaly nástrahami, s nimiž se museli kdysi potýkat někteří asketové. V naší době jsou tyto legendární děsy už jen anachronickou zajímavostí. Nebo nejsou?
Současná globalizovaná, digitalizovaná a konzumní společnost zčásti úspěšně vyřešila řadu výzev, kterým lidé v minulosti čelili. Stávající fáze civilizačního vývoje ovšem přinesla nové obtíže, jako jsou bezprecedentní ničení přírody, nebývalý populační růst, provázaný s neustálým očekáváním zvyšování životní úrovně. Jde o komplexní problémy, kde těžko nalezneme zázračně jednoduchý recept na řešení. Není však od věci obrátit zrak k jedné trvalejší strategii, která se dlouhodobě v našich dějinách projevovala jako funkční, a hledat inspiraci právě v její pestré škále projevů. Řeč je o askezi – o apelu na střídmost, skromnost a sebedisciplínu –, již musíme znovu začít nahlížet jako ctnost, nikoliv jen nutné zlo. Naše dějinné základy jsou protkané příklady asketické praxe, které se jednotlivě liší v míře i v pojetí. Jaký užitek ale konkrétně přinášely?
Radikální opouštění materiálního blahobytu
Začněme u starověku – ten je poměrně bohatý na příběhy o osobnostech, které dobrovolně opustily obstojné materiální pohodlí proto, aby nalezly vnitřně naplněný život. Indická tradice pěstuje příběh o Siddhárthovi (respektive Buddhovi), jenž odchází z honosného sídla, aby poznával skutečný svět, a nakonec ve střídmé osamělosti došel osvícení. Ve starém Řecku vidíme určitou analogii v případě filosofa Diogena ze Sinópé, který se rozhodne pro takřka absolutní oproštění od vlastnění a užívání jakéhokoliv majetku. Křesťanská historie obsahuje obdobný příklad sv. Antonína Velikého – ten upřednostní poustevnický pobyt v nehostinné egyptské poušti před pohodlnějším životem ve městě. V dějinách židovského náboženství existuje starověké hnutí esejců, přebývajících poblíž Mrtvého moře, kde se dobrovolně stranili majetku i rozkoší.