Polovodiče v komunismu

ad Vesmír 100, 508, 2021/7–8

Jako čtenář Vesmíru již asi 60 let děkuji za každé nové číslo. S obzvláštním zájmem jsem si přečetl příspěvek o polovodičích. Excelentní Taucův výklad funkce polovodičů nepotřebuje další komentář, ale k poznámkám Jana Valenty mám několik připomínek.

S Jindřichem Bačkovským, mým strýcem, jsem tenkrát bydlel ve společné domácnosti. Jako žák základní školy jsem sice vnímal některé věci jen povrchně, přesto si pamatuji, jak se doma záležitosti kolem polovodičů probíraly. Jméno Tauc bylo na pořadu často. Strýc, sám špičkový vědec s renesančním záběrem, vždy hovořil o tom, že výzkum polovodičů spolu běžně řeší. Byl příznivcem vývoje tranzistorů na bázi germania, které tenkrát těžko získávali. Nevzpomínám si na zmínku o zapomenutých německých zásobách, ale utkvělo mi, že strýc s někým vyrážel získávat surovinu pro germanium z odpadu nějaké těžební technologie.

Není pravda, že by komunistický režim nebránil rozvoji polovodičové techniky. Pamatuji si na strýcovo zoufalství, když po řadě jeho zákulisních tahů ústřední výbor strany obeslal dotazníkem poúnorové kapitány průmyslu (u nás doma hodnocené jako ignoranty), přejí-li si odebírat pro svůj závod tranzistory. Pochopitelně všichni odpověděli, že tranzistory nepotřebují, a státní plánovací komise (údajně instituce, kam odsunuli soudruhy tak neschopné, že se neuplatnili ani v řízení sjednocené tělovýchovy) vyřadila další zkoumání polovodičů z plánů. Strýc poté asi vsadil na vybudování osobních vztahů s techniky nějaké méně důležité firmy a práci na polovodičích se podařilo udržet při životě mimo hlavní proud výzkumu.

Strýc (ač sám předválečný člen strany) v roli ředitele ústavu denně řešil, jak prokličkovat mezi komunistickou vrchností, protlačit rozumné priority výzkumu a neohrozit ani ústav, ani nejlepší lidi v něm. Na své taktizování doplácel tím, že po dobu ředitelování byl stále jen člen korespondent Akademie. Jeho plné členství vždy vetoval stranický ÚV. To pokračovalo i v sedmdesátých letech, kdy chránil svůj tým již jen jako vedoucí výzkumný pracovník. Nedávno jsem se v rozhovoru s jedním z jeho tehdejších oblíbených spolupracovníků k svému překvapení dozvěděl, že o tom neměli ani zdání, a některým jeho postojům proto nerozuměli.

Náhled mocných na vědecké novinky nebyl vůbec pragmatický, jak soudí pan Valenta. Byli to většinou hlupáci. Naprostý vrchol představoval asi Kopecký, nevzdělaný žvanil, se kterým měli lidé z vědecké komunity velké problémy. Znovu to vrcholilo v Husákově éře za Obziny, který (jak strýc již jako akademik nevěřícně řešil) opakovaně vysvětloval, že není třeba investovat do výzkumu, neboť dobře organizovaná průmyslová špionáž vše vyřeší laciněji.

Poslední problém související s polovodiči, na který si vzpomínám a ve kterém se Bačkovský angažoval, bylo rozhodování o elektrifikaci železnic. Naše modrá armáda odmítla polovodiče a prosadila stejnosměrnou trakci.

Josef Šanda,

vysokoškolský pedagog, dlouholetý člen vědecké rady FA ČVUT, projektant a výzkumný pracovník

Odpověď autora: Děkuji panu Šandovi za osobní vzpomínky na akademika Jindřicha Bačkovského, dlouholetého ředitele fyzikálních ústavů ČSAV (jak se různě přejmenovávaly), a za další poznámky. Je zřejmé, že jsem se v některých místech svého textu nevyjádřil správně, za což se omlouvám. Jelikož prostor pro komentář k Taucovu článku z roku 1954 v rubrice Vertikála byl velmi omezen, musel jsem používat co nejstručnější vyjadřování – odkazy či ilustrace nebyly vůbec možné. Formulace popisující vztah komunistického režimu k polovodičovému výzkumu a průmyslu tak zřejmě nebyla šťastná. Chtěl jsem jen říct, že systém nebránil polovodičům nějak systematicky či ideologicky (alespoň neznám takové oficiální vyhlášení) – samozřejmě odpor řady vedoucích pracovníků a ředitelů podniků vůči „novotám“ byl silný, jak je zachyceno ve vzpomínkách (H. Franka a dalších). Na druhou stranu soudruzi rádi využili úspěchy, které vznikly z iniciativy jiných a navzdory četným překážkám, k propagaci svého režimu (např. přenosný tranzistorový přijímač či stolní elektronový mikroskop na Expo 58). To, že některé osoby se silným hlasem občas zpochybňují nutnost podporovat vědu a výzkum, nebylo specifikum jen oné doby. Podobní lidé se bohužel objevují i dnes.

Jan Valenta