i

Aktuální číslo:

2021/10

Téma měsíce:

Domestikace

Nejlepší cesta, kterou máme

Raději jednoduchost než dokonalost
 |  4. 10. 2021
 |  Vesmír 100, 598, 2021/10

Člověk se nechová jen racionálně, když se rozhoduje, a to nejen o svých penězích, ale i na pracovním trhu nebo u volebních uren. Jak se občané nebo politici rozhodují a co je k těmto rozhodnutím vede? Co je ovlivňuje? A co se s tím dá dělat? To jsou témata, která zajímají ekonoma Filipa Matějku. První vědecké ostruhy získal při rozvíjení teorie racionální nepozornosti. V behaviorální ekonomii již získal mezinárodní věhlas. Na svůj výzkum pro příštích pět let získal ERC Consolidator Grant ve výši 1,15 milionu eur.

Co říká o lidském rozhodování teorie racionální nepozornosti? — Když chcete porozumět tomu, jak fungují finanční trhy nebo fiskální politika, musíte vědět, jaké chyby lidé při rozhodování o penězích dělají. Třeba jsou netrpěliví, nepozorní, ovládají je emoce. Když dáte lidem na výběr deset korun dneska nebo dvacet zítra, velmi často zvolí první variantu… Teorie racionální nepozornosti popisuje, čemu a jak lidé věnují pozornost. Lidé se rozhodují při nakupování, výběru zboží nebo služeb zdánlivě racionálně, ale přitom dělají spoustu chyb.

Co tedy rozhodování lidí ovlivňuje? — Na to zkoušíme přijít. Je těžké získat, a hlavně nastudovat a posoudit všechny informace. Vyhodnocujeme, co je pro nás důležitější a co můžeme ignorovat, to je často rozumný první krok. Ale pak se lidé stejně rozhodnou chybně, neracionálně. A tohle platí ve všech oblastech lidské činnosti. Teď zrovna se s kolegy v Kalifornii pokoušíme zjistit, podle čeho se rozhodují lékaři, když studují dokumentaci pacientů. Snažíme se vysledovat strategie ne/pozornosti.

I lékaři se rozhodují iracionálně? Nebo racionálně nepozorně? — Lékaři dělají často opakované výkony, rukama jim projde každý den mnoho pacientů, často se stejnými symptomy, diagnózami. My sledujeme, jaké informace o pacientovi si vyhledávají v počítači, na jaké výsledky testů klikají, kdy klikají, jak často, kolikrát, jak podrobně si čtou poznámky a jestli je v tom rozdíl, když je pacient běloch, černoch, muž, žena. Chceme tak zjistit, jak lékaři přemýšlejí, jak moc je ovlivňuje únava, emoce, předsudky.

Měl by tento projekt vyústit v nějaké opatření, nebo jde jen o základní výzkum? — Ještě úplně nevíme, co bychom chtěli. Tak jako u všech projektů obecně, naše sny jsou dvojí. První se týkají základního výzkumu, chtěli bychom zdokonalit nebo alespoň trošku zpřesnit teorie, které teď používáme, ať je to teorie racionální nepozornosti, nebo jiné – náš cíl je tedy poznat a zjednodušeně popsat fungování světa. Tyto teorie vycházejí z nějakého předpokladu, ale zatím ještě nemáme tolik dat, pozorování, experimentů, abychom řekli, zda je teorie zcela správná, a pokud ano, v jakých situacích a podobně. Druhá přání vycházejí z toho, že bychom samozřejmě velmi rádi přispěli něčím prakticky užitečným. Třeba v případě amerických doktorů. Nemocnice do databází a programů investují spousty miliard dolarů, ale doktoři je nemají rádi. Jsou pro ně příliš složité, pořád na ně vyskakují různá upozornění. Takže by bylo přínosné, aby ty databáze vnímali jako užitečné, místo aby je otravovaly. Náš cíl je tedy na základě našich zjištění navrhnout vylepšení počítačových systémů, pomoci doktorům, aby se lépe rozhodovali a aby nás lépe léčili. A podobný sen máme i v jiných odvětvích.

V předchozích letech jste zkoumali racionální nepozornost u personalistů při výběru zaměstnanců. Co jste se dozvěděli? — Tento projekt se zabýval diskriminací na pracovním trhu. S kolegy Michalem Bauerem, Julií Chytilovou a Vojtou Bartošem jsme sledovali, jak si HR manažeři všímají jednotlivých uchazečů. Když manažer přijímá jednoho ze 120 uchazečů, na každý životopis se dívá v průměru pár vteřin. Spoustu jich vyřadí, aniž by si je přečetl, jen na základě pohlaví, etnika. Kdyby měl dostatek času, dozví se, co a jak vystudovali, jaké mají odborné zkušenosti. Výběr je tak poznamenán nepozorností. K našim novým zjištěním patří, že na různých trzích – pracovním trhu, trhu s nájemným bydlením – se (ne)pozornost projevuje různě, ale vždycky škodí minoritám – na trhu s nájemním bydlením si naopak všímají minorit více. Nepozornost tedy ještě zvýrazňuje existující rozdílnou startovní čáru.

Zde jste si splnil první přání – rozpracovat dál teorii, nebo i druhé – a vaše poznatky se využívají v praxi? — První určitě, tento výzkum dostal v roce 2017 cenu univerzity v Exeteru za nejlepší publikaci v experimentální ekonomii. To byla radost. Ale zčásti i druhé – již nás oslovila například společnost Airbnb. Už víceré firmy na světě používají slepé dotazníky, kdy personalistům nebo manažerům zůstává v prvním výběrovém kole skryto jméno nebo pohlaví, takže se musí rozhodovat podle dalších kritérií, což diskriminaci značně snižuje. Ale nejde o jednoduché věci, což dokumentuje příklad z USA. Hnutí Ban the Box, Zakažte čtvereček, bojovalo proti povinnému označení uchazečů o práci, kteří za sebou mají vězení, černým čtverečkem. Firmy hledající pracovníky samozřejmě CV s černým čtverečkem rovnou odkládaly, což bylo pro ty, kteří se vraceli z výkonu trestu, značně diskriminační a demotivační. Černý čtvereček byl zakázán. A co se stalo? Protože většina vězňů v Americe jsou mladí černoši, zaměstnavatelé pro jistotu odmítali všechny mladé černochy a jejich nezaměstnanost prudce narostla. Občas dobrý úmysl bez porozumění mechanismu může způsobit naprosto jiný efekt, než si jeho nositelé představují, například uškodit ještě větší znevýhodněné skupině.

Původně teorie racionální nepozornosti sledovala hlavně chování lidí jako ekonomických subjektů. Počítají s jejich racionální nepozorností třeba banky? — Centrální banky už některé naše poznatky využívají nejméně deset let. Před časem mě pozvala Evropská centrální banka na setkání šéfů výzkumných oddělení všech centrálních bank z Evropy, abych na toto téma povídal, a setkalo se s velkým zájmem. Při vědomí racionální nepozornosti (třeba na změnu daní část obyvatel nezareaguje racionálně a nezmění adekvátně své chování) je možné vytvářet přesnější modely makroekonomické dynamiky. Centrální banky podle toho mohou upravovat svou komunikaci. Kolik informací mají vypouštět, jak moc dlouho dopředu.

Vás ale také zajímá „politická“ nepozornost. — A jak v takových podmínkách funguje demokracie. Publikovali jsme s kolegou článek, který popisoval, zda a jak politici pracují s racionální nepozorností voličů. Tedy s tím, že občané nejsou schopni sledovat detailně, co politici dělají, jestli opravdu navrhují slibovaný zákon, nebo jestli se jen chlubí na facebooku a „skutek utek’“. Nejdříve jsme to dokumentovali na „porcování medvěda“. Politici rádi dávají velké peníze do malých vesnic, získávají si tím sympatie, a lidé už si neuvědomují, že další peníze se rozdávají i jinde a že to nakonec všichni zaplatíme ve vyšších daních.

Takových poznatků a příkladů je mnohem víc. Vyplývá z toho základní doporučení: Všechny tyto informace je užitečné prezentovat v indexech a v kontextu. Když nějaké firma získá dotaci tolik a tolik milionů korun, každý občan jí tedy přispěje tolik a tolik. Tyto údaje pomohou překonat nepozornost, lidé se pak mohou lépe rozhodnout, zda se státu, a tedy i jim taková ekonomická strategie vyplatí, nebo nevyplatí, jestli s ní souhlasí.

Nedávno se konala na téma racionální nepozornosti v politické ekonomii velká konference v San Diegu. Kolegové mají skvělé nápady, jak téma lépe zpracovat a posunout. V politice (ne)pozornost evidentně hraje velkou roli. Je také patrné, že někteří politici umí přitáhnout pozornost lidí i médií a že tím získávají obrovskou výhodu.

Politici tedy dobře vědí, že pracují s lidmi, jejichž rozhodnutí nejsou přísně racionální, s nimiž hýbají emoce. Co dělat, aby si lidé všímali nejen populistických slibů? — Politici a ostřílení marketéři to rozhodně vědí. Co s tím? Počítat s racionální nepozorností voličů. Nepředstavovat třistastránkový program, protože ten nikdo dopodrobna nepřečte, vypíchnout jednu, dvě, tři priority a o těch mluvit. Těm přidáme, těm vezmeme, to zlepšíme. Zaměřit se na několik málo – ale silných témat.

Voliči se tedy rozhodují na „první dobrou“? Agresivní kampaň vítězí? Co ti nerozhodní? — Podle mě i slušná, pozitivní, konstruktivní, konkrétní kampaň proti těm agresivním šanci má. Ale jak už jsem zmínil, musí být jednoduchá. Konflikt, urážka, naděje a sliby přitáhnou pozornost nejvíc, voliči dávají hodně i na pocity. Na druhou stranu platí, že každá strana zastává nějaké základní hodnoty. Když srovnáváte Bidena a Trumpa, víte, že jeden zastává liberálnější, druhý konzervativnější hodnoty, i podle tohoto rozdělení si nerozhodnutí voliči vybírají. Také u našich politických stran vnímáme jejich základní hodnoty, nejen sliby nebo opatření. Současná vláda ze slibovaných opatření neudělala téměř nic, jednodušší daně, dálnice, stabilizace dluhu, zato ale vím, co od ANO čekat při řešení jakýchkoli problémů v budoucnu: centralizace, mizivé pravomoci firmám, obcím. U ODS lze očekávat, že půjdou cestou decentralizace, svobodného rozhodování jednotlivců. Podobně čitelní jsou piráti, ti se k tomu budou snažit kultivovat či regulovat prostředí v případě deformací trhu. Tohle lze tak nějak obecně tušit a nerozhodnutým to může pomoci.

Vy jste s politikou nedávno zažil jiné „blízké setkání“. Vaši práci na ERC grantu v březnu 2020 přerušil koronavirus, respektive nabídka účastnit se práce Ústředního krizového štábu. — To si přesně pamatuji, byl jsem zrovna na zahradě, když mi volali, že prý mě Piráti a STAN navrhli za člena Ústředního krizového štábu a jestli bych do toho šel. Nejdřív ve mně hrklo, ale pak jsem si řekl, kdy jindy než teď se zapojit do věcí veřejných? Účastnil jsem se tedy, podotýkám jako nezávislý ekonom, práce ekonomického poradního týmu Ústředního krizového štábu. Nejdřív mě to hrozně bavilo, byla to zajímavá změna, člověk může napomoci v krizové situaci, navíc vidí v reálu svá témata, pro mě třeba to, co nastane, když nejsou informace od politických představitelů čitelné a srozumitelné. Našel jsem nové nápady pro výzkum o racionální nepozornosti, ale především jsme navrhovali konkrétní strategie, jak zacházet se zavřenou ekonomikou, čili zmrazit, ale ochránit, aby bylo možné ekonomické aktivity zase rychle probudit [1]. Investovat všechno do toho, aby se pak ekonomika, firmy, školy, život co nejrychleji rozjely. Konkrétně se to projevovalo ve třech základních programech: na udržení zaměstnanosti, likvidity a v přímé pomoci domácnostem.

Jak to dopadlo? — Počáteční nadšení postupně ochabovalo, úspěch byl střídavý. Tenkrát nikdo nevěděl, jak velké problémy budou mít domácnosti. Ale ví se, že několik set tisíc lidí v Česku nemá úspory na déle než jeden, dva měsíce. A že když se všechno zavře, tak někteří nebudou mít brzy co jíst. Takže jsme logicky doporučovali plošná opatření, rychlou, nevratnou, krátkodobou pomoc bez dlouhého úřadování. Podpora zaměstnanosti se rozeběhla, i když pomalu a slabě. Program půjček se úplně rozplizl. Vláda byla ze začátku hodně skoupá, přitom lepší by bylo dát na začátku hodně a pak to nechat žít. Místo toho vláda začala řešit detailně program pomalu až na úroveň covid papírnictví, covid lampičky, covid skleničky. A byl z toho blázinec. Naše studie z května 2020 Jak probudit ekonomiku [2], v níž jsme formulovali, na co si dát pozor, aby se vládou avizovaná státní pomoc ve výši stovek miliard korun neproměnila v největší mrhání financemi za několik desetiletí, už vyšla naprázdno. Vláda zachraňovala ty největší hráče. Přitom ti podporu tolik nepotřebují, mají větší finanční polštář, krizi většinou přežijí. Také se vždy dohodnou s bankou. Banka nikdy neodmítne pohovořit si se škodovkou, ale projednat situaci najednou s deseti tisíci malými firmami je nereálné, tady měl přijít obecný program podpory. Pomáhat silným na úkor ostatních nedává smysl. A přesně to vláda dělala, navzdory našim doporučením.

S odstupem času, myslíte si, že druhá vlna nemusela být tak silná, kdyby vláda přijala rady expertů, nejen ekonomické? — Na začátku října byly krajské volby, takže do té doby se nesmělo zavírat nic, a tím se virus strašně rozjel, začal se šířit exponenciálně. Promeškali jsme měsíc, kvůli tomu jsme prožili půl roku v naprostém marasmu. Moje téma v krizovém štábu bylo také testování. Neřešil jsem, jak se mají převážet ochranné pomůcky, ale že je potřeba vybudovat kapacitu na testování a na chytrou karanténu. A na to na ministerstvu zdravotnictví neslyšeli. Přesvědčovali jsme je od května, oni to začali honit v listopadu. Chytrá karanténa vůbec nezačala fungovat. A i kdyby ty přípravy v létě stály miliardu, později nás to stálo možná dvě stě miliard. Bohužel celou dobu jsme se setkávali s nedůvěrou, neschopností a neochotou decentralizovat, využívat síly trhů i odborníků. Pan premiér si vzal chytrou karanténu pod sebe, k tomu dělal milion věcí, takže se na jakékoli jeho rozhodnutí čekalo týdny. Zbytečné prodlevy, které znamenaly zbytečné ztráty, bohužel i na životech.

Myslíte si, že si to voliči pamatují? Je krátká paměť další charakteristickou vlastností člověka? — Krátkou paměť máme, to ano, ale navíc lidé neviděli do detailu a zblízka, co a jak se odehrávalo. Většina občanů pouze sledovala zprávy z médií a těch bylo tolik, že člověk pak neví, co si z toho vybrat. A když navíc některá média vlastní zrovna premiér a předseda jedné strany a jiná ovlivňuje prezident…

Věnoval jste své síly pandemii, ale zároveň vám v té době běžel evropský Starting ERC grant, tato práce také pokračovala? — V jednu chvíli můj výzkum stál, ale měl jsem napracováno. Na podzim mě zase vybrali mezi těch několik ekonomů z Evropy, dostal jsem Konsolidační grant, to je snad potvrzení, že jsem svou práci neošvindloval.

Co jste vlastně v rámci toho již ukončeného grantu řešili? — Jak funguje demokracie, když jsou voliči a voličky nepozorní. Neboli teorie racionální nepozornosti s aplikacemi na politiku. Zčásti jsem využil toho „bonusu“, že jsem si politickou realitu mohl prohlédnout zblízka a zevnitř. Dokázali jsme, že nepozornost, a z toho vyplývající chyby v rozhodování se sníží, když se lidem předloží jednoduché programy, jednoduchá pravidla a opatření. Je to stejné jako v ekonomice. Když jsou pravidla příliš složitá, nesrozumitelná, nastává nejistota, a ta je pro chod ekonomiky vždycky špatná. Příliš složitá řešení se spoustou podmínek a výjimek však nezvládnou dotáhnout ani politici. Toho jsme byli opakovaně svědky. Nakonec svá opatření nebyla schopna vůbec spustit ani sama vláda a všichni se v tom ztráceli. A další aspekt – příliš mnoho výjimek je podhoubí pro korupci.

Neschopnost reagovat na složitá pravidla, či jen jejich změnu, dokazuje i koncept mentálního účetnictví, který rovněž studujete. — S konceptem mentálního účetnictví přišel behaviorální ekonom Richard Thaler, který v roce 2017 dostal Nobelovu cenu za ekonomii. Ta teorie říká, že člověk ve své mysli striktně odděluje jednotlivé kategorie příjmů a výdajů. Jako bychom měli v hlavě pomyslné obálky, na potraviny, na zábavu, na dovolenou. A když třeba na dovolené zjistíme, že hotel je o sto dolarů levnější, tak ty peníze neumíme použít jinak než ve škatulce „dovolená“, neumíme obálky přeskupit, ani když se změní podmínky. Thaler tento princip popsal s tím, že lidé si takto zjednodušují rozhodování, ale nevysvětlil, proč se tak děje. Nám se podařilo lépe pochopit, jak a kdy přesně se tak lidé chovají, a kdy ne. Je těžké přemýšlet nad spoustou věcí najednou, proto si rozhodování zjednodušujeme – ale také vysloveně děláme chybu v úsudku, třeba při splácení více úvěrů nebo při výběru hypoteční banky.

Čemu se budete věnovat teď? — Tomu, jak jednoduše lidé chápou svět. Teorie racionální nepozornosti vychází z toho, že víme, jak všechno funguje, řídíme se podle principů světa, ale nesledujeme, co se stalo včera či předevčírem, jestli centrální banka zvedla úroky, jestli v Afghánistánu vyhrává Tálibán. Navíc si principy světa představuje každý jinak. Někdo je přesvědčen, že nám imigranti vezmou práci, jiný naopak říká, když přijdou, přinesou nové myšlenky, inovace, něco zde vytvoří. Někdo říká: inflace je problém, protože… Někdo jiný zase: inflace je dobrá, protože… Teď chceme s maďarským kolegou Botondem Koszegim popsat, jak ta jednoduchá vyjádření lidi formulují, jak si ve své hlavě svět zjednodušujeme a jak to funguje, v jakých situacích. A další větev výzkumu se týká centralizace versus decentralizace. Když chcete v ekonomice podniknout nějaké kroky, třeba řešit monopoly nebo chudobu, co z toho má dělat centrální vláda a co naopak nechat na trzích. Kde najít tu hranici, ten správný kompromis. Tohle mi přijde jako jedna z nejzásadnějších otázek ekonomie.

Snažil jste se radit vládě, aby průběh i dopady krize byly co nejmenší. Teď už začínáme sčítat škody. Jaké jsou? — Nezaměstnanost se zatím prakticky nezvýšila, firmy masově nekrachovaly. I když svoji činnost pozastavilo během krize více než 20 tisíc OSVČ, mnozí se k ní již vrátili. Ale nevznikaly firmy nové, což se projeví brzo, ale bude to mít dlouhodobý efekt na růst země. Také dochází ke koncentraci v odvětvích, posilují monopoly – pokud přece některé firmy krachovaly, tak ty malé, větší naopak získávaly sílu a polykaly ty malé. Krize tedy nedopadala na všechny stejně, ale spíš akcentovala rozdíly malý/velký, chudý/bohatý. Názorný příklad jsou i děti a distanční výuka: spousta dětí to zvládala relativně v pohodě, doma s pečujícími rodiči. Dopady na děti s horším společenským a rodičovským zázemím byly výrazně horší, rozdíly se ještě prohloubily a ony tohle zpoždění už možná nikdy nedoženou. Podobně chudí lidé ještě víc zanedbávali péči o své zdraví. Pokud se vrátím k ekonomice, vývoj jednoznačně vede ke zvyšování cen, nejen kvůli monopolizaci, ale i kvůli odloženým nákupům, hodně se utrácí. Bohužel, tím ekonomiku nenakopneme, nejsou nezaměstnaní, tudíž není víc lidí, kteří by přišli na pracovní trh. Navíc vláda velkými zakázkami přetáhne a přeplatí stavební firmy, takže ceny půjdou nahoru, stavět se budou silnice, ale lidem, kteří si chtěli postavit domek, zdraží stavební práce i materiály, a ještě jich bude nedostatek.

Vrásky kdekomu dělá rostoucí dluh, ten zatím také není vidět… — Dlouhodobá udržitelnost financí v posledních měsících je hodně smutná záležitost. Veškerá logika šla pryč. Zrušit daň z převodu nemovitosti, v té době? Zvyšovat důchody? Snižovat daň z nafty, když je žádoucí směřovat k zelené ekonomice? Jednotlivě to jsou možná prkotiny po deseti miliardách, ale dohromady? Rušit superhrubou mzdu? Zahodit tak sto miliard ročně? Marně jsem proti tomu protestoval. Rozhazování se jen zrychlovalo a zrychlovalo. Dluh samotný tolik nevadí, přišla krize, bylo potřeba pomoci, bylo oprávněné si půjčovat, ale jde o trend, který vláda nastavila. Jako kdyby rodina splácela hypotéku a uprostřed toho si řekla, musíme si přikoupit garáž, ale zároveň taťko, vezmi si poloviční úvazek. To je průšvih. Stát teď bude muset méně utrácet, nebo vybírat víc daní. Ale víc utrácet a zároveň snížit daně?

Podle zprávy Národní rozpočtové rady vlády se očekává, že v roce 2024 české zadlužení dosáhne 51,8 procenta HDP. Co s tím? Změnit strukturu i výši daní? — Nemá cenu přicházet s něčím bůhvíjak chytrým, protože to, co vláda dělala, bylo strašně hloupé. Nejjednodušší by bylo vzít aspoň polovinu těch změn zpátky. Daně ze mzdy jsme snížili o sto miliard ročně, tak padesát miliard vrátíme. Daň z příjmů nebude 15 %, ale 19 %. Daň z nabytí nemovitosti obnovíme. Ale stávající ministři tohle nedokážou udělat, kvůli svému egu a své politické budoucnosti.

Tak s tím bude muset začít vláda příští. Co by mělo být první? — První důležitou věcí bude, začít se zase chovat normálně. Předchozí neracionální chování vlády nás opravdu hodně poškozuje, už se projevuje i na úrokových sazbách dluhu. Teď platíme skoro dvě procenta. Investoři, kteří nám půjčují, už jsou opatrnější. To nás stojí 50 miliard korun ročně. Je třeba nastavit jasný výhled na příštích pět let, nezvyšovat výdaje, nebo zvyšovat, ale předem určeným tempem. Vrátit daně na rozumnou úroveň. Až se tyto dvě přímky příjmů a výdajů potkají, investoři se uklidní, úrokové míry zase klesnou a my ušetříme kromě jiného část z těchto 50 miliard.

Myslíte si, že nás tato krize alespoň poučí? — Dobře vyjít z krizí je vlastně pro lidstvo nebo společnost nejdůležitější úkol. Obzvlášť v západním světě jsme převážně bohatí a zdraví, dobře se nemá dejme tomu desetina lidí. Proto bychom se měli snažit hlavně o to, abychom to všechno neztratili a nedopadli úplně špatně. Abychom nešli do války. Teď jsme prošli těžkou krizí, ale může přijít něco daleko horšího. To, co jsme zažili, by nás mělo poučit, inspirovat, jak podobné události zvládat, příště je nepodcenit. Myslím, že i naši politici dobře vědí, že minulé září, před volbami, ostudně selhali, a navíc si tím nijak nepomohli. Je otázka, co udělají v týdnech a měsících následujících, poté co se všechno uvolnilo a čísla už zase narůstají.

Z krize nám mají pomoci i evropské peníze v rámci Národního plánu obnovy, ve výši 180 miliard korun, určené na restart a obnovu ekonomik. Jsou podle vás dobře rozděleny? — Z toho balíčku nejsem úplně nadšený. On hodně připomíná mentální účetnictví, o němž jsme mluvili. Přijde balíček a já ho musím využít na předem určené účely, i když to nebude dávat smysl, protože už jsou dané škatulky.

Peníze měly proudit výhradně na chytré, digitální a zelené projekty, to snad není špatně? — Nejefektivnější by bylo zaplatit z těch peněz dluh. Jenže kdyby se zaplatil dluh, tak naše vláda, jíž zatím vždycky chyběla potřebná sebekontrola, by zase rychle „rozfrcala“ další peníze. Na tom balíčku se mi ale nelíbí to, že podporuje vymýšlení projektů od stolu, které se pak budou muset realizovat, protože na ně jsou určeny ty peníze – místo aby plynuly pružně, lokálně, podle situace tam, kde je jich nejvíc potřeba. Místo aby se třeba posílily seškrtané rozpočty obcím, které lépe vědí, co potřebují, do čeho je užitečné a potřebné investovat.

Vnímáte Fond obnovy jako chybu? Nebo veškeré dotace Evropské unie? — Tento způsob rozdělování peněz se mi opravdu nelíbí, ale jinak mám EU rád. Vlastně i z toho důvodu čelení krizím. EU je v lecčem pomalá, byrokratická, něco jí nejde, nenabízí nám nejrychlejší ani nejlepší cestu k tomu, abychom se tady měli desetkrát lépe. Ale kdybych otázku otočil a zeptal se: Co a jak udělat, abychom se neměli brzy třikrát hůř? Tak EU je odpověď. Je to nejlepší cesta, kterou máme, abychom postupně a v klidu kvetli. Určitě je v něčem pomalá, není dokonalá, ale jde správným směrem.

Hledáte správnou míru centrálního řízení a volného trhu, kde se v tomto spektru pro vás nachází Evropská unie? Je na vás toho centralismu až příliš? — K tomu, že dotujeme řepku, nás EU rozhodně nenutí. Když se mluví o kvótách na české potraviny v supermarketech, je to také nápad z tuzemské dílny. Ostatně, nejlepší způsob, jak zvýšit potravinovou soběstačnost Česka, je přestat dotovat řepku. Tím chci říct, že našim politikům se EU často hodí – jako výmluva. Přitom ji zneužívají pro své zájmy.

Už jste zmínil, že žádoucí je ozelenění ekonomik. Co říkáte na Green Deal, bezuhlíkové technologie? — Nevím, na kolik je realistický předpoklad, že za 15 let by měly jezdit po našich silnicích převážně elektroauta. Dokážu si představit, že ve vilových čtvrtích to tak bude. Každý má garáž a zásuvku. Ale na sídlištích? Na Jižním Městě si to nedovedu představit. Ale auta nejsou ten největší problém.

Kritici snahy o nulové emise často argumentují tím, že evropské úsilí Evropu podkopává, protože daleko větší znečišťovatelé se těchto snah neúčastní. — Já se ale nedivím, že země jako Indie nebo ještě pořád i Čína vypouštějí obrovské množství emisí a moc to neřeší. My jsme si také chtěli projít svou průmyslovou revolucí a nikomu neplatit daně. Ale možná jde najít nějaký kompromis. Že ve chvíli, kdy se nám vyplatí, aby oni omezili emise, je výhodné jim za to zaplatit. Jak říkám, auta nejsou největší problém – možná by pomohlo proti zvyšování teplot na Zemi, kdyby vyspělý zbytek světa zaplatil hodně peněz Brazílii, aby nekácela lesy.

Nedá mi to se nezeptat. Mnoho lidí si myslí, že fáze kapitalismu, kterou teď prožíváme, začíná ukazovat víc a víc nepříjemných tváří. Monopoly, globalizace, nadnárodní korporáty a tak dále. Není ve vzduchu nějaká reforma, nebo dokonce revoluce? — Moc monopolů sice roste, ale zatím toho nějak extrémně nezneužívají. Větší nebezpečí pro naši společnosti vidím v některých politických silách. A můj názor je: řešením problémů není revoluce. Chraňme demokracii, volné trhy, mezinárodní spolupráci, otevřené hranice. Nenaskakujme na revoluci. Už jsme zažili, co znamená úplně překopat stávající společenský a ekonomický systém.

Mladá generace ale vnímá stávající systém jako příliš nespravedlivý. — Nespravedlivý, to je jiná věc. Rozdíly mezi bohatými a chudými se opravdu zvětšují, to je pro ekonomy aktuální téma. Ale řešením není zbořit kapitalismus, to by dopadlo ještě hůř. Snažme se o drobné zásahy: aby bylo pro všechny dostupné dobré vzdělání, kvalitní zdravotnictví. Víme, co trhy umějí a neumějí – že velkého zvětšují, z bohatého dělají ještě bohatšího. Na to musíme pořád myslet, ohýbat tyto tendence zase zpátky. Pořád všude rozšiřovat možnosti, příležitosti. Ale nebořit, nedělat revoluci.

Rozhovor vznikl na konci srpna 2021. 

Podrobněji k výzkumu a vědeckým článkům Filipa Matějky viz https://home.cerge-ei.cz/matejka/research.html.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Politologie, Ekonomie
RUBRIKA: Rozhovor

O autorovi

Eva Bobůrková

Eva Bobůrková původní povolání systémové inženýrky nikdy nevykonávala, neb se zhlédla v novinařině. Ze zpovídaných lidí jí brzy jako nejzajímavější vyšli vědci, a tak se od ekonomického zpravodajství odklonila k popularizaci vědy, kteréžto se věnuje od roku 2000.
Bobůrková Eva

Doporučujeme

Domestikace zvířat – občas jinak a mimoděk?

Domestikace zvířat – občas jinak a mimoděk?

Jan Robovský  |  4. 10. 2021
Proces domestikace a jeho dílčí aspekty přitahují pozornost vědců nejedné disciplíny. Tento zájem umožňuje jednou za čas získaná data...
Interakce grepové šťávy s léčivy

Interakce grepové šťávy s léčivy

Stanislav Rádl  |  4. 10. 2021
Letos uplynulo třicet let od doby, kdy byl v časopise The Lancet publikován nenápadný článek o interakci šťávy z citrusů s léky, který významně...
Ceny Neuron 2021: od červených krvinek k teorii grafů

Ceny Neuron 2021: od červených krvinek k teorii grafů

redakce  |  28. 9. 2021
Zatímco loni zasáhla i do udělování tradičních cen nadačního fondu Neuron pandemie covidu-19 a fond ocenil „jen“ dva vědce mimořádnými cenami za...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné