Hnědý jako čokoláda aneb Slovníkové definice barev

V úvodu sloupku společně zalistujme beletrií a podívejme se, k čemu se také mohou přirovnávat barvy: krajiny modré jako kopírovací papír (B. Hrabal, Obsluhoval jsem anglického krále); zelený jako tele, které jeho matka ještě dost čistě nevylízala (M. Waltari, Egypťan Sinuhet); seděl tam a zíral do polévky, byla žlutá jako chcanky (Ch. Bukowski, Erekce, Ejakulace, Exhibice a další příběhy obyčejného šílenství).

Na rozdíl od spisovatelů, kteří v beletrii akcentují originalitu, nápaditost, aktualizaci a jedinečnost, klade lexikograf při tvorbě slovníkových definic důraz naopak na typičnost, běžnou známost, srozumitelnost, na nekomplikovanou názornost a koneckonců i na bonton. S tímto vědomím přejděme k otázce, jak ve výkladovém slovníku co nejlépe definovat základní barvy. Jde především o volbu vhodných barevných prototypů – fyzikální údaj nám s konkrétní představou barvy příliš nepomůže, schválně si to zkuste: světlo o vlnové délce 620–740 nanometrů (červená) nebo 445–490 nanometrů (modrá). Některé všeobecné lexikony tyto encyklopedické informace sice uvádějí, např. anglickojazyčný Collins Dictionary, ale jen jako doplněk výkladu základního.

Při definování barev se ve všeobecných slovnících zpravidla užívá odkazu na mimojazykovou skutečnost. Bílá barva se přirovnává k mléku a sněhu, na tom se shoduje většina slovníků z našeho kulturního okruhu. U slovníkových výkladů dalších barev je však variabilita mnohem větší a nalezení vhodného prototypu náročnější. Posuďte sami: žlutá barva se obvykle přirovnává ke květům pampelišky, k citronu, žloutku; červená k čerstvé krvi, zralým rajčatům, květům vlčího máku, event. rubínům; modrá k čisté obloze či květům pomněnek, chrp; zelená k čerstvé trávě, listí, jehličí; hnědá k čokoládě, pražené kávě, plodům kaštanu, dřevu; šedá/šedivá k popelu, příp. k mrakům za deštivého dne; a konečně černá pak k sazím, havranímu peří a noční bezhvězdné obloze.